Alianční vojáci na Ukrajině: Evropa musí přijmout hrozivou realitu

Poměrně aktivně se do debaty o zapojení západních jednotek vkládají zejména představitelé Pobaltských zemí, jimž hrozí nebezpečí z Ruska nejbezprostředněji. Poradce estonského prezidenta pro národní bezpečnost Madis Roll v rozhovoru pro Breaking Defense uvedl, že estonská exekutiva v současné době provádí analýzu možného vyslání vojáků na západní Ukrajinu pro týlové úkoly. Ačkoliv Estonsko dává přednost koordinaci v rámci mise NATO – „abychom ukázali širší sílu a odhodlání“ – nevyloučil nasazení estonské armády na Ukrajině v rámci menší koalice.

„Měli bychom se zabývat všemi možnostmi. Neměli bychom mít omezené představy o tom, co můžeme a nemůžeme udělat.“ Podle něj „není nemyslitelné“, aby státy NATO, které se staví proti takovému kroku, svůj názor postupem času změnily.[1]

Estonský ministr obrany Hanno Pevkur v polovině května prohlásil, že jednání v Tallinu na toto téma zatím nikam nevedla, protože v tuto chvíli není mezi spojenci jasná shoda a Estonsko samo akci nezahájí.[2] Premiérka Kallasová v březnu obhajovala Macronův výrok. Podle ní nemluvil konkrétně o vyslání pozemních jednotek do boje, a i když v březnu veřejnost ujišťovala, že „naši vojáci bojovat nepůjdou“, v médiích mluvila o zvážení všech možností.[3]

Naposled pak koncem května mluvila s deníkem Financial Times konkrétně na téma vyslání výcvikových a poradenských misí. Členové NATO už na Ukrajině takový personál stejně mají a nemusí se tak bát „eskalace“ kvůli vyslání vlastních jednotek za účelem výcviku ukrajinských vojáků. Podle ní tímto krokem nehrozí zatažení Aliance do války ani v případě zásahu pozice aliančních vojáků, který by automaticky neznamenal aktivaci článku 5.[4]

Ochota různých zemí vyslat na Ukrajinu alespoň nějakou misi je potenciální dělící linií uvnitř NATO. Ačkoli každý člen Aliance může vyslat své síly tam, kde to považuje za nutné z hlediska svých národních zájmů, některé země veřejně upozorňují na větší riziko než užitek. Zejména Německo a Spojené státy se staví proti a odrazují své spojence. Nejotevřenější jsou kromě Estonců Litevci − premiérka Ingrida Šimonytė se výcvikové misi na Ukrajině nijak nebrání. Financial Times řekla, že se nemá cenu zaobírat ruskými hrozbami odvety. V opačném případě Evropa nemůže dělat nic, tedy krom toho neustále poslouchat prázdné výhružky, koho všeho Rusové vybombardují atomovými zbraněmi.[5]