Samohybný minomet Pandur II 8×8 – přání, skutečnost a filozofie zbraní

Zbraň jako nástroj vynucení vůle

Aby se zbraň stala spolehlivým nástrojem k vynucení vůle na protivníkovi (v současnosti není nic jiného ani lepšího) musí být produktem časově dlouhé a náročné práce řady specializovaných profesí, od vědecko-výzkumných pracovníků přes konstruktéry, řemeslníky a konče vojáky-zkušebníky, sofistikované technologické základny, ale zejména nákladné cesty soustavného, neúprosného a úmorného testování nejdříve individuálně každého detailu zbraně, tak zbraně samostatně a nakonec v systému jako celku se všemi integrovanými prvky, jako jsou platforma a systém řízení palby (SŘP), či C4ISTAR.

Jde v podstatě o vojenský, technický a ekonomický rozbor ve vzájemných interakcích, vyúsťující v definování základních funkčních parametrů zbraně, který samozřejmě bere do úvahy stupeň technologického rozvoje a způsobů vedení ozbrojeného boje v daném čase, zároveň však i předjímá či prognózuje jejich perspektivní vývoj s cílem dát struktuře budoucí zbraně prostor k dalšímu zlepšení a zdokonalení v souvislosti s očekávaným vědecko-technologickým rozvojem.

Především jde o mechanickou část zbraně, která je její kostrou, od níž odvisí její hlavní bojové vlastnosti, ničivá síla a bojová efektivita. Je konstantou systému zbraně. Proto mechanika zbraně se řeší „nadčasově“, s dostatečnou časovou perspektivou, protože je tím základním činitelem, který vymezuje životnost zbraně a určuje její bojovou použitelnost. Na mechanické struktuře během celého životního cyklu se nedá prakticky nic měnit, jen lehce něco vylepšit. Zpravidla jde o přesazení na platformu s lepšími jízdními vlastnostmi.

Na druhé straně je přístrojové vybavení zbraně, optoelektronické a IT systémy, včetně C4ISTAR, jejichž funkční životnost a způsobilost je výrazně kratší, neboť u nich je technologický pokrok výrazně rychlejší a znatelnější. Proto jsou integrované k mechanické struktuře vždy tak, aby šly bez složitějších zákroků obměnit s nástupem nových generací. V tom tkví základní princip „upgradu“ zbraní, stálá mechanická struktura s „vyměnitelnou či obměnitelnou“ přístrojovou nástavbou.

Přes vývojové úsilí a vynaložené náklady se může stát, že celý projekt se po svém ukončení mine cílem a nedojde k jeho uplatnění. V lepším případě se vývoj ukončí ještě během jeho procesu v důsledku slepé cesty záměru či nezvládnutelnými technologickými požadavky. 

Dá se říci, že kladně uspěje k zavedení do výzbroje vojsk tak maximálně jedna třetina zahájených zbraňových projektů. Mnohé z nich i bez ekonomické návratnosti vložených nákladů. To potkalo nejednoho renomovaného výrobce zbraňových systémů, včetně ekonomického úpadku.

Proto dochází k integrování národních výrobců zbraní do nadnárodních společností k zajištění dostatečné ekonomické síly a stability, neboť vývoj zbraní je čím dále tím nákladnější. Je naprostým pravidlem, že náklady na zbrojní projekty postupně v procesu vývoje narůstají. Není výjimkou, že se během řešení se zdvoj i zvícenásobí.

Testování a výroba zbraně

Šestileté období od začátku vývoje do jeho ukončení se dá rozdělit do třech základních etap. První etapou je konstrukční projekt zbraně, cca jeden rok, což je snad ta nejlehčí fáze vývoje. Pak následuje etapa výroby prototypu v délce jednoho až dvou let. To vše je zakončeno až tříletou fází zkoušek prototypu, nejdříve podnikových, po nich vojskových. Jde nejen o ověření plnění takticko-technických parametrů, ale zejména o testování spolehlivosti funkce zbraně a její uživatelské vstřícnosti.

