Islamisté přebírají kontrolu nad poválečnou Sýrií

Aktualizace: Krátce po dokončení článku byla nečekaně zveřejněna dohoda mezi Kurdy z SDF a dočasnou Syrskou vládou o jejich vzájemné integraci. Situaci rozebereme v následujícím článku.

Konference národního dialogu

Doporučení konference jsou nezávazná a navzdory vznešeným cílům se zdálo, že její uspořádání bylo značně uspěchané, což mnohé v Sýrii i mezi těmi opozičníky, kteří se do země ještě nestihli vrátit, dvakrát nepotěšilo. Účastníci obdrželi pozvánky jen krátce před konáním, takže někteří pozvaní se nemohli stihnout dostavit.[1]

Jiní nebyli pro změnu pozváni vůbec – na konferenci chyběli zástupci Kurdy vedené autonomní správy na severovýchodě Sýrie či milice Syrských demokratických sil (SDF), které spolupracovaly se Spojenými státy a tvořily efektivní pěchotu v bojích proti teroristům z Islámského státu. Druhým dechem je však třeba dodat – což se v našem prostředí bohužel často opomíjí – že hlavní silou v rámci SDF jsou milice YPG, které de facto tvoří syrskou odnož nacionalisticko-marxistické Turecké strany pracujících (PKK), organizace, kterou Turecko i Spojené státy označují za teroristickou. Demokratická unie Kurdů (PYD), což je civilní mateřská politická organizace, jež později zřídila YPG, je sice nesrovnatelně demokratičtější než většina jejích syrských konkurentů, avšak demokratická v evropském smyslu slova rozhodně není. Se svou opozicí se nijak nemazlí, má na svědomí nemálo politických vražd a věznění oponentů a v minulosti udržovala funkční vztahy s krutým Asadovým režimem.[2]

Dočasná přechodná syrská vláda, vedená kádry z Šarovy HTS, požaduje, aby se všechny milice nejprve odzbrojily a připojily k nově vznikající národní armádě, což bylo podmínkou účasti na konferenci. Žádné dohody však dosaženo nebylo – Kurdové totiž současně čelí útokům SNA, Tureckem podporovaných koaličních partnerů HTS, a navíc se nedokážou dohodnout ani mezi sebou. Závěrečné prohlášení konference tuto otázku ošetřuje formulací, že účastníci odmítají „jakoukoliv formu fragmentace, rozdělení nebo postoupení jakékoliv části vlasti“.[3] To odráží jak stanovisko dočasné vlády a HTS, tak postoj velké většiny Syřanů.

Kromě toho však závěrečné prohlášení mnoho konkrétního nenabídlo. Nevyjasnilo, zda Sýrie přijme prezidentský nebo parlamentní systém, ani neřešilo otázku role náboženství v budoucím státoprávním uspořádání. Obsahovalo však ta správná rétorická cvičení, která západní diplomaté v Damašku chtěli slyšet. Hovořilo se o lidských právech, odmítalo se sektářské nepřátelství a nenaznačovalo se, že by mělo převládnout právo šaría. V prohlášení byla zmíněna také „podpora žen ve všech oblastech“ a „mírové soužití“ všech Syřanů. Všechna tato vzletná slova západní vlády jistě uvítají.

Vzhledem k tomu, jak monumentální výzvou je vytvoření nového udržitelného a politicky legitimního režimu v poválečné Sýrii, je skutečnost, že se konference národního dialogu vůbec konala, povzbudivá. Znamená to, že prozatímní vedení Sýrie (čili primárně HTS) je ochotné přinejmenším slovně pracovat v rámci přechodného procesu s politickou inkluzivitou a spoluprací napříč sektami. Někteří delegáti však uvedli, že si odnesli dojem, že konference je pro novou vládu jen formalita, kterou bylo třeba splnit, a že o podobě slíbené nové vlády již bylo rozhodnuto v zákulisí.

