Turecko, Kurdové a mírová jednání: Blíží se zlom pro celý Střední východ

Prolomení ledů v tureckém Alcatrazu

Koncem ledna navštívili tři poslanci tureckého parlamentu z prokurdské levicové Strany lidové rovnosti a demokracie (DEM) tureckou obdobu Alcatrazu v Marmarském moři – vězeňský ostrov İmralı, aby se setkali s Abdullahem Öcalanem, zakladatelem a vůdcem Strany kurdských pracujících (PKK), který byl na ostrově poslední čtvrtstoletí jediným vězněm a který si tam od roku 1999 odpykává doživotní trest.

Militantní skupina PKK od 80. let minulého století vede v Turecku proti státu povstání a je Tureckem i Spojenými státy důvodně označována za teroristickou organizaci. Její členové organizovali z hor na východě a jihu Turecka útoky na turecké vojenské základny a policejní stanice, což vyvolalo tvrdou reakci vlády. Později se konflikt rozšířil i do dalších částí země a v tureckých městech došlo ze strany PKK k řadě útoků, při nichž zahynulo mnoho civilistů. [2]

Během posledních deseti let turecká armáda v důsledku nákladné kampaně vytlačila PKK z velkých kurdských měst v jihovýchodním Turecku a zároveň pomocí dronů zlikvidovala mnoho jejích vůdců a bojovníků v Turecku, Sýrii a Iráku, čímž jí bránila v organizování a provádění útoků. Přesto si čtyřicetiletý konflikt vyžádal více než 40 000 životů. [3]

Öcalan měl jako ikonický vůdce PKK první povolenou návštěvu po třech letech; tentokrát mohl mít několik po sobě. Na stole totiž byla nabídka na smír, kterou poněkud paradoxně nejprve vznesl loni v říjnu Devlet Bahçeli, vůdce krajně pravicové Strany nacionalistického hnutí (MHP) a klíčový spojenec prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.

Přitom turečtí nacionalisté byli celé století těmi posledními, kdo by chtěli uznat Kurdům rovnoprávnost a s PKK se dohodnout, přičemž MHP je neochvějným pilířem silného tureckého nacionalismu. Bahçeli si však v tureckém parlamentu potřásl rukou s prokurdskými poslanci a navrhl podmínečné propuštění Öcalana, pokud rozpustí PKK a ta se vzdá násilí. [4]

O co hraje Erdoğan

Tento vývoj byl pro mnohé pozorovatele matoucí, protože klíčoví představitelé kurdského politického hnutí, včetně jeho nejpopulárnější politické osobnosti Selahattina Demirtaşe, jsou nadále za mřížemi. V letech 2024 a 2025 turecká vláda opakovaně jmenovala oktrojované představitele, kteří ve funkci nahradili demokraticky zvolené starosty z prokurdské strany DEM a Republikánské lidové strany (CHP); ti pak byli zatýkáni na základě obvinění z terorismu. Tato praxe se dotkla zejména měst obývaných Kurdy, jako jsou Hakkari, Mardin, Batman nebo istanbulská čtvrť Esenyurt. Kurdská opozice nadále čelila rozsáhlým represáliím a turecká demokracie se začala povážlivě naklánět směrem k autoritářskému státoprávnímu uspořádání, nikoliv nepodobnému tomu ruskému. [5][6]

Erdoğan však zřejmě sleduje snahy směřující ke změně ústavy, která by mu prodloužila jeho prezidentský mandát, neboť po trojím zvolení mu ústava momentálně zakazuje kandidovat v příštích volbách v roce 2028. V této souvislosti se zajištění nových koaličních partnerů – zejména kurdské podpory – stalo klíčovým pro získání potřebné většiny k přijetí ústavních změn umožňující usilovat o další funkční období. [7]

Erdoğan se i přes svou roli národního lídra vyhýbá přímé účasti na diskuzi o kurdské otázce a komunikaci o procesu do značné míry přenechal právě Bahçelimu. Tím, že iniciativa na povrchu vzešla napravo od něj, posouvá Erdoğan Overtonovo okno přijatelného pro pravicové voliče a zároveň chytře odděluje svou vlastní politickou budoucnost od vyjednávání s PKK. [8][9] Zatímco Öcalan zdůrazňuje význam obnovy kurdsko-tureckých vztahů demokratickými prostředky jako klíč k dosažení trvalého míru, Erdoğan a jeho vláda předstírají, že jde o jednostranné složení zbraní. Zákulisní jednání se většinově vyhýbá titulním stránkám novin, tím spíše proto, že jejich velkou část vlastní lidé napojení na Erdoğana a jeho stranu.

Jak to vidí Öcalan

Öcalanovo prohlášení je samo o sobě velice významné – přes dlouhou dobu svého uvěznění zůstává ikonickým vůdcem a nejvlivnějším hlasem PKK, kterou ostatně založil. Jeho výzva se de facto rovná bezpodmínečné kapitulaci, což z ní činí potenciální bod obratu pro kurdské hnutí za nezávislost i Turecko.

Öcalan dnes jako bývalý revolucionář a zakladatel komunistických guerill tvrdí, že kurdskou otázku lze vyřešit pouze prostřednictvím politických a sociálních reforem, nikoli vojenskou silou. Proto PKK vyzval, aby svolala sjezd, na kterém by formálně složila zbraně a organizaci rozpustila. Tento krok má umožnit kurdskému hnutí začlenit se do demokratického systému, v němž lze mírovou cestou dosáhnout politických práv.

Pokud PKK i turecká vláda vezmou Öcalanovu výzvu vážně, půjde o zlom v dlouholetém konfliktu. Úspěch této iniciativy však závisí na tom, zda turecká vláda opravdu provede smysluplné demokratické reformy, ke kterým se zatím nezavázala, a také na tom, zda kurdští političtí představitelé tento nový směr přijmou. Öcalanova rezignace na dosažení kurdské státnosti je však v konfliktu s aspiracemi mnoha Kurdů, kteří považují politické sebeurčení za neodmyslitelné. Pro mnoho Kurdů je snaha o nezávislý stát nebo autonomii nezbytná pro zachování jejich kultury, jazyka a politické identity po staletích útlaku, kterému čelili nejen v Turecku, ale i v Sýrii a Iráku.

Öcalanova výzva si však získala širokou mezinárodní podporu. Představitelé USA tento krok uvítali jako pozitivní posun k řešení kurdské otázky a předložili ho jako základ k jednání syrským Kurdům z SDF (jako odnoži PKK) o jejich začlenění do procesu politické tranzice země. Představitelé iráckého Kurdistánu (kteří mají dobré vztahy s Ankarou a velmi odlišné představy než PKK) vyjádřili mírovému procesu silnou podporu a nabídli praktickou pomoc. V Sýrii podpořila Öcalanovu výzvu kurdská ikona Mazloum Abdi, ale zdaleka ne všichni syrští velitelé se jí cítí vázáni. [10][11]

Jelikož nemáme spolehlivé zprávy o zákulisním vyjednávání, na povrchu se zdá, že Ankara usiluje o veškeré benefity, aniž by Kurdům nabídla smysluplné ústupky. To by však Erdoğanovi k jeho vytoužené změně ústavy nestačilo, a lze důvodně předpokládat, že se v zákulisí horečně jedná, přestože v Sýrii Ankara dosud směrem ke Kurdům ukazuje svaly.

Skutečností zůstává, že kurdský problém nevznikl s PKK a nezmizí ani s jejím rozpuštěním. Kurdské národní aspirace zůstanou živé, dokud nebude dosaženo spravedlivého řešení. Je na tureckém prezidentovi Erdoğanovi a tureckém státu, aby se rozhodli, zda se této příležitosti chopí.

Co na to zbytek PKK?

Největší otázkou bylo, zda bojovníci PKK a její úřadující vedení v Iráku uposlechnou Öcalanovy výzvy k odzbrojení a rozpuštění. Den poté, co Bahçeli v říjnu předložil svůj prvotní návrh, totiž PKK provedla teroristický útok ve vojensko-průmyslovém komplexu u Ankary, při němž zahynulo pět civilistů. [12] Pokud navíc dohoda s PKK nebude součástí širšího ujednání zajišťujícího rovnoprávné postavení a demokratická práva kurdského obyvatelstva Turecka, mohla by se doutnající nespokojenost opět přelít do ozbrojeného povstání – ať už pod hlavičkou PKK, nebo ne.

Ačkoli PKK byla stále schopna příležitostně provést teroristický útok na turecké cíle, své vojenské tažení v Turecku, které znovu vzplanulo po úspěších proti Islámskému státu v Sýrii po roce 2015, prohrála dávno před Öcalanovou výzvou k odzbrojení. Skupina přežívá v pohoří Kandíl na severu Iráku, kde se nachází její hlavní sídlo. I tam však PKK bedlivě střeží a často zasahují turecké drony, zatímco ji obklíčil prstenec předsunutých základen turecké armády, což skupině v podstatě znemožňuje využívat hornatý terén severního Iráku k útokům do Turecka. Úzké partnerství Ankary s regionální vládou Kurdistánu, která vede poloautonomní irácký region, dále omezuje manévrovací prostor PKK. To patrně výrazně přispělo k tomu, že skupina nakonec vyslyšela Öcalanovu výzvu a na začátku března vyhlásila jednostranné příměří.

Z pohledu Ankary konflikt odčerpává národní zdroje, je zdrojem napětí ve vztazích s Washingtonem a Evropou a představuje zranitelné místo, kterého mohou využívat její regionální konkurenti – tedy primárně Írán, Rusko a Izrael. Konflikt je také překážkou pro posílení politického a hospodářského postavení Ankary v sousedství, především v Iráku a v Sýrii. Vyřešení konfliktu by otevřelo cestu k případnému stažení turecké armády z iráckého území, pomohlo by zlepšit vztahy s Bagdádem a umožnilo by oběma stranám pokročit v projektu tzv. Rozvojové cesty, jehož cílem je propojit přístav Grand Faw v Perském zálivu na jihu Iráku s Tureckem po silnici, železnici a případně ropovodem. [13]

Irák buduje ambiciózní 1200 kilometrů dlouhou námořní zkratku mezi Asií a Evropou nazvanou Rozvojová cesta. Pokud bude úspěšná, mohla by sloužit jako alternativa k úzkému hrdlu Suezského průplavu v Egyptě.

Mohlo by to také usnadnit další jednání mezi Damaškem a Sýrií při vypracovávání podrobností čerstvé dohody z 10. března o budoucnosti severovýchodní části Sýrie, k čemuž se strany zavázaly do konce roku. [14] O tom však více níže.

V každém případě jsme stále daleko od trvalého míru, který bude vyžadovat zdlouhavá jednání mezi tureckým státem a PKK, která již v minulosti selhala, naposledy zhruba před deseti lety. To se může lehce stát znovu, protože turecká vláda navenek trvá na obrazu totálního vítězství. Mluvčí tureckého ministerstva obrany Zeki Akturk minulý týden prohlásil, že turecká armáda bude „pokračovat v boji proti terorismu s odhodláním a rozhodností, dokud nezůstane jediný terorista“, a uvedl, že Turecko v předchozím týdnu zabilo v Sýrii a Iráku 26 „teroristů“ a od ledna téměř 1 500. Podle PKK pak Ankara na pozice skupiny v severním Iráku za použití stíhaček, vrtulníků a dělostřelectva provedla více než 800 úderů a příměří tak zůstává jednostranné, zatímco turecká vláda tvrdí, že ve vojenském tlaku na PKK hodlá pokračovat. [15]

Politické tání ledů v Turecku tedy sice vzbudilo naději na urovnání konfliktu s PKK, ale cesta k němu bude ještě dlouhá – pokud k němu vůbec dojde. Dalším klíčovým dílem mozaiky je pak ale nedávný pád režimu syrského prezidenta Bašára Asada, který by mohl ke konci povstání PKK přispět víc než Öcalanova otočka. Jak jsme si vysvětlovali nedávno, kurdské milice SDF/YPG jsou de facto syrskými odnožemi PKK a momentálně kontrolují severovýchodní Sýrii, kde jejich bojovníci bojovali jako pěchota s podporou Spojených států v boji proti Islámskému státu. S pádem Asadova režimu však z Damašku přichází tlak na regiony s kurdskou většinou na severu Sýrie a jejich milice, aby se integrovaly se zbytkem země. Ztráta tohoto bezpečného útočiště by mohla být pro již tak oslabenou PKK poslední ranou. [16]

zdroj: Crisis Group

Syrská bašta PKK

Podpora ze Sýrie je pro PKK dlouhodobě zásadní. Od počátku 80. let 20. století to byl syrský diktátor Háfiz al-Asad, kdo Öcalanovi a jeho stoupencům umožnil v Sýrii provozovat operační základnu. Asad byl spojencem Sovětského svazu a PKK se až do konce studené války hlásila k marxismu-leninismu. Podpora Asada staršího vůči PKK přetrvala až do 90. let minulého století, částečně vedena historickou rivalitou Sýrie s Tureckem, která trvá minimálně od turecké anexe Alexandrety v roce 1939 (provincie, která patřila pod francouzskou mandátní Sýrii). V roce 1998 však Asad Öcalana vyhostil, když ustoupil před hrozbou vojenského zásahu tureckého prezidenta Süleymana Demirela. Öcalan byl následně v únoru 1999 po anabázi Itálie–Rusko–Řecko zajat v keňském Nairobi tureckými komandem ve spolupráci s místními úřady a okamžitě vydán do Turecka. [17] Po americké invazi do Iráku v roce 2003 pak PKK přemístila své sídlo do Kandílu a využila tak mocenského vakua, které na severu Iráku vzniklo po svržení Saddáma Husajna. [18]

Sýrie získala pro PKK nový význam po začátku občanské války; Asadův syn Bašár stáhl už v roce 2012 vládní síly ze severovýchodní Sýrie, což umožnilo syrské odnoži PKK, Straně demokratické unie (PYD), a jejímu vojenskému křídlu, Lidovým ochranným jednotkám (YPG), vytvořit v regionu s početným kurdským obyvatelstvem jakýsi protostát – Autonomní správu severní a východní Sýrie, známou také jako Rojava nebo západní Kurdistán. Asad tak v podstatě předal kurdským orgánům kontrolu nad třetinou své země, včetně většiny ropných polí. Kurdské milice na oplátku ukončily ozbrojený odpor proti režimu, čímž oslabily širší opoziční hnutí. Asadovi se tím podařilo zasadit ránu Turecku, které velice tvrdě usilovalo o svržení jeho vlády. [19]

PKK se v roce 2015 pokusila převzít kontrolu nad městskými centry v provinciích jihovýchodního Turecka s kurdskou většinou, rozhovory ztroskotaly a turecká armáda zahájila kampaň s cílem vytlačit ozbrojence PKK z měst. Povstání bylo v Turecku poraženo, ale díky úzkým vazbám na syrskou PYD a její milice tak žije dál. PYD je začleněna do Svazu kurdských komunit, zastřešující organizace založené v roce 2005, která se hlásí k politickým cílům PKK a kterou na papíře vede Öcalan. Členové PKK se připojili k YPG, které tvoří většinu Syrských demokratických sil (SDF), koalice, která slouží jako vojenská síla kurdského samosprávného regionu na severovýchodě Sýrie a je blízkým partnerem USA v boji proti ISIS. Vrchní velitel SDF Mazloum Abdi je bývalým členem PKK, který s Öcalanem úzce spolupracoval, když ten pobýval v Sýrii. [20]

Turecko v rámci syrské občanské války (kromě podpory mnoha nevábných islamistických skupin, naposledy v čele s SNA) provedlo v Sýrii tři vojenské operace s cílem rozbít základnu PKK v Sýrii: v roce 2016 v oblasti al-Báb, v roce 2018 kolem Afrínu a v roce 2019 v koridoru vedoucím mezi městy Tel Abjad a Ras al-Ajn. V těchto kampaních docházelo k vyhánění Kurdů z jejich tradičních sídel, jejich vyhnání do pouště a nahrazování arabským obyvatelstvem – tedy k etnickým čistkám. [21][22]

zdroj: syria.liveuamap.com

Turecká armáda dosud v severní Sýrii udržuje nárazníkovou (okupační) zónu, ale vojenská přítomnost USA v regionu Turky odrazovala od plnohodnotné turecké intervence s cílem eliminovat kurdské milice. Oficiální misí USA je poskytovat výcvik, bojovou podporu a vojenské krytí SDF, ale v praxi to znamená, že americké síly spolupracují s YPG, protože Arabové nebo jiné kurdské milice hrají v SDF ne druhé, ale třetí housle. Z pohledu Ankary je pak rozdíl mezi YPG a PKK pouze sémantický. Spolupráce Washingtonu s kurdskými milicemi v Sýrii tak dlouhodobě notně komplikuje americko-turecké vztahy. [23]

Islamistická skupina Haját Tahrír aš-Šám, která v prosinci hrála vedoucí roli ve svržení syrského režimu a která nyní hraje klíčovou roli v reorganizaci státu, odmítla návrh kurdských orgánů na federální uspořádání, které by jim umožnilo zachovat si autonomii. HTS má s Kurdy historii střetů: v roce 2012, poté co kurdské úřady poprvé převzaly kontrolu v severovýchodní Sýrii, vstoupila předchůdkyně HTS, Tureckem podporovaná džihádistická skupina Džabhat al-Nusra, z Turecka do Sýrie, aby zaútočila na kurdské milice. Ahmed Šára, vůdce HTS a přechodný prezident Sýrie, prohlásil, že SDF by měly být začleněny do národní armády, aby vojenská moc byla „pouze v rukou státu“. Nový syrský ministr obrany Murhaf Abu Qasra v lednu novinářům řekl, že HTS má záložní plán pro případ, že SDF odmítne vyjednávat, a prohlásil: „Pokud budeme muset použít sílu, budeme připraveni.“

