Stanislav Vítek

Libanon se připravuje na nejhorší, zatímco Blízký východ balancuje na pokraji regionální války. Někteří izraelští politici vyhrožují „roztrháním Bejrútu na kusy“ a Netanjahu slibuje, že Hizballáh zaplatí nesmírnou cenu. Otevřená válka mezi Izraelem a Hizballáhem přinese nezměrné ničení na obou stranách hranice, ale jen těžko něco fundamentálně změní. Hrozí však zapojení Íránu a vtažení Spojených států do celoregionálního konfliktu s potenciálně nedozírnými důsledky. Přesto hlasy v izraelské vládě neustále vyhrožují přenesením války na sever a američtí představitelé a další činitelé v regionu se obávají, že se na takovém plánu již několik měsíců pracuje.[1],[2],[3],[4]

Ukrajinský vpád do ruské Kurské oblasti vyvolal mnoho otázek; proč posílat tisíce vojáků na sever, když na východě dochází ke ztrátě ukrajinského území? Války však mají i politický rozměr, a právě v politické oblasti může ukrajinský vpád do Kurska zásadně změnit průběh konfliktu.

Navzdory mnoha varovným signálům nemusí být případné druhé Trumpovo funkční období bouří izolacionismu, opouštění spojenců a stupidního merkantilismu. Pod konfliktní pěnou dní jsou republikáni jednotnější, než se zdá a pracují na fúzi Trump-Reagan.

Nedávný průzkum veřejného mínění, který provedl liberální think tank New America ve spolupráci s Chicago Council on Global Affairs, ukazuje: Mezi americkou veřejností klesá podpora role USA jako globálního lídra, která posledních 80 let definovala roli Washingtonu ve světě.

Venezuela prožívá jednu z nejnestoudnějších volebních krádeží v novodobé historii. Vůdkyně opozice María Corina Machadová loni v létě předpověděla: Pokud režim volby uspořádá, „existují pouze dva možné výsledky: Drtivé vítězství, nebo obscénní podvod.“ Obě tyto možnosti se naplnily.[1]

Donald Trump v rámci svých rétorických cvičení opakovaně naznačil ponechání některých evropských členů NATO napospas Rusku a za svého viceprezidentského spolukandidáta si vybral izolacionistu. Pravděpodobně se u něj jedná primárně o ostrý způsob vyjednávání, jako když v roce 2018 přijel ve funkci prezidenta na summit NATO do Bruselu, kde předvedl spojencům nebývalé rodeo. Vlastním poradcům dokonce vyhrožoval vystoupením z Aliance, pokud se Evropa nevzmuží ohledně příspěvků na vlastní obranu. Jestli však Trump jenom blufoval není dodnes jasné ani přímým účastníkům jednání.[1],[2]

V půlce července se evropští představitelé sešli se svými zaoceánskými kolegy ve Washingtonu na summitu u příležitosti 75. výročí založení NATO. Vzhledem k probíhající válce v Evropě se pochmurná nálada očekávala. Ale po americké předvolební prezidentské debatě, která proběhla týden předtím na CNN, byla nálada ještě chmurnější. Podprůměrný výkon Joea Bidena diváky v Evropě ani v USA rozhodně neubezpečil, protože zvýšil pravděpodobnost opětovného vítězství Donalda Trumpa. A Trump koneckonců (v rámci svých rétorických cvičení) naznačil možnost některé evropské členy NATO „ponechat“ napospas Rusku. Navíc týden po summitu si zvolil za svého viceprezidentského spolukandidáta nejhlasitějšího odpůrce podpory Ukrajiny ve straně. [1],[2] Jinými slovy: Americký bezpečnostní deštník, kterému se Evropa těšila více než sedm desetiletí, může zmizet.

Výběr izolacionisty J.D. Vance jako kandidáta na viceprezidenta utvrdil Evropu v obavách, že případná druhá Trumpova administrativa drasticky omezí transatlantické bezpečnostní vazby, zvýší cla a přeruší kritickou podporu USA Ukrajině. Nakolik jsou tyto obavy opodstatněné?

Indie se hrdě hlásí k dědictví svojí centrální úlohy v Hnutí nezúčastněných zemí NAM (Non-Aligned Movement); je členem jak skupiny BRICS s Brazílií, Ruskem, Čínou a Jihoafrickou republikou, tak uskupení Čtyřstranného bezpečnostního dialogu (QUAD) vedeného USA, do nějž patří také Japonsko a Austrálie – a které je neformální iniciativou pro strategickou spolupráci v oblasti Indopacifiku, nevysloveně zaměřenou proti čínské expanzi v regionu.