Uspořádání konference a ustanovení nové a inkluzivnější vlády bylo jedním z klíčových slibů HTS krátce po převzetí moci. Šara opakovaně trval na tom, že nový režim bude chránit práva menšin a žen, což zatím – nutno uznat – většinou činil. Vzhledem k původnímu ideologickému směřování HTS jsou tyto sliby klíčové pro získání a udržení podpory západních zemí, zejména pokud jde o zmírnění sankcí a financování monumentálního úsilí o obnovu syrského hospodářství. Dodržení těchto slibů však bude zásadní i pro budování politické legitimity v zemi, kde panuje sektářské napětí, umocněné Asadovým režimem a neuvěřitelně krutou dlouholetou občanskou válkou.

Jenže není všechno zlato, co se třpytí. Šarovy sliby a inkluzivní gesta jeho prozatímní vlády jsou jistě povzbudivé, avšak zatím především proto, že další transformace země nemá vytyčenou opravdu konkrétní a závaznou cestu. A navzdory slibům o inkluzivitě HTS dosud nezačlenila do přechodné vlády další povstalecké a opoziční skupiny, které se podílely na svržení režimu, ačkoliv původně slíbila, že tak učiní do 1. března.[4]

Samotná konference a její relativně otevřený průběh byly známkou pochopení dočasné vlády, že budoucnost a přežití nového režimu závisí na zmírnění sankcí. Hospodářská situace Sýrie je zoufalá. Euforie z pádu Asadova režimu již ustupuje frustraci, protože Syřané stojí každé ráno hodiny ve frontách na chleba nebo peníze v několika málo fungujících bankomatech. A úleva přijde pouze tehdy, pokud Šara dokáže regionu a Západu, že to se zapojením všech komunit do své vlády myslí vážně.[5]

Ekonomický kolaps země a roky občanské války mají za důsledek vysokou úroveň sektářského napětí.[6] Ze strategického hlediska možná zní zrušení sankcí na teroristy včerejška a národní osvoboditele dneška jako hrozný nápad, ale jak výstižně shrnuje The Economist, to jenom do té doby, než začnete důsledně zvažovat alternativy.[7]

Kontrarevoluce a masakry v Latákii

Možnost legitimizace nové vlády pochopitelně není po chuti zbytkům Asadových věrných, Hizballáhu a Íránu.

Bývalí režimní vojáci se zřejmě pod vedením bývalého velitele Asadovy pretoriánské gardy – 4. obrněné divize – Ghajátha Dalla (s dobře zdokumentovanou historií válečných zločinů) od minulého čtvrtka pokusili vyvolat spirálu sektářských masakrů v promyšleném pokusu o převrat, alespoň v lokálních podmínkách alavitských oblastí Sýrie.[8],[9]

Od té doby v sérii dobře koordinovaných přepadů a nájezdů zabili přibližně 400 příslušníků bezpečnostních sil a civilistů patřících k nepřátelským frakcím, přičemž zmasakrovali především civilisty z řad alavitů a sunnitských Arabů v rivalských vesnicích – většinou tam, kde se civilisté odmítli připojit k pokusu o povstání proti nové vládě. Nejvíce útoků proběhlo v pobřežní Latákíji, ale násilí se rozšířilo i do dalších oblastí. Při jednom incidentu byla sanitka vyslaná na místo přepadu civilistů napadena léčkou odstřelovačů rozmístěných v kopcích. Veřejné budovy v Džablehu byly ostřelovány a někteří zajatí vládní (HTS) vojáci byli popraveni nebo dokonce upáleni zaživa. Íránem podporovaní Asadovi loajalisté podnikli útoky na prozatímní vládní síly v 6 ze 14 syrských guvernorátů, zejména však na pobřeží a v alavitské vysočině.

Mezitím, jak se šířily zprávy o bezprecedentní eskalaci ze strany režimních loajalistů, začaly se po celé Sýrii formovat rozsáhlé protesty. Tisíce lidí vyšly do ulic (v Damašku, Dará, Kunejtře, Hamá, Aleppu a Idlibu), aby vyjádřily solidaritu s prozatímní vládou. V Idlibu se shromáždily tisíce nedávno demobilizovaných mužů, mnozí ozbrojení, a nabízeli, že se připojí k jakékoli plánované vojenské reakci. Někteří alavitští představitelé veřejně vyzývali ke všeobecné mobilizaci proti chystanému vládnímu protiútoku, zatímco jiní varovali, že právě to bylo cílem masakrů Asadových loajalistů – vyprovokovat rozsáhlé násilí.

