Ruská sabotážní doktrína proti Evropě: Klíč k pochopení nabízí československé zpravodajské archívy

„Sledujeme agresivní chování ruských zpravodajských služeb,“ řekl poslancům výboru pro kontrolu tajných služeb šéf Spolkového úřadu pro ochranu ústavy (BfV) Haldenwang. Podle něj problém ruské špionáže i sabotáží narůstá „a to jak kvantitativně, tak i kvalitativně“. Šéfka třetí německé tajné služby, vojenské MAD, Martina Rosenbergová varovala, že i německá armáda je stále častěji terčem pokusů o špionáž ze strany zahraničních aktérů. „Ať už jde o snahu zjistit informace o německých dodávkách zbraní Ukrajině, plánech na výcvik, nebo zbrojních projektech, nebo (o snahu) vyvolat sabotážními akcemi pocit nejistoty.“

Mezitím nad kritickou infrastrukturou v nejsevernější německé spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko létají ruské vojenské drony. Podle informací německého deníku Bild se jedná o ruské drony Orlan-10. Ty od srpna přelétávají nad průmyslovým areálem ve městě Brunsbüttel, kde se nachází jaderná elektrárna, terminál na zkapalněný plyn nebo chemické závody; Rusové je pravděpodobně vypouštějí z civilních lodí ze Severního moře.[1]

Na jedné z nejcitlivějších vojenských základen NATO Geilenkirchenu v severozápadním Německu, kde sídlí flotila vzdušného průzkumu NATO s letouny typy AWACS, byl opakovaně vyhlášen stav zvýšené pohotovosti kvůli varování před možnou sabotáží.[2]

Stejna byla opakovaně vyhlášena pohotovost na jiné nedaleké vojenské základně v Kolíně nad Rýnem-Wahnu; naposledy poté, co bylo zjištěno, že narušitel přestřihl oplocení ve zjevné snaze dostat se k vodovodní jednotce základny.[3]

Výbor pro kontrolu zpravodajských služeb zasedá běžně za zavřenými dveřmi; jen jednou za rok je slyšení šéfů BfV, BND a MAD jako minulý týden veřejné. To, co na něm však zaznělo, rozhodně nebylo žádným překvapením. Stejně jako to, že Němci neberou své zpravodajce dostatečně vážně, podobně jako naši dva předchozí prezidenti ty naše.

Tvář tvář ruské hrozbě se Berlín krčí v koutě

Více než dva a půl roku po začátku plnohodnotné války na Ukrajině se nad západní bezpečností stále intenzivněji vznáší hrozba sabotáží řízených z Moskvy. České ministerstvo zahraničí opakovaně navrhovalo ukončit volný pohyb ruských diplomatů a jejich rodin v schengenské zóně, ale podle informací deníku Telegraph, je to právě Německo, které bezpečnostní opatření nejintenzivněji blokuje a umožňuje tak pohyb ruských špionů po celé Evropě.[4]

Evropští diplomaté si opakovaně stěžují, že se vláda v Berlíně pokouší zachovávat vztahy s Ruskem a doufá v návrat k “business as usual”, navzdory slibům o ukončení závislost na ruských energiích a celkové změně kurzu. Mezitím se v Evropě nadále volně pohybuje mnoho ruských tajných agentů pod diplomatickým krytím; podle naší vlády Rusů s diplomatickými pasy, včetně rodinných příslušníků diplomatů a konzulárních úředníků, je na dva tisíce. Proto Česko prosazuje kromě omezení pohybu na akreditovanou zemi také zákaz vstupu do EU pro Rusy s nebiometrickými pasy, opatření, které platí u nás. Opět zejména Němci tuto iniciativu blokují.

Proto odborníci z think tanku German Council on Foreign Relations, kteří systematicky sledovali ohlášenou německou změnu kurzu, tzv. Zeitenwende, dochází k závěru, že tento projekt naprosto selhal.[5]

Sabotáž napříč Evropou

S tím, jak se minulé ruské hrozby, kterými se Rusko snažilo odstrašit Západ od poskytnutí vojenské pomoci Ukrajině, ukázaly jako blafování, rostla ochota Západu riskovat. Měli bychom však očekávat pokus Ruska vrátit úder pod stolem a útoky na důvěru západní veřejnosti. Jelikož Rusko není v pozici, kdy by mohlo nebo chtělo riskovat přímou vojenskou konfrontaci s NATO, Moskva hledá asymetrickou odpověď. A tu nachází v sabotážích, informační válce a získávání západních politiků a té části veřejnosti, která je ochotna naslouchat. Nejviditelnější součástí tohoto balíčku je pak sabotáž.

