Francouzské volby: Západ nenávidící komunisté vs. nepřátelé Německa a USA

Od té doby, co prezident Emmanuel Macron vyhlásil po výprasku ve volbách evropských předčasné volby parlamentní, se debatovalo o tom, nakolik bude tato doména pro prezidenta skutečně „vyhrazena“. Vzhledem ke katastrofálním výsledkům Macronovy strany Renaissance v evropských volbách se jako pravděpodobný výsledek voleb jevila kohabitace. Nejlepší předpoklady sestavit vládu mělo pravicové Národní sdružení RN (Rassemblement national), ale šanci mělo i nové volební uskupení Nouveau Front Populaire na levici, opírající se o extremistickou La France insoumise Jean-Luca Mélenchona. Obě krajní strany politického spektra spojuje jednoznačný odpor téměř ke všemu, co Macron prosazuje – včetně jeho zahraniční politiky. Potenciální úspěch krajní levice nebo RN by mohl znamenat pro francouzskou zahraniční a obrannou politiku a pro roli Francie v Evropské unii a NATO výrazné změny. Macronův projekt transformace Francie v jestřába Evropy je tak v ohrožení.

Domaine Reservé: Zvyk versus ústava

Praxe vyhrazených pravomocí pro oblasti zahraniční politiky a obrany během kohabitace je ve skutečnosti spíše výsledkem dřívější praxe a tradice než jasným ústavním předpisem.[4] Podle francouzské ústavy je prezident vrchním velitelem ozbrojených sil a předsedá branně bezpečnostním radám a výborům. Prezident je rovněž garantem národní nezávislosti, územní celistvosti a náležitého dodržování smluv. Zároveň je to však vláda, která má k dispozici ozbrojené síly. Za obranu státu odpovídá předseda vlády. A parlament má moc nad rozpočtem, takže vše, co stojí peníze, potřebuje většinu v Národním shromáždění. A zatímco Macron by stále jezdil na zasedání Evropské rady, kde by se setkával se svými zahraničními protějšky a určoval celkové směřování Evropské unie, jsou to ministři zahraničí a obrany, kteří jezdí na setkání se svými protějšky v Bruselu na Rady Evropské unie (tzv. Rady ministrů), kde jsou zplnomocněni zavazovat svou vládu pro tu či onu společnou legislativu. Ve výsledku tedy mohou z Paříže do Bruselu chodit protichůdné signály.

Evropská obrana: Co můžeme očekávat?

Obranný program Národního shromáždění Marie Le Pennové označuje evropskou strategickou autonomii – tuto kvintesenciálně francouzskou myšlenku – za „iluzi“ a zasazuje se o „radikální změnu konfigurace aliancí“. Podle RN kromě raket žádný společný evropský obranný program „nesplňuje elementární a racionální pravidla spolupráce“ a strana hned třikrát poznamenává, že zruší velké obranné programy mezi Francií a Německem (MGCS, FCAS).[5]

Levicová koalice Nová lidová fronta (stojící primárně na extremistické Nepoddané Francii Jean-Luca Mélenchona) ve svém čerstvě zveřejněném programu o společné evropské obraně říká jen velmi málo, ale jejím cílem je ukončit všechny dohody o volném obchodu v rámci EU a pozastavit asociační dohodu mezi EU a Izraelem.[6] Mélenchon je nejen protiizraelský, ale nemá žádný problém s tím, že nevyhnutelným důsledkem jeho politiky je násilný antisemitismus. Krajní levice přijala tezi, že antisemitismus už není morálně hanebný jako v dobách Dreyfusovy aféry, ale naopak je známkou pokroku, protože nepřítelem už nejsou nacisté, ale bílý kolonizátor, kterého Židé mají dokonale ztělesňovat.[7]

Sebenenávist k evropské civilizaci je u Mélenchona součástí myšlenkového světa[8] stejně jako podpora imigrace a odpor k NATO a Spojeným státům, tedy v zahraniční politice taková Chomského doktrína.[9] Paradoxně je to teď navzdory historii levice, od koho židům hrozí ve Francii nebezpečí než RN, které se staví na obranu Izraele a proti islamizaci Francie, což si francouzští židé začínají masově uvědomovat.[10] (Zakladatel RN Jean-Marie Le Pen byl otevřeným antisemitou, od čehož se nyní strana pod novým jménem odklání).