V únoru při těchto útocích zahynul v průměru jeden voják prozatímní vlády nebo příslušník bezpečnostních sil denně. Od konce února však intenzita a smrtelnost Asadova loajalistického ozbrojeného odporu prudce vzrostla – v týdnu od 25. února do 4. března bylo potvrzeno 14 útoků a 19 mrtvých. To bylo varovné znamení a události z minulého čtvrtka potvrdily obavy mnohých pozorovatelů, že se něco chystá.

Již několik týdnů bylo veřejným tajemstvím, že několik tisíc bývalých režimních vojáků nemá s prozatímní vládou vyřešen svůj status a že se skrývají i se zbraněmi. Vysoký představitel z okruhu prozatímní vlády/HTS řekl klíčovému anglickojazyčnému zdroji Syria Weekly, že „nastolení pořádku a upevnění moci“ v Latákíji a Tartúsu bude trvat „měsíce“. Dodal také, že skutečnost, že prozatímní vláda zatím neusiluje o vyřešení zamrzlých jednání s Kurdy/SDF na severovýchodě Sýrie, vychází z toho, že prioritou je stabilizace situace na pobřeží.[10]

Exploze násilí mezitím roztočila spirálu odvetných útoků, přesně jak asadovci se svými íránskými patrony doufali, a podnítila některé menší milice napojené na dočasnou vládu k pomstě. Získat neprůstřelné důkazy o pachatelích je téměř nemožné – momentálně dostupné informace však ukazují, že zabíjení civilistů se dopustily především jednotky podporované Tureckem a napojené na SNA, které se většinou skládají z malých frakcí tvořených primárně zahraničními bojovníky. Velení a kontrola nad těmito okrajovými ozbrojenými skupinami ze strany prozatímní vlády je stále omezená. Integrace těchto jednotek do nově formované národní armády probíhá jen postupně a v tomto případě se do Latákíje navíc vydaly bojovat tisíce ozbrojenců mimo jakoukoli frakci. To vyústilo v situaci, kterou bylo z Damašku víceméně nemožné téměř dva dny kontrolovat, než se vládní síly vedené HTS zorganizovaly.

Současně dostupná data od The Syrian Network for Human Rights (nevládní organizace, která sbírá zdrojová data pro OSN a je odborníky považována za nejdůvěryhodnější) uvádějí, že asadovci zabili téměř 400 lidí a jednotky přidružené k dočasné vládě téměř stejné množství. V druhém případě je však výrazně těžší v krátkém čase rozlišit civilisty od asadovců, protože většina z nich byla v civilním oblečení.[11] Asadovci zastřelení v boji se do statistik nepočítají – jedná se pouze o výčet poprav. Data přesahující tisícovku mrtvých, kterou uvádí například agentura Reuters, tak patrně zahrnují i asadovce zabité v přímých střetech.[12]

Je tedy třeba uznat, že části ozbrojených sil, které jsou nyní nominálně součástí Šarovy vlády, se podle všeho dopustily masakrů civilistů. To však neznamená, že šlo o politiku současného vedení Damašku, čemuž zatím nic nenasvědčuje.

Škody jsou však již napáchány – a přesně na to Írán, Hizballáh a Asadovi věrní čekali. Okamžitě zahájili dobře koordinovanou informační operaci, jejímž cílem je vykreslit situaci jako sektářský masakr vyvolaný novou vládou. Pokud na sociálních sítích vidíte někoho, kdo ještě včera netušil, kde leží Latákíja, nebo 14 let popíral Asadovy zločiny, ale dnes „zaručeně chápe“ situaci na místě a tvrdí, že „sunnitští teroristé z Damašku zabíjejí křesťany“, je zřejmé, jaké jsou jeho zdroje. Netřeba dodávat, že místní křesťanské obce tento narativ opakovaně vyvracejí a počet křesťanů mezi osmi sty oběťmi masakrů zatím činí tři.[13]

Mnohým z těchto „odborníků“ po bradě tečou výrony diktátorů, zatímco mnoho snímků a videí, která sdílí na sociálních sítích, jsou ve skutečnosti staré záběry z dob působení Islámského státu v Iráku a Sýrii. Velká část záběrů zvěrstev, která se nyní používají k odsouzení dočasné syrské vlády, jsou ve skutečnosti recyklované záběry masakrů spáchaných samotným Asadovým režimem. Některé záběry poprav pocházejí dokonce z Íránu a zobrazují veřejné exekuce tamního režimu.[14]

To samozřejmě neznamená, že některé skutečné záběry masakrů civilistů, spáchaných více či méně vládními milicemi, neexistují. Cíl této propagandy je však jasný: zmanipulovat západní publikum tak, aby uvěřilo, že Sýrie upadá do sektářské genocidy pod vedením HTS. To by znamenalo, že Asad nebo jeho loutkovládci z Teheránu a Ruska by byli lepšími správci země a že si současná vláda nezaslouží zmírnění sankcí. Pokud by tato strategie uspěla, vyvolalo by to další nestabilitu, ze které by mohli tito aktéři těžit.[15]

Írán na nadcházející masakry nepřímo upozornil dva dny před jejich vypuknutím. Ali Akbar Velajátí, poradce íránského nejvyššího vůdce pro mezinárodní záležitosti, tehdy prohlásil, že v Sýrii může kdykoli vypuknout občanská válka, a poznamenal, že Teherán má důkazy „naznačující počátky rozpadu státu“.[16]

Zmiňovaná The Syrian Network for Human Rights, která válečné zločiny v Sýrii monitoruje od počátečních fází občanské války, pak hovoří věrohodných zprávách o řízení asadovského povstání z operační místnosti na ruské letecké základně Hmímím poblíž Latákie.[17]

Zmiňovaná The Syrian Network for Human Rights, která monitoruje válečné zločiny v Sýrii od počátečních fází občanské války, hovoří o věrohodných zprávách naznačujících, že asadovské povstání bylo řízeno z operační místnosti na ruské letecké základně Hmímím poblíž Latákíje.[17]

Zatímco přechodná vláda postupně získává nad situací kontrolu, Ahmad Šara vydal prezidentský dekret o vytvoření „nezávislé národní komise“ pro vyšetřování a zjišťování skutečností týkajících se událostí, které vedly k masakrům civilistů. Zároveň oznámil, že osoby, které se na nich podílely, budou předány soudní moci.[18],[19]

Jak poznamenává přední odborník na džihádismus Aaron Zellin, způsob, jakým bude vyšetřování probíhat, může mít zcela zásadní vliv na další transformaci země. Po ukvapeném postupu a nedostatečném zastoupení některých částí společnosti na konferenci o národním dialogu došlo u mnoha obyvatel k výraznému snížení důvěryhodnosti prozatímní vlády. Pokud bude i toto vyšetřování vnímáno jako netransparentní a viníci nebudou potrestáni, přechod k trvale udržitelné vládě se bude jen těžko dostávat do rozjetých kolejí. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že Šara do sedmičlenné komise jmenoval i dva alavity a jednu ženu.[20],[21]

Způsob, jakým se vláda postaví k potlačení pokusu o převrat asadovci, bude klíčový pro to, zda budeme sledovat počátek rozsáhlého povstání, nebo pouze krátkodobou poslední křeč bývalých režimních kádrů. Damašek bude muset situaci řešit obratně – udržovat otevřené komunikační kanály s alavitskými prominenty, kteří se chtějí vyhnout další eskalaci, ale zároveň vykořenit loajalistické buňky napojené na Írán ve venkovských oblastech a v horách. Klíčová bude také schopnost vlády udržet pod kontrolou široké spektrum různorodých milicí, které nově přešly pod velení národní armády v čele s HTS. Neschopnost loajálních a disciplinovaných částí vládních jednotek být všude najednou nebyla nikdy zřetelnější.[22]

Skončí Sýrie opět jako diktatura?

Ačkoli konečné svržení Bašára Asada přišlo náhle, bylo vyvrcholením procesu, který měl své kořeny v protivládních protestech v Sýrii v roce 2011. Syřané se nyní potýkají s mnoha stejnými problémy, které sužovaly i ostatní arabské země po jejich vlastních revolucích arabského jara. Tyto i předchozí blízkovýchodní revoluce byly zpočátku vedeny různorodými společenskými aktéry, včetně sekulárních nacionalistů, studentů, veřejných intelektuálů a levicových aktivistů. Téměř ve všech případech je však nakonec ovládly islamistické skupiny, které nahradily dřívější politickou formu autoritářství novým autoritářstvím – tentokrát náboženským. Není překvapivé, že islamisté získali převahu, neboť byli obvykle dobře organizovaní, lépe vedeni a disciplinovanější – což jsou v mocenském vakuu klíčové výhody.[23]

Asadova brutální snaha oddálit svůj pád učinila Sýrii ještě zranitelnější vůči nástupu nového diktátora. Během 14 let kruté občanské války byly miliony Syřanů uvrženy do chudoby a hladomoru. Půl milionu lidí bylo zabito, miliony uprchly ze země. Válka dále rozštěpila Sýrii na etnické a náboženské skupiny a otevřela ji konkurenčním a destruktivním snahám cizích mocností o rozdělení sfér vlivu.

Nová dominantní skupina v Sýrii – Haját Tahrír aš-Šám – vzbudila naděje svými sliby, že bude jiná. Když vedl povstaleckou enklávu v provincii Idlib, vystupoval její vůdce pod pseudonymem Abú Muhammad al-Džawlání. Nyní však toto válečné jméno vyměnil za mírové jméno Ahmad al-Šara, stejně jako vyměnil uniformu za společenský oblek západního střihu.

Navzdory slibům i relativně solidnímu pokroku se však objevují znepokojivé náznaky, že HTS již opouští inkluzivní mentalitu a směřuje k vytvoření islamistické vlády jedné strany. Jelikož se jedná o historicky opakující se vzorec, bude zapotřebí téměř bezprecedentní koordinace Syřanů a vnějších aktérů, aby se jej podařilo prolomit.

Asad se jako příslušník menšinové sekty alavitů rád oháněl tvrzením, že jeho režim chrání etnické a náboženské menšiny, což bylo zavádějící. Stejně jako jeho otec utlačoval všechny Syřany – nechával je vraždit, hnít ve věznicích a neváhal naslepo bombardovat vlastní kosmopolitní města, křesťanské čtvrti či palestinské uprchlické tábory. Před válkou navíc verboval sunnitské džihádisty a posílal je bojovat se šíity a Američany do Iráku.

Ještě před převzetím moci zahájil Šara diplomatickou ofenzívu, kterou od prosince výrazně zesílil. Snaží se svět přesvědčit, že bude vládnout inkluzivně a umírněně. Na řadě setkání se západními a blízkovýchodními představiteli ujišťoval, že nová Sýrie nebude představovat hrozbu pro své sousedy a že HTS neposkytne zázemí globálním džihádistům. Naopak, chce prosazovat praktický program zaměřený na dosažení domácího smíru, obnovu syrského státu a liberalizaci zdevastované ekonomiky.

Důrazně se distancoval od jiných islamistických režimů a veřejně prohlásil, že Sýrie není Afghánistán a že HTS ví, že „logika [vedení] státu je jiná než logika revoluce“. Diplomaté ze Západu i Blízkého východu vesměs oceňovali jeho pragmatický přístup.[24]

Mezi touto uklidňující rétorikou a mnoha praktickými kroky HTS se však postupně rozevírá trhlina. V prosinci Šara slíbil, že ustaví přechodnou vládu po konzultaci se Syřany všech vrstev. Následně však přišel s relativně logickou námitkou, že dlouhý proces obnovy syrského právního systému a provádění sčítání lidu bude znamenat, že vypracování nové ústavy může trvat až tři roky a uspořádání voleb lze očekávat nejdříve za čtyři roky.

To má svou vnitřní logiku, jenže HTS mezitím intenzivně vytváří novou praktickou realitu, která jí zajišťuje kontrolu nad životně důležitými bezpečnostními, ekonomickými a soudními institucemi. Dne 10. prosince Šara jmenoval svého chráněnce Mohammeda al-Bašíra prozatímním syrským premiérem s mandátem do 1. března. Bašír obsadil vládu bývalými správci bašt HTS v severní provincii Idlib a do čela klíčových ministerstev – včetně ministerstva obrany, zpravodajských služeb, hospodářství a zahraničních věcí – dosadil obzvláště důvěryhodné kmenové příslušníky HTS. Do vedení velkých syrských měst Šara umístil loajalisty z jediné věrné ozbrojené islamistické skupiny Ahrar aš-Šám. HTS tak fakticky přenesla svou starou idlibskou vládu do Damašku, přičemž většinou vyloučila sekulární a umírněně věřící opoziční skupiny.

Tento přístup sice pomáhá udržet kontinuitu institucí a zajistit fungování státní správy, ale neodpovídá slibům o zapojení všech vrstev obyvatel do procesu demokratické tranzice. Ačkoli v polovině února syrský ministr zahraničí oznámil, že do 1. března bude vybrána nová, reprezentativnější prozatímní vláda, dosud nebylo zveřejněno, kdo do ní bude přizván a na základě jakých kritérií.

Konference národního dialogu měla tomuto procesu napomoci vytvořením pracovních skupin zaměřených na šest klíčových témat souvisejících s budováním státu. Podle německé veřejnoprávní stanice Deutsche Welle se účastníci shodovali, že diskuse na jednodenní konferenci byly překvapivě otevřené a že žádné téma nebylo tabu.[25] Narychlo svolaná konference však trvala pouze jediný den. Přestože přinesla vznešenou deklaraci o inkluzivitě, nijak nedefinovala, kdo by se měl nové „inkluzivnější vlády“ účastnit nebo jak by měl být vybrán. Kromě toho, že k jejímu zformování dosud ve slíbeném termínu nedošlo, se nyní jeví jako nejpravděpodobnější scénář nominace shora dolů ze strany současných vládců. To je ovšem v rozporu s představou mnoha kosmopolitních Syřanů i s ideou skutečné inkluzivity.

Mezitím Šara s podporou Turecka přesvědčil řadu povstaleckých frakcí, aby složily zbraně a začlenily své bojovníky do prozatímního vládního ministerstva obrany. Poté však v národní armádě rychle a jednostranně povýšil 50 jemu loajálních islamistických velitelů do vysokých velitelských funkcí, včetně některých zahraničních bojovníků z Číny, Egypta, Jordánska, Tádžikistánu a Turecka. Nová syrská armáda bude patrně zajišťovat islámskou identitu země: ministerstvo obrany pro nové rekruty zavedlo vedle vojenského výcviku také 21denní kurz práva šaría. Ministerstvo rovněž vydalo prohlášení, v němž uvedlo, že cílem nové armády je „sloužit našemu náboženství“.[26]

Šara rád zdůrazňuje, že prosincová revoluce patří všem Syřanům. Ve skutečnosti se však chová, jako by Asada a jeho bojovníky svrhli pouze islamisté a Sýrie patřila jen jim. Sekulární nacionalisté a aktivisté byli z nové vlády dosud zcela vyloučeni. I proto například Kurdové zatím nesložili zbraně a trvají na tom, že nejprve chtějí vidět konkrétní kroky HTS směrem k transparentnější a skutečně inkluzivní vládě.

Ačkoli se nejvyšší představitelé HTS distancovali od al-Káidy (z níž organizace původně vzešla), nikdy se nezřekli své příslušnosti k salafistickému islámu. Salafismus učí, že základem stabilního politického řádu je přísné uplatňování práva šaría. To je však v rozporu s principem, že zdrojem legitimní politické moci je vůle lidu.