Ověřování spolehlivosti zbraně je v podstatě ta nejdůležitější fáze vývoje. Zde se musí prokázat její funkční způsobilost za všech možných podmínek „drsného“ zacházení. Za slunce, v dešti, sněhu a mrazu, od -50°C do + 50°C, v prašném prostředí, po ujetí stovek kilometrů, nejen po silnicích, ale především v terénu všech druhů, nevyjímaje jízdy po kamenitém podloží. A po každé takové zkoušce zbraň musí prokázat, že střílí přesně, spolehlivě s požadovaným účinkem v cíli.

Musí se potvrdit, že zbraň při své funkci neohrozí obsluhu na zdraví. Ověřuje se ovládání zbraně z hlediska vztahu člověk – stroj, snadná rozebíratelnost a skládání těch uzlů, které je třeba ošetřovat obsluhou zbraně před a po střelbě, a to nejen holou rukou při příznivé okolní teplotě, ale i v rukavicích za mrazu. 

Nezapomíná se na odolnost zbraně proti nesprávné či záměrně chybné manipulaci, tzv. „blbuvzdornost“, která by mohla vyústit ve zdravotní újmě obsluhy či v poškození zbraně. Nedílnou součástí zkoušek je rovněž proces plnění zásobníků municí (např. naplnit zásobníky 152 mm ShKH DANA vz.77 znamená zmanipulovat 5 t munice).

Je velký rozdíl v průběhu podnikových a vojskových zkoušek. Při podnikových zkouškách je zbraň obsluhována zaškolenou obsluhou, která se podílela na vývoji. Takže její přístup ke zbrani je „uctivý“, znají její silné i slabé stránky. V podstatě jde o „akademické“ testování. Vojskové zkoušky je něco zcela jiného. Zbraň je podrobena „hrubému“ přístupu naprosto tak, jak by se s ní zacházelo v bojových podmínkách. Zde se zpravidla vyjeví závady, které konstruktéři ve svých představách nikdy neuvážili a podnikové zkoušky je neodhalily.

Každý zjištěný nedostatek po jeho nápravě, zpravidla úpravou konstrukce nebo metodiky obsluhy, se musí opětně otestovat, v řadě případů znovu jak střelbou, tak jízdními zkouškami. Zbraň se opakovaně testuje a upravuje tak dlouho, až k žádným funkčním závadám nedochází, či je možno s vysokou pravděpodobností vyloučit.

K ilustraci, v procesu vývoje a testování 152 mm ShKH vz.77 bylo ujeto několik tisíc kilometrů, z toho na pár set kamenitým řečištěm řeky Váhu. Bylo vystřeleno na 5000 ran, k čemuž bylo spotřebováno na patero hlavní.

Když tím vším „martyriem“ zbraň projde, pak po komisionálním posouzení uživatelem je rozhodnuto o jejím zavedení do výzbroje. Následuje výroba ověřovací série, která má ověřit reprodukovatelnost výroby zbraně s předepsanými tabulkovými parametry. Samozřejmě následuje zkušební cyklus alespoň s jednou ze zbraní ověřovací série. Pokud jsou splněny i u ní všechny předepsané požadované vlastnosti, je komisionálně rozhodnuto o zahájení sériové výroby zbraně. 

Během sériové výroby jsou kontrolovány individuálně všechny klíčové součástky, na kterých závisí spolehlivost funkce zbraně. Reprodukovatelnost výroby se ověřuje zkoušením každé sté až dvousté vyrobené zbraně tzv. velkou kontrolní zkouškou, při níž se vystřelí 100 až 200 ran a najede se několik set kilometrů.

V neustálém testovaní kvality zbraní v celém procesu jejich vývoje a výroby se vytváří ona víra vojáka v jeho zbraň. A to testování je „spiritus agens“ vysoké ceny zbraní. Spolehlivost se musí zaplatit.

Pouze takovou zbraň, která prošla uvedeným procesem vývoje a výroby, lze zavést do výzbroje armád, nevyjímaje AČR, jako zcela spolehlivý a účinný bojový prostředek.

Výběr zbraně v žádném případě se nemůže dít podle kriteria „ta se mi líbí“.

Samohybný minomet Pandur II 8×8

Co z toho plyne pro možné zavedení 120 mm samohybného minometu (ShM) na podvozku Pandur II 8×8 do výzbroje Armády ČR?