O tom, že Rusko plánuje sabotáže napříč zeměmi NATO, opakovaně varovala řada evropských zpravodajských služeb. Mnohé evropské vlády veřejně prohlásily, že prostřednictvím služeb v rámci NATO dochází ke sdílení informací potvrzující přesvědčivé důkazy o rozsáhlé koordinaci ruských sabotáží a politického vměšování.[6]

Příkladů rostoucího apetitu Moskvy po fyzické konfrontaci se Západem pomocí sabotáže je mnoho. V dubnu byli v bavorském Bayreuthu zatčeni němečtí občané ruské národnosti za údajné plánování útoků na vojenské a logistické objekty v Německu v žoldu Moskvy.[7]

Ve Velké Británii byli ve stejnou dobu obviněni dva muži, kteří pro Kreml založili požár ve skladu se zásilkami pomoci pro Ukrajinu. V červenci se podle německých a amerických zpravodajských informací ruské tajné služby chystaly zabít Armina Pappergera, šéfa německé zbrojovky Rheinmetall, jako první z řady cílených útoků proti představitelům evropského obranného průmyslu.[8], [9]

Ve Švédsku mezitím státní orgány vyšetřují sérii vykolejení vlaků na železnici, která obsluhuje doly na rudu důležitou pro evropský zbrojní průmysl. Hlavními podezřelými jsou Rusové.[10] V sousedním Finsku zase letos od léta dochází k sérii vloupání do vodohospodářských zařízení; do poloviny července jich bylo jedenáct. Ačkoliv zatím nedošlo k otravě pitné vody nebo sabotáži kritického zařízení, signál je jasný.[11]

Kampaň je ukázkovým příkladem podprahové politické agrese, kterou Rusko dovedlo k dokonalosti. Podobným příkladem byla koordinovaná sabotáž francouzské železniční tratě vlaků TGV v den zahájení olympijských her, a jen několik dní poté, co francouzská policie zatkla ruského občana v souvislosti s přípravou výbušnin a podezřením na spiknutí s cílem způsobit „destabilizaci“ během her.[12]

Kreml k sabotážím pro vyhoštění velké části svých agentů často využívá civilisty-amatéry, často kriminálníky, které rekrutuje na sociálních sítích (typicky na Telegramu) a platí jim zejména formou kryptoměn. Tyto metody náboru amatérských agentů na jedno použití jsou však překvapivě úspěšné, i když amatérismus pachatelů část akcí zhatí ve fázi přípravy. Vzpomeňme muže, který se snažil podpálit depo s autobusy MHD v Praze. Předtím byl ve Francii zatčen rusky hovořící pár za rozdmýchávání rasového napětí kampaní, která měla za cíl podnítit muslimskou obec, aby zaútočila na židovskou komunitu ve Francii a způsobila v zemi výrazné zesílení sociálního napětí.[13], [14]

Nedávno byli v Německu zatčeni dva němečtí a ruští občané s dvojím občanstvím pro podezření z plánování útoků na americké vojenské základny a další cíle, a to krátce předtím, než byly objeveny skrýše výbušnin zakopané podél speciálního pozemního potrubí zásobující letecké základny v Německu, a poté, co v německé továrně na systémy protivzdušné obrany vypukl podezřelý požár, který podle západních bezpečnostních činitelů založili ruští sabotéři snažící se narušit dodávky kritických zbraní a munice na Ukrajinu. (Německé zdroje nejprve hovořily o nehodě, ale dnes se přiklání k verzi se sabotáží).[15]

Stejně tak Polsko je středem zájmu Moskvy, je totiž centrem západních vojenských dodávek na sousední Ukrajinu. Jenom v průběhu července polské úřady zatkly desítku osob na základě obvinění ze špionáže a sabotáže.[16] Většina z nich se rekrutovala z řad organizovaného zločinu.

Rusko má vysoce rozvinutý lexikon toho, čemu často nešťastně říkáme hybridní válka a systematicky používá celou škálu potenciálních zbraní, ať už jde o informační a psychologické operace, kyberútoky, nebo akty politické subverze a fyzické sabotáže. Celý tento set nástrojů zahrnuje spektrum činností od propagandy, trollích farem na sociálních sítích, přeříznutí datových kabelů, které na několik hodin ochromilo část německého a francouzského železničního systému, útoky na systém GPS v severní Evropě; útoky na švédskou internetovou konektivitu, kyberútoky na české a polské železnice, britské nemocnice nebo americké produktovody, zapálení skladů obchodních domů v Pobaltí či navážení migrantů z třetího světa na finskou hranici.[17], [18]

Rusko se také zřejmě podílelo na záhadné sabotáži dvou podmořských kabelů a jednoho plynovodu ve švédských, finských a estonských vodách, ke kterým došlo loni na podzim: Pravděpodobný pachatel, čínská kontejnerová loď, spolupracovala s ruskými úřady a před incidenty i po nich vplula a vyplouvala do ruských přístavů v Baltském moři.