Francie v NATO

Národní sdružení v minulosti kritizovalo NATO, které strana považuje za americký podnik narušující francouzskou suverenitu. V historii Francie vlastně nic zvláštního, vzpomeňme na De Gaullovo lpění[11] na vylhané fantazii, že se Francie za války osvobodila sama, na jeho „politiku všech azimitů“[12] a na jeho vyvedení francouzské armády ze struktur NATO v roce 1966, kde následně Francie setrvala v jakémsi hybridním členství až do roku 2009. Podle svého programu z roku 2022 RN chce, aby Francie opět vystoupila z integrovaného vojenského velení NATO, protože účast Francie v něm je „neslučitelná s jejím statusem suverénní mocnosti, její diplomatickou a vojenskou nezávislostí a svobodným vymezením použití jejích jaderných úderných sil.“

Jednalo by se tedy o návrat do roku 1966, který Francii reálně nemá co přinést. Jordan Bardella, osmadvacetiletá plakátová tvář RN, však nedávno naznačil, že tato myšlenka není „teď když jsme ve válce“ na stole.[13] Zda to naznačuje zásadnější změnu postoje, není jasné, ale odpor k NATO může být spíše dědičnou rétorikou než centrálním bodem programu.

Levicová koalice se ve svém programu o NATO vůbec nezmiňuje, nejspíše kvůli obrovským rozdílům v této otázce mezi stranami tvořícími toto volební uskupení. Jejími čtyřmi největšími stranami jsou La France Insoumise (tedy neokomunisté), Socialistická strana (komunisté light), Zelení (ve Francii méně komunističtí než jinde) a komunisté tradiční. Mélenchon pro začátek taktéž požaduje, aby Francie vystoupila z integrovaného vojenského velení NATO – ale na rozdíl od pravice je jeho ultimátním cílem, aby Francie z NATO vystoupila úplně a zmizela tak další překážka zničení naší civilizace.

Tradiční komunisté by nejradši rozpustili NATO samotné (což opravdu myslí vážně), naopak Socialistická strana chce, aby Francie v NATO zůstala a zároveň posílila vojenskou spolupráci na úrovni Evropské unie (což bylo i realizovaným programem socialistického prezidenta Hollanda v letech 2012-2017). Program Zelených má sto stran, ale slovo NATO se v něm nevyskytuje, takže pro stranu patrně nebude velkou prioritou.[14] Jaké postoje by nakonec Levicová fronta přijala je těžké odhadnout, ale aktivní politiku ve stylu Macrona a velkou podporu Ukrajiny nic nevěstí.

K tématu spojenců

RN má za cíl dělat více na národní úrovni a méně spolupracovat se spojenci; závislost na Spojených státech považuje za příliš vysokou. Nejtvrdší slova jsou však vyhrazena nejbližšímu partnerovi Francie v Evropě, Německu. RN s Berlínem vidí „hluboké a nenapravitelné rozdíly v doktrinálních, operačních a průmyslových názorech“ a hodlá ukončit „strukturální spolupráci“ zahájenou od roku 2017, která neodpovídá jeho vizi suverénní obrany, a stáhnout francouzskou podporu (stejně nerealistického) požadavku Německa na stálé místo v Radě bezpečnosti OSN. Přeloženo do češtiny: RN hodlá zrušit obranné megaprojekty společného letounu šesté generace a hlavního bojového tanku, na kterých Paříž a Berlín zatím pracovaly společně. Stejně tak hodlá RN zrušit britsko-francouzské kombinované společné expediční síly a mnohonárodní vojenský Eurocorps (tvořený 11 evropskými státy a založený Francií a Německem).

Levicová fronta v otázce mezinárodní spolupráce buď mlží nebo mlčí. Mélenchon je pološílený extrémista a v minulosti mnohokrát kritizoval Německo, v roce 2014 urazil Angelu Merkelovou tweetem v němčině, ve kterém jí řekl, aby držela hubu. V roce 2018 ve svém článku v deníku Le Monde varoval před „německou hegemonií“ a tvrdil, že Německo přebírá všechna evropská pracovní místa a možná se tajně snaží získat francouzské jaderné zbraně.[15] V roce 2015 napsal celou knihu o „německém jedu“, který „odsuzuje sousedy k chudobě a sociálnímu a politickému chaosu“. Mélenchon sice není kandidátem koalice na premiéra; na jeho osobě se strany zatím neshodnou, ale shodnou se na tom, že i pro ně je Mélenchon nepřijatelný. Jeho strana je však v koalici největší a jeho eufemisticky řečeno podivné názory tak budou nutně vlivné.