Jde o lafetaci 120mm minometu CARDOM 7-2 Recoiling Mortar System (RMS 7-2), vyrobeného nejméně v počtu 500 kusů a bojově ověřeného na standardní platformu kolového obrněného transportéru (KOT) Pandur II 8×8, který je již zaveden do výzbroje AČR a má k zabezpečení jeho provozu vybudovanou logistickou základnu. To ve svém výsledku pro AČR znamená:
+ půjde o zavedení bojovou praxí ověřeného zbraňového systému;
+ nebude třeba provádět rozsáhlé a náročné testování jeho funkčních vlastností;
+ zbraňový systém je možné zavést v krátké době;
+ nebude problém zabudovat do zbraňového systému „bohemizovaný“ SŘP a C4ISTAR;
+ možnost vedení střelby jak čs, tak standardizovanou NATO minometnou municí;
+ nezanedbatelné jsou i nízké pořizovací náklady.

Samohybnost minometů je v současnosti naprostou nezbytností. Nejen pro rychlý manévr na bojišti, ale především jde o možnost vést palbu přímo z platformy, což zrychluje a usnadňuje palebnou činnost.

Navíc se vylučuje zakopávání ložiště minometu do půdy spojenou s nutností vykopání zeminy minimálně v objemu 0,3 až 0,4 m 3 , což vyžaduje neúměrný čas, vyčerpává fyzicky obsluhu a prodlužuje přípravu ke střelbě. Zejména za zimy a v kamenitém terénu je třeba vynaložit k usazení ložiště značné zvýšené fyzické úsilí obsluhy, zatím co v měkkém až bahnitém terénu není možno ložiště řádně ukotvit, což limituje dálku střelby.

K zalafetování 120mm minometů se nabízejí i jiné kolové platformy, odvozené od nákladních či obrněných automobilů (TITUS). Volba platformy KOT Pandur II 8×8 pro 120mm minomet CARDOM je zcela důvodná, protože flotila bojových vozidel na stupni prapor musí být z důvodu logistického zabezpečení naprosto stejného typu.

Základní pozitivem použité koncepce bezvěžové lafetace minometu s úsťovým ručním nabíjením u 120mm samohybného minometu na podvozku Pandur II 8×8 spočívá v jednodušší, méně nákladnější konstrukci, především pak ve spolehlivějším provozu minometu, zejména ve vztahu k samočinnému či mechanizovaného nabíjení.

Byla analyzována možnost usazení polské minometné věže RAK na korbu KOT Pandur II 8×8. Jde to jen za předpokladu, že se v místě ukotvení kulové dráhy věže rozšíří korba. Korba KOT Pandur II 8×8 je totiž užší než korba samohybného minometu RAK.

U samočinného či mechanizovaného nabíjení, zejména při věžové lafetaci, vyvstává problém vedení střelby, když dojde k poruše funkce nabíjecího ústrojí. Závada na nabíjecím ústrojí zpravidla vyřadí minomet z bojového použití do doby, než je závada dílensky odstraněna, protože ruční úsťové nabíjení je zpravidla nepoužitelné.

Zajistit vysokou spolehlivost nabíjecího ústrojí vyžaduje použít důmyslnou funkčně spolehlivou konstrukci, vynaložit rozsáhlé a tím její nákladné testování a k obsluze kvalifikovaně vycvičenou obsluhu.

Např. u 120mm ShM vz. 85 (Prám-S), si nám to vyžádalo více než roční vývojové úsilí s vystřelením několika set ran, než se podařilo vychytat všechny „mouchy“ včetně vyloučení vyhoření minometu od vzplanutí vysypané prachové náplně z roztrženého váčku, k dosažení požadované dokonalosti a spolehlivosti funkce samočinného nabíjení.

Nicméně u 120mm minometu CARDOM RMS 7-2 by neměl být problém vybavit jej dodatečné mechanizovaným nabíjením s úsťovým nabíjením s tou výhodou, že při jeho poruše by šlo pokračovat ve střelbě s ručním úsťovým nabíjením bez jakéhokoli omezení ve vedení palby.

Alternativní minomety, které připadají do úvahy k zalafetování do KOT Pandur II 8×8, a které se „líbí“, jsou 120mm dvouhlavňový minomet Mjölner, BAE Systems Bofors AB a BAE Systems Hägglunds AB a 120mm minomet Ruag Cobra,RUAG Holding AG.

Co se týče jejich konstrukční koncepce, tak ta je principálně shodná s koncepcí 120mm minometu CARDOM RMS 7-2 s tím, že na rozdíl od něj jsou oba typy minometů vybaveny poloautomatickým nabíjením minového náboje.

To ovšem zvyšuje stavební výšku minometu. Pokud by byl zájem je aplikovat do platformy KOT Pandur II 8×8, pak by se musela zvýšit výška korby, aby se daly stropní panely sklopit k uzavření bojového prostoru minometu shora. Je nutno počítat s tím, že jejich zavedení do výzbroje AČR potrvá nejméně čtyři až pět let, neboť musí proběhnout celý časově náročný proces vývoje. Oba výše uvedené minomety lze tak považovat z hlediska aktuálních potřeb AČR za neuplatitelné.

Aplikace minometného kompletu se samočinným nabíjením ústrojím 120mm ShM vz. 85 (Prám-S) do platformy KOT Pandur II 8×8 je z konstrukčních důvodů nerealizovatelná z důvodu nedostatečně dlouhého bojového prostoru korby KOT Pandur II 8×8.

Např. z tohoto důvodu musela být korba BVP-1 vybavena dalším párem pojezdových kol k prodloužení bojových prostorů korby k zabudování minometného kompletu se samočinným nabíjecím ústrojím a se zásobníkem minových nábojů.

Hlavní důvod nerealizovatelnosti spočívá v dlouhém odstupu od vývoje a výroby 120mm ShM vz. 85, uplynulo již  více než 40 let. Jeho původní řešitelé a realizátoři jsme tak do počtu prstů na jedné ruce a ve věku 80+. Prakticky by se jednalo o zcela nový vývoj, k čemuž však nejsou v současné době potřební odborníci v žádoucím počtu a je otázka ekonomiky realizace.

Pokud není zaručena výroba alespoň 50 kusů, tak celý projekt je ekonomicky neprůchodný. Zde je oprávněný názor „Charlie: tady si myslím, že nám ujel vlak a zrovna v oblasti výroby a hlavně vývoje těžké obrněné techniky jsme mimo hru“.

Palebné uplatnění minometů

Maximální dálka střelby minometů 7000 až 8000 m se standardní minometnou municí je plně dostačující z hlediska požadavků kladených na palebnou podporu praporního bojového uskupení.

Průzkumné a pozorovací možnosti na stupni prapor v reálných podmínkách konfigurace terénu bojiště jdou nanejvýš do hloubky 4 km, v krajním případě do 6 km, od předního okraje, i když si představíme použití průzkumných dronů. Za průzkum do větších hloubek bojiště je vždy zodpovědný vyšší organizační celek.

Hlavní zájmový bojový prostor na stupni prapor, který je třeba pokrýt palbou, má hloubku nanejvýš do 3 km. Navíc se zvyšující se dálkou střelby neúměrně stoupá spotřeba minometné munice k zasažení cíle, zejména v případě, když se vede nepozorovaná střelba.

Je třeba mít na paměti, že denní objem spotřeby munice je limitován muničním logistickým zabezpečením. Horní hranice zásobení nepřevyšuje 80 až 100 min na den a minomet, což z hlediska tonáže vyžaduje zmanipulovat cca 2 t munice na minomet a den. To tak nanejvýš stačí na položení 5 až 6 palebných přehrad či palebných soustředění a ke zničení 2 až 3 bodových cílů.

Ničení cílů na maximální dálce střelby je v podstatě jen plýtváním munice. Je odůvodněné jen za krizové situace a při dostatku munice. Ale té není nikdy dost, jak ukazují zkušenosti z válek. Umlčování a ničení cílů ve vzdálenosti větší než 3 km od předního okraje praporního uskupení je především úlohou dělostřelectva vyššího stupně, tj. brigádního bojového uskupení, resp. dělostřelecké skupiny přidělené prapornímu bojovému uskupení k palebné podpoře.

