Stanislav Vítek

Výběr izolacionisty J.D. Vance jako kandidáta na viceprezidenta utvrdil Evropu v obavách, že případná druhá Trumpova administrativa drasticky omezí transatlantické bezpečnostní vazby, zvýší cla a přeruší kritickou podporu USA Ukrajině. Nakolik jsou tyto obavy opodstatněné?

Indie se hrdě hlásí k dědictví svojí centrální úlohy v Hnutí nezúčastněných zemí NAM (Non-Aligned Movement); je členem jak skupiny BRICS s Brazílií, Ruskem, Čínou a Jihoafrickou republikou, tak uskupení Čtyřstranného bezpečnostního dialogu (QUAD) vedeného USA, do nějž patří také Japonsko a Austrálie – a které je neformální iniciativou pro strategickou spolupráci v oblasti Indopacifiku, nevysloveně zaměřenou proti čínské expanzi v regionu.

Francouzští prezidenti jsou nadání nebývalými pravomocemi – většími než jejich kolegové v jiných demokratických prezidentských systémech.[1] Tato moc však ochabuje za poměrně vzácné situace známé jako „kohabitace“, kdy prezidentova strana nemá v parlamentu většinu, a premiér a prezident jsou tedy z různých stran.[2] Dosavadní praxe v dobách kohabitace (od počátku páté republiky v roce 1958 proběhly tři) byla: Vláda se stará o domácí záležitosti, zatímco prezident má slovo v zahraniční a obranné politice. Tyto oblasti se označují jako domaine reservé, tedy doména vyhrazená prezidentovi.[3]

Indický premiér Narendra Modi i přes výrazné vítězství v nadávaných parlamentních volbách nedosáhl na kýženou hegemonickou pozici a poprvé si bude pro svůj projekt Indie jako civilizačního státu muset hledat koaličního partnera. Jeho intenzivně pěstovaný kult osobnosti tak dostane trhliny.

Zatímco současné Putinovy „nabídky jednání“ jsou jen vábničkou na západní užitečné idioty, nově odhalené dokumenty ukazují, že mír na Ukrajině byl při vyjednáváních před dvěma lety možná blíže, než jsme si mysleli. Nyní je naopak mír v nedohlednu.

Zatímco ruský prezident Vladimir Putin a čínský generální tajemník Si Ťin-pching vytvářeli „novou epochu ve vztazích“ mezi svými zeměmi, Rusko ještě v roce 2014 plánovalo možnost jaderné války proti Číně. Nedávno uniklé ruské dokumenty odhalují plánování pro případ takové války proti Číně na Sibiři, včetně možných scénářů použití jaderných zbraní proti čínskému území.

Od dob covidu je Čína na mezinárodní scéně mnohem agresivnější a asertivnější, což vidíme ve všech směrech. Nejen ve vztahu k Západu a státům v regionu, ale také ve vztahu ke svým papírovým spojencům, jako je Rusko. Čína zjevně cítí, že nastal její čas. Případně nastává, a to se projevuje silnou nacionalizací čínské politiky, samozřejmě spolu s ústřední rolí „národního obrození“[1] ve strategii komunistické strany, jak legitimizovat svoji moc.