Podpora Ukrajiny

Národní sdružení má tradičně tradičně blízko k Rusku a Putinovi, jehož banky ho dlouho financovaly.[16],[17] Důsledně kritizuje Evropské sankce vůči Rusku a ve svém obranném programu zveřejněném jen několik dní před ruskou invazí na Ukrajinu v únoru 2022 navrhovalo vybudovat „spojenectví s Ruskem v oblasti evropské bezpečnosti“. Ostatně Macron taktéž hodlal do poslední chvíle Rusko integrovat do evropské bezpečnostní architektury, i pět minut po dvanácté. Bardella však posledních měsících projevil podporu dodávkám zbraní na Ukrajinu (jeho poslanci se zdrželi hlasování o dvoustranné dohodě mezi Francií a Ukrajinou v březnu 2024). Úzké vazby některých členů strany na Rusko však vyvolávají obavy ohledně sdílení spojeneckých zpravodajských informací.[18] Těsně před volbami pak Le Penová vzkázala, že Macronův plán poslat na Ukrajinu francouzské vojáky byť ve formě tréninkových misí nepřichází do úvahy a případný premiér z RN zarazí používání francouzských dalekonosných zbraní (SCALP, ale potenciálně také AASM Hammer) na ruském území.[19]

Levicová koalice se sice formálně zavázala „bránit suverenitu a svobodu ukrajinského lidu, jakož i celistvost jeho hranic, a to dodáním potřebných zbraní, zrušením zahraničního dluhu, zabavením majetku oligarchů, kteří přispívají k ruskému válečnému úsilí v rámci povoleném mezinárodním právem“, ale když došlo na hlasování o Macronově vojenské podpoře Ukrajiny nebo dvoustranné francouzsko-ukrajinské bezpečnostní dohodě, většina jejích poslanců byla proti.[20] Stejně tak se postavili proti vstupu Ukrajiny do NATO nebo Evropské unie. Mélenchon vždy tvrdil, že „strach z Ruska je absurdní“ a že „[Rusové] jsou přirození partneři. Pokud je demokracie ohrožena, pak spíše tyranií financí [...].“[21]

Povolební paralýza

Národní shromáždění je po volbách rozděleno do tří srovnatelně velkých bloků: Levicová fronta má 182 poslanců, prezidentská koalice 168 poslanců a Národní sdružení 143 poslanců. Takové rozložení sil je během Páté republiky bezprecedentní a exekutiva bude mít na francouzské poměry nebývale svázané ruce, zatímco parlament si bude moct nebývale dupnout. Národní sdružení je se 143 hlasy sice největší stranou v parlamentu, ale výsledek zaostal za očekáváním a ostatní strany ho patrně hodlají ostrakizovat. Nejvíc křesel nasbírala levicová koalice, kde má Nepoddajná Francie 74 mandátů (+ 3 rebelující poslance), Socialisté 59, zelení 28 a komunisté devět.[22]

Macrona tak pravděpodobně čeká kohabitace na jedné straně buď se stranou s praktickými vazbami na Rusko, která ne tak dobře chápe jeho podstatu, nebo na straně druhé s antiamerickými intelektuály, ale přesto hlupáky ala Noam Chomsky.[23] Francie nemá tradici širších koaličních vlád a úřednická vláda před potenciálním opakováním voleb (z ústavních důvodů nejdříve za rok) by měla problém v dolní komoře parlamentu získat důvěru.

Ať složí novou vládu kdokoliv, je víceméně jisté: Francie ztratí schopnosti zaujmout vedoucí úlohu v evropské zahraniční a obranné politice. Francie má navíc neudržitelný rozpočet a její schodky překračují limity Evropské unie, za což by jí Evropská unie mohla uložit finanční sankce, což by patrně situaci jen dále vyeskalovalo. Silná polarizace společnosti by také mohla vést k nepokojům, Macron sám poněkud přehnaně varoval před rizikem „občanské války“.[24] Pokud se však nic nezmění, ještě za našeho života se to může opravdu stát.

Eurofond na výstavbu evropského obranného průmyslu a diskuse o vlastní evropské struktuře jaderné obrany založené na francouzských jaderných zbraních jsou však mrtvé a francouzsko-německé vztahy utrpí velkou ránu. Očekávatelná blízká budoucnost Francie by se pak dala shrnout slovem nestabilita.

ZDROJE