Nepomiňme, co rána z minometu, to 20 tisíc Kč. Plná zásoba HE (OF) minových nábojů každého 120 mm minometu (dříve palebného průměru) stojí ne méně než 1,0 až 1,5 milionu Kč.

Ke zvýšení přesnosti střelby je možné použít 120mm přesně naváděný minový náboj M395 (PGMM – Precision Guided Mortar Munition) s GPS naváděním. Rozptyl zásahu je 5m CEP (Circular Error Probable), zatím co rozptyl standardního minového náboje na dálce kolem maximálního dostřelu činí 60 až 80 m CEP, je více než desetinásobný.

Jednotková cena přesně naváděného minového náboje M395 se udává 250 tisíc Kč. S celým podpůrným řídicím systémem včetně servisních služeb je pak systémová cena 120mm přesně naváděného minového náboje M395 (PGMM) dvojnásobná, tj. 500 tisíc Kč.  Ve srovnání je 25 násobkem ceny standardního HE (OF) minového náboje.

Možnost vést přímou palbu     

Základním atributem rozhodnutí, zda použít ShM jak k nepřímé, tak přímé střelbě, je volba doktríny bojového použití samohybných minometů AČR. Zda jej používat pouze k palebné podpoře nepřímou střelbou a tak dosáhnout její stálou vysokou efektivitu, či je užít i k podpoře bojových uskupení přímou střelbou jejich včleněním do čelní sestavy v přímém dotyku s protivníkem i za cenu vyšší pravděpodobnosti jejich ztráty.

Požadavek na možnost vedení přímé střelby je nutné posuzovat z celého komplexu vedení boje v dotyku s protivníkem. To přichází obzvlášť do úvahy při boji v sídlištních aglomeracích, kdy palebné prostředky OT/BVP, zpravidla ráže 30 mm, nemají dostatečnou palebnou účinnost k ničení staveb a jiných pevných překážek a krytů.

Použít k jejich ničení přímou střelbu vedenou 120mm ShM je nasnadě. Ale nastoluje to možnost snadného vyřazení minometů z boje protivníkem v boji na krátké vzdálenosti. ShM  by se pak nedostávaly ve vedení jejich hlavního palebného poslání, tj. nepřímé střelby k umlčování či ničení protivníka, na které není možné působit přímou střelbou zbraní OT/BVP. Výsledkem je oslabení síly palebné podpory bojovému uskupení snížením palebné kapacity k ničení bodových cílů, účinku přehradných a soustředěných paleb.

Bojové nasazení praporního úkolového uskupení bude zpravidla posíleno minimálně tankovou četou, spíše však rotou. Zde je úloha tanků v ničení odolných dílů přímou dělostřeleckou střelbou, která navíc bude účinnější v jejich ničení než minometná palba. Navíc jsou výrazně odolnější proti palbě protivníka, než lze předpokládat u ShM. Potom není třeba přímá střelba minomety.

Možnosti vést přímou střelbu brání i závažný technický problém. Vést přímou střelbu, tj. i nulovým náměrem, lze pouze se dnovým nabíjením min. Úsťové nabíjení není možné z funkčních důvodů vůbec použít, mina nemá schopnost svojí gravitací se zasunout až do dna hlavně a udržet se tam tak, aby se zabezpečila spolehlivá iniciace prachové náplně.

Řešení spočívá v tom, že na stabilizátory min se nasune nábojnice. Nábojnice slouží k těsnění závěru hlavně, ale její úloha především tkví v zafixování polohy miny v hlavni, aby se po nabití do hlavně dostala do správné kontaktní polohy s úderníkem závěrového ústrojí hlavně.

Použití nábojnice ovšem komplikuje muniční logistiku dvojím druhem min, bez nábojnice a s nábojnicí. Někdy se tomuto nábojnicovému řešení používá termín „sabbot“. Požadavek přímé střelby tak komplikuje konstrukci a zejména spolehlivost funkce minometu.

Proto přijetí bezvěžového uspořádání ShM Pandur II 8×8 s možností vést pouze nepřímou střelbu je zcela odůvodnitelné.