V týdnech po Asadově pádu pak vysocí turečtí představitelé opakovaně zdůrazňovali, že si přejí vidět rozpuštění YPG, jinak hrozili invazí. Turecký ministr zahraničí Hakan Fidan koncem minulého roku označil likvidaci skupiny za „strategický cíl“ Ankary a vyzval nové syrské představitele, aby YPG rozpustili, vyhnali její velitele, včetně syrských, a obnovili centrální kontrolu nad celým syrským územím. O několik dní později turecký ministr obrany Yasar Guler tento názor zopakoval a uvedl, že „prioritou Turecka je likvidace YPG“. [24][25]

Pokud noví vládci Damašku a Ankara dosáhnou svého, pozice PKK utrpí smrtelnou ránu. Z pohledu Turecka není hlavním problémem až tak přímá vojenská hrozba: rovinatý terén podél syrsko-turecké hranice je snadno monitorovatelný a na rozdíl od hornatého reliéfu v severním Iráku není vhodný pro partyzánskou válku. Ankara se však obává, že by se autonomní, ozbrojený a Kurdy vedený politický útvar v Sýrii mohl stát (což se podle Ankary už vlastně stalo) živnou půdou kurdských separatistických národních aspirací v Turecku. Toto riziko se v případě severního Iráku ukázalo jako zvládnutelné: Ankara a regionální vláda Kurdistánu mají dobré vztahy a PKK je zde marginalizována.

Sýrie je však jiná záležitost. Syrští Kurdové mají užší vazby na Kurdy v Turecku než Kurdové iráčtí; mnozí z nich jsou potomky uprchlíků, kteří do Sýrie uprchli po potlačení prvního kurdského povstání v Turecku v roce 1925. Rojava je proto přitažlivým magnetem, jakým severní Irák nikdy nebyl. PKK si představuje decentralizovaný systém samosprávy, který by zahrnoval kurdské oblasti Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu. Dokud bude trvat autonomní vláda v Sýrii, zůstane tento sen živý. [26] Jenže i tato kapitola se zdá uzavírat.

Dohoda SDF s vládou

Velitel SDF Mazloum Abdi řekl na začátku roku deníku Le Monde, že skupina chce, aby si severovýchodní syrský region zachoval „správní autonomii... a zároveň spolupracoval s centrální vládou“. Potvrdil také přání skupiny, aby americké síly zůstaly v Sýrii a dohlížely nejen na potenciál ISIS vylézt z děr, ale zejména na příměří mezi SDF a Syrskou národní armádou (SNA), tedy nevábnou islamistickou milicí podporovanou Tureckem. [27]

Syrská i turecká vláda tyto návrhy rezolutně odmítly. Lidé ze všech syrských etnických a náboženských komunit ve všech provinciích taktéž z velké většiny trvají na tom, že se Sýrie nyní musí sjednotit. V jejich očích se musí „autonomní správa“ SDF a její ozbrojené síly na severovýchodě Sýrie rozpustit a plně se začlenit do syrského státu a pod jeho správu, zatímco značné energetické a zemědělské zdroje v jejich správě by měly přejít pod kontrolu Damašku. Dokud nebudou tyto kroky učiněny, jsou SDF v Sýrii na domácí scéně vnímány jako „okupant“ a „hrozba“, a to nejen v arabských městech pod jejich správou. [28]

Prozatímní vláda v Damašku však syrským Kurdům slibuje rovná práva a uvedla, že plánuje kurdštinu vyhlásit druhým oficiálním jazykem. Představitelé SDF a autonomní správy by také měli mít zaručena místa a členství ve všech přechodných orgánech Sýrie, včetně dočasného parlamentu a ústavního výboru. Příjmy ze syrského ropného, plynárenského a zemědělského sektoru by byly poměrně investovány i do severovýchodu země.