To nutně neznamená, že HTS bude usilovat o zopakování extremismu Tálibánu nebo genocidních represí Islámského státu, což Šara sám neustále popírá – a v tomto ohledu mu lze zřejmě věřit. HTS však v minulosti využívala svůj „boj proti náboženskému extremismu“ v Idlibu, kde vládla před svržením režimu, k zakrytí vlastních autoritářských tendencí. Všemi mastmi mazaný Šara proměnil svou skupinu „tuctu špinavců“ v relativně disciplinovanou, poloprofesionální vojenskou organizaci tím, že vždy upřednostňoval upevňování své autority před ideologickou čistotou. Příliš zapálené a nepragmatické soudruhy nechával popravit nebo uvěznit. Těžko říct, jak by jinak mohl svých cílů dosáhnout, ale jeho vládu v Idlibu lze za inkluzivní nebo demokratickou označit jen stěží.

S ohledem na jeho dosavadní způsob výkonu moci by bylo poměrně velkým, i když příjemným překvapením, pokud by legitimita nové vlády v Damašku nakonec přece jen nebyla založena na salafistickém výkladu islámu a majoritářské sunnitské vládě, v níž by příslušníci menšin byli občany druhé kategorie – byť pod ochranou režimu. Šara nikdy nepoužil slovo „demokracie“, které považuje za sekulární a neislámské. Místo toho hovoří o obnově státních institucí, což může znamenat jejich islamizaci. Současná přechodná vláda už přepracovala národní školní osnovy tak, aby upřednostňovaly islamistický výklad syrských dějin, a z učebních plánů odstranila nevhodné učivo, jako je evoluční teorie.[27]

Dokud bude v Sýrii poměr sil nakloněn islamistům, je nepravděpodobné, že by se země zbavila své autoritářské minulosti. Historie poskytuje jasné poučení: svržení Mohammada Rezy Šáha Pahlavího v Íránu v roce 1979 bylo vyvrcholením téměř desetiletých protestů početné íránské střední třídy, inteligence, nacionalistických a liberálních islámských skupin i silných socialistických a levicových hnutí. Po pádu šáha však revoluci ovládla koalice náboženských ultrakonzervativců, kteří byli lépe organizovaní a disciplinovanější.

Ti měli k dispozici širokou síť mešit, charismatického vůdce a ochotu použít proti svým soupeřům násilí. Dokázali zpolitizovat náboženství a využít zchudlé davy k tomu, aby vyobcovali levici, liberály a sekularisty z vlády i veřejného života. To, co v Íránu začalo jako demokratická revoluce, skončilo jako revoluce islamistická.[28]

Podobně povstání arabského jara nejprve vedly různorodé koalice studentů, aktivistů za lidská práva, odborů a profesionálů ze střední třídy. V Egyptě, Libyi, Tunisku a Jemenu se islamisté k protestům připojili až se zpožděním, ale následně si je přivlastnili pro sebe. Brutalita Asadova režimu v Sýrii proměnila původně pokojné povstání v ozbrojený konflikt a postupně ospravedlňovala stále militantnější opozici.[29] Z toho nakonec těžili ti nejlépe připravení zabíjet – a mezi nimi se po čtrnácti letech války díky svému charismatickému vedení, organizačním schopnostem, puritánské ideologii a vnitřní solidaritě HTS vyprofilovala jako nejschopnější síla. Silná podpora Turecka je samozřejmostí, nicméně mnoho jiných skupin mělo zahraniční podporu také, a přesto neuspělo.

Mezi nacionalisty, aktivisty za lidská práva a příslušníky střední třídy, kteří během arabského jara vedli protesty v Sýrii, byl i početný kosmopolitní sunnitský kontingent, jenž nesdílí rigidní výklad islámu ze strany HTS. Jejich cílem bylo rovné občanství pro všechny Syřany, nikoli náboženská vláda. Historie nám ale ukazuje, že autoritářští islamisté jsou nejpravděpodobnějšími dědici autoritářských blízkovýchodních společností – a jakmile se chopí moci, je velmi obtížné je sesadit.

HTS sice zdaleka není to nejhorší, co mohlo post-asadovskou Sýrii potkat. Naopak, v současnosti představuje nejslibnější realistickou variantu pro budoucnost země. Avšak pokud nedodrží své sliby a v zemi zavládne islamistická vláda pevné ruky, ideály syrské revoluce zůstanou nenaplněny.

Aktualizace:

ZDROJE