S bezvěžovým uspořádáním ShM Pandur II 8×8 se pojí ochrana obsluhy před palebným působením protivníka, která při palebné činnosti se nachází ve shora otevřeném bojovém prostoru korby. K zasažení od přímé střelby chrání obsluhu kromě pancéřování korby i zvednuté střešní příklopy.

Navíc palebné postavení minometů bývá natolik vzdáleno od čelní linie bojového střetu, že ohrožení přímou střelbou není akutní.  Vyšší ohrožení hrozí od účinků dělostřelecké palby, zejména při vzdušných výbuších HE střel.

Ale i pravděpodobnost ohrožení minometné baterie dělostřeleckou nepřímou palbou je nízká. I když se palbou odhalí, tak aby byla minometná baterie účinně vyřazena z boje, musel by na ni vést palbu celý dělostřelecký oddíl, což protivník v průběhu boje bude mít stěží k dispozici. Z těchto hledisek lze se konstatovat, že ShM Pandur II 8×8 poskytne obsluze ochranu srovnatelnou s věžovou lafetací minometu.

Zřejmě hlavním problémem ShM Pandur II 8×8 tak zůstavá stísněný pracovní prostor posádky, který ztěžuje manipulaci s municí uvnitř vozidla a také nabíjení samotného minometu. To však není jen problém Panduru, ale v podstatě všech podobných minometů.

S obměnou pásových BVP-2 za nové modely se bude muset řešit koncepce ShM. Co se týče platformy k lafetaci minometného systému, bude zcela totožná s nově zaváděným pásovým BVP. To ovšem bude jedním faktorů, určujících jakou koncepci minometného systému použít.

Věžový či bezvěžový, s použitím 120mm minometu CARDOM 7-2 či jiného typu minometu, s úsťovým nabíjením nebo s nabíjením hlavně přes závěr, s ručním, mechanizovaným či samočinným nabíjením.

To vše je ale spojeno nejen s konstrukcí platformy, ale i s obmyšlenou koncepcí vedení ozbrojeného boje bojových uskupení na pásových BVP. A v neposlední řadě tu budou hrát úlohu ekonomické a výrobní možnosti v zavádění nové bojové techniky AČR.

Nezastupitelnost minometů

Vzhledem k účinnému ničivému účinku minometné palby na živou sílu, nepancéřovanou a lehce pancéřovanou bojovou techniku nelze počítat s efektivním vedením bojové činnosti praporních úkolových uskupení bez nasazení minometů. Přitom pouze samohybné minomety mohou držet na bojišti krok s vlastními manévrujícími jednotkami pro svoji schopnost rychlého přesunu a zabezpečení soustavné účinné palebné podpory ve všech druzích bojové činnosti.

Tím, že ve struktuře současných praporních úkolových uskupení AČR samohybné minomety ráže 12 0mm chybí, je oslabena jejich bojová síla a efektivnost jejich bojového zasazení. Je tak nezbytné uvedený nedostatek urychleně napravit.

Když se porovnají všechny typy minometů ráže 120 mm, které by mohly přijít do úvahy k lafetaci na KOT Pandur II 8x8, z vojenského, technického a ekonomického hlediska, pak nabídka Holdingu Czechoslovak Group (CSG), 120mm samohybný minomet na KOT Pandur II 8×8, se jeví jako nejvýhodnější.

Poskytne efektivní a rychlý způsob nápravy nedostatku samohybných minometů ráže 120 mm ve výzbroji AČR.  Samotný 120mm minomet CARDOM RMS 7-2 má předpoklady k „up-gradu“ jak co se týče SŘP, tak k dalšímu zdokonalení mechanické struktury, což přispěje k systémovému zvýšení palebné efektivity 120mm samohybného minometu na KOT Pandur II 8×8.

Řešit současně s tím problematiku možného uplatnění 120mm minometu CARDOM 7-2 na platformu budoucího pásového BVP, je zcela zbytečnou a neaktuální úlohou s přihlédnutím k nutnosti akutně  řešit potřebu, do výzbroje mechanizovaných praporů neprodleně zařadit samohybné minomety.

Autor: Doc. Ing. Milan Vašíček, CSc, plukovník v záloze, který vyučoval na Vojenské akademii, resp. Univerzitě obrany v Brně.