Kromě tlaku na západní společnosti se Moskva navíc snažit obnovit svůj status zpravodajské velmoci; v týdnech po únoru 2022 bylo z Evropy vyhoštěno více než 600 ruských zpravodajských důstojníků působících v Evropě pod diplomatickým krytím, což vážně narušilo špionážní síť Kremlu na celém kontinentu. Ruští špioni se tak v posledních dvou letech často obracejí na kriminálníky a další outsidery; nájemné hackery, organizované gangy, ideologické pomatence a další prostředníky, skrz něž se snaží působit na západní politiku.[19]

Stopa v archivu

Doktorka Daniela Richterová z Katedry válečných studií na King’s College London provádí výzkum* v Archivu bezpečnostních složek, díky kterému se jí podařilo zrekonstruovat doktrínu, která sloužila jako základ pro sabotážní operace sovětského bloku během minulého století. Ta pak představuje zjevnou paralelu k současným ruským operacím, nastíněným výše.[20]

Během studené války měly jak sovětská vojenská rozvědka (GRU) tak KGB vlastní jednotky a síly „zvláštního určení“. Tyto sabotážní jednotky se řídily odlišným souborem zásad a plánů určených k použití tzv. „kinetických prostředků“ k zasažení protivníka tam, kde to mělo bolet nejvíc. V 60. letech pak KGB svou sabotážní doktrínu exportovala do zemí sovětského bloku a pomáhala zakládat podobné vysoce utajené jednotky v partnerských státech, včetně Československa.

Zahraniční oddělení československé Státní bezpečnosti zřídilo v dubnu 1963 specializovanou sabotážní jednotku, zvanou Služba zvláštního určení. Ta byla pravděpodobně zřízena jako reakce na berlínskou krizi v roce 1961 a kubánskou krizi v roce 1962, které představovaly výraznou eskalaci vztahů mezi Východem a Západem. Jak je podrobně uvedeno ve statutu této jednotky z dubna 1963, hlavní úkoly tohoto specifického úseku komunistické rozvědky zřízeného dle sovětského modelu pro „mokryje děla“ byla příprava a provádění „diverzních, sabotážních, záškodnických a jiných akcí, zaměřených k narušení ekonomicko-vojenského potenciálu protivníka a to jak v mírové době, tak především za války, s cílem podpory zahraniční politiky a bezpečnosti světové socialistické soustavy.“ Agentura určená k provedení „bojových akcí“ schválených ministrem vnitra, musela být „plně prověřena a spolehlivá“. Akce a „technická opatření“ širšího rozsahu se byly koordinovány s KGB.

Podle doktríny, kterou KGB počátkem roku 1963 sdílela s StB, byly cíle sabotážních operací trojí. Sabotáže měly být provedeny proti protivníkovi s cílem narušit politiku a vojenské plány, které byly považovány za nepřátelské zájmům Moskvy. V ideálním případě měly sabotážní operace také demoralizovat odhodlání vlády v cílové zemi provádět tuto svoji – sabotážemi zacílenou – politiku nebo alespoň podkopat její veřejnou podporu.

KGB svým spojencům také předložila podrobnou typologii operačních cílů. Typicky se jednalo o systémy zásobování energií, jako jsou elektrárny nebo systémy zásobování palivy, konkrétně ropovody nebo rafinerie. V šedesátých letech vypracovala československá sabotážní jednotka plány útoků na ropovody přes německou řeku Iller, dále na ropovod vedoucí přes jednu z nejdůležitějších evropských vodních cest – Rýn a na ropovod na trase Le Havre–Paříž.

Komunikační infrastruktura, včetně železnic, mostů, tunelů, přístavů a dálnic, byla rovněž na prvním místě. Cílem bylo tyto cíle buď fyzicky napadnout, nebo alespoň narušit jejich signalizační a řídicí systémy.

Dalšími vhodnými cíli byla infrastruktura telekomunikací, jako jsou telefonní uzly, kabely nebo radary. Jejich zničení, zejména v době války, by nepříteli ztížilo možnost koordinovaného protiútoku. V hledáčku Moskvy byly také objekty klíčového veřejného a průmyslového významu. Nádrže na pitnou vodu, chemické závody nebo sklady – například jeden podzemní sklad v západoněmeckém Mechernichu – byly vytipovány pro potenciální sabotáže.

Tyto kinetické operace měly být doplněny různými „aktivními opatřeními“ –propagandistickými operacemi a dezinformačními kampaněmi – určenými k násobení politického efektu kinetických operací. Tyto akty psychologické války měly ve spojení s destruktivními sabotážemi otevřít existující trhliny v západních společnostech a ve vnitřní politice; podnítit nepokoje, šířit paniku, a tím podkopat důvěryhodnost vlády nebo ovlivnit veřejné mínění ve prospěch sovětského bloku.

Součástí plánů bylo i najímání zvláštní skupina externích agentů – nájemných vykonavatelů, kteří by operace provedli v zastoupení za příslušníky tajných služeb sovětského bloku. Ti byli obvykle rekrutováni v zahraničí a udržