Stanislav Vítek

Abdullah Öcalan (75), vězněný vůdce Strany kurdských pracujících (PKK), vyzval k výraznému posunu v kurdsko-tureckém konfliktu. Apeloval na organizaci, aby složila zbraně a rozpustila se, a zároveň se vyslovil pro budoucnost založenou na „demokracii a mírovém soužití“. Ideologii PKK označil za zastaralou a nepotřebnou, přičemž opakovaně zdůraznil nutnost další evoluce hnutí směrem od povstalectví a vyjádřil přání dosáhnout míru ještě za svého života. Öcalanovi stoupenci jeho návrh rámovali jako součást pokračujícího úsilí, nikoliv jako ústupek tureckému státu, zatímco turecká vláda situaci prezentovala opačně – jako jednostranné složení zbraní. [1] Kontext celé situace je však ještě složitější.

Zatímco západní svět s hrůzou sledoval diplomatickou roztržku mezi Trumpem a Zelenským, přibližně 600 delegátů se zúčastnilo dvoudenní konference o národním dialogu v bývalém prezidentském paláci v Damašku. Diskutovalo se mimo jiné o tom, jak by se přechodná vláda měla vypořádat s ekonomikou, justicí a novou ústavou. Prozatímní prezident Ahmad Šara (nom de guerre al-Džawlání) označil dialog za první krok v politické transformaci Sýrie, téměř tři měsíce poté, co povstalecká koalice vedená Ahmadem Šarou a hnutím Haját Tahrír aš-Šám HTS (Organizace pro osvobození Levanty) svrhla dlouholetého diktátora Bašára Asada. Potenciální legitimizace nové vlády však vedla zbytky bývalého režimu k rozpoutání masakrů a navzdory pozitivním náznakům Sýrii stále hrozí návrat k novému, tentokrát islamistickému autoritářství.

Válka Izraele s Hizballáhem v Libanonu prohloubila sektářské rozdíly. Ačkoli se objevily projevy solidarity mezi náboženskými komunitami, včetně společné modlitby všech libanonských náboženských vůdců za oběti náletu v severním městečku Aito, napětí mezi vysídlenými, zejména šíity, a hostitelskými komunitami těchto uprchlíků citelně vzrostlo. Většina Libanonců se zlobí, protože byli opět zataženi do konfliktu, o němž neměli možnost rozhodovat a jehož se nechtěli účastnit.

Během prvních dvou týdnů svého působení se Donald Trump věnoval vytváření institucionálního chaosu. K 1. únoru podepsal plošných 25% celních přirážek na dovoz z Kanadu a Mexika, aby je následně „prozatím o měsíc odložil“, když jejich vlády zavedly nebo slíbily velice symbolická opatření a políbily tak Trumpův prsten.[1] Co bude dál a co čeká Evropu, nevíme.

Donald Trump se svojí merkantilistickou obchodní politikou á la 19. století představoval mezi poválečnými americkými prezidenty ojedinělou výjimku. Jeho nástup k moci a do čela republikánské strany však posunul Overtonovo okno americké obchodní politiky směrem, jenž ukončil téměř bezvýhradnou vládu globalizace a volných trhů a posunul ji směrem k širšímu přijetí protekcionismu. V tomto směru to byl právě Joe Biden, kdo dosavadnímu přístupu ke globalizaci zasadil smrtící ránu a bude to jeho obchodní politika, kterou se dnes budeme zabývat. Na tu Trumpovu se pak podíváme v následujících dnech ve volném pokračování tohoto článku.

Německo se dostává do bodu, z něhož není návratu. Podnikatelé to vědí, lidé v zemi to cítí, ale politici s odpověďmi nepřicházejí a většinou pokračují v politice vedoucí ke stagnaci, kterou zdědili po Angele Merkelové. Ta samozřejmě ve svých čerstvých pamětech žádnou vinu nepřijímá. Tím se největší evropská ekonomika vydala na cestu nezvratného úpadku. Německo se nezhroutí ze dne na den; jde o velmi pomalý a velmi zdlouhavý proces. Ale ten stahuje ke dnu celou Evropu.