Po týdnech rozhovorů SDF v zásadě většinu dohody přijala, ale zatímco organizace již několik týdnů akceptuje, že její síly budou jednoho dne rozpuštěny a začleněny do nových syrských ozbrojených sil, hlavní překážkou v rozhovorech s dočasnou vládou byl způsob, jakým se tak má stát. Zatímco SDF souhlasila se sjednocením se všemi ostatními ozbrojenými frakcemi v celé Sýrii a s případným rozpuštěním, vůdce Abdi požadoval, aby příslušníci SDF zůstali samostatným blokem v rámci nových syrských ozbrojených sil a zůstali rozmístěni pouze na svých současných pozicích na severovýchodě země. [29]

Pro Damašek je toto ale nepřijatelné. Všechny ostatní ozbrojené frakce z celé Sýrie jsou v procesu rozpouštění a jejich bojovníci a vůdci jsou rozptýleni do jiných oblastí země, mimo místa svého původu. Z pohledu prozatímní vlády je to povinný krok, jehož cílem je zabránit warlordismu a vštípit smysl pro službu národu, nikoli pro geografickou, komunální nebo frakční loajalitu, kterou známe z Libanonu. To je červená linie, která se nezmění.

Jelikož se SDF pravděpodobně obávala amerického stažení a kombinované invaze na osách HTS-SNA-Turecko, musela nakonec v této otázce ustoupit. Na setkání Ahmada Šary s Abdim tak bylo v Damašku 10. března dosaženo dohody, podle které SDF plně integruje své civilní a vojenské jednotky do syrského státu.

Podle podepsané dohody se obě strany dohodly:

• Bude zaručeno právo všech Syřanů na zastoupení a účast v politickém procesu a státních institucích na základě jejich schopností, bez ohledu na jejich náboženské a kulturní pozadí;
• Kurdská komunita je nezbytnou součástí syrského státu a stát bude garantovat její občanství a všechna ústavní práva;
• Na celém území Sýrie bude zavedeno příměří;
• Všechny civilní a vojenské instituce na severovýchodě Sýrie budou převedeny pod státní správu, včetně hraničních bran, letišť, ropných a plynových polí;
• Všichni syrští uprchlíci budou vráceni do svých vesnic a zemí a jejich bezpečnost bude zajištěna státem. (zde je opravdu otázné, co na to Turecko se svou okupační zónou – pozn. redakce);
• Syrský stát bude podporován v boji proti terorismu a všem hrozbám, které ohrožují bezpečnost a jednotu země;
• Bude se vystupovat proti výzvám k rozdělení, nenávistným projevům a pokusům o vyvolání neshod mezi všemi složkami syrské společnosti;
• Výkonné výbory budou pracovat a usilovat o zajištění provádění dohody do konce tohoto roku.

Abdi prohlásil:
„V tomto citlivém období společně pracujeme na zajištění přechodné fáze, která odráží touhy našeho lidu po spravedlnosti a stabilitě. Jsme odhodláni budovat lepší budoucnost, která zaručí práva všech Syřanů a naplní jejich touhy po míru a důstojnosti. Tuto dohodu považujeme za skutečnou příležitost k vybudování nové Sýrie, která zahrnuje všechny její složky a zajišťuje dobré sousedské vztahy.“

Stanovisko SDF:
„Dohoda představuje zásadní fázi budování nové Sýrie. Usiluje o vytvoření demokratického a pluralitního státu, který bude respektovat práva všech svých syrských složek. Tento stát bude založen na ústavě, která odráží vůli Syřanů, mužů i žen. Dohoda navíc pokládá základy moderní republiky, která odpovídá aspiracím syrského lidu.“

Ahmad Šara pak téhož dne v Damašku uspořádal setkání s početnou skupinou drúzských občanských prominentů a akademiků ze Suvajdy za účelem diskuse o postavení Suvajdy v rámci postasadovské Sýrie a předsedal komisi, která vyšetřuje masakry z minulého týdne. [30]

Izrael se však mezitím usilovně snaží syrské Drúzy od Damašku odloupnout a využívá tak plíživou islamizaci Sýrie jako příležitost, jak v zemi prosadit své geostrategické zájmy a vytvořit situaci, která by vedla k dlouhodobé přítomnosti Izraele mezi syrskými Drúzy. [31]

Pozorovatelé Sýrie mezitím přinesli zprávu: Ve velmi krátké době dojde k vyhlášení ústavní deklarace a probíhají závěrečná jednání o vytvoření nové přechodné vlády – jejíž vyhlášení se očekává v řádu dnů. [32] Snaha o jednotnou a funkční Sýrii tak pokračuje, zdá se, že cesta k jednotě je na stole a že PKK nezbude než se opravdu rozpustit. Situaci pro vás budeme nadále bedlivě sledovat.

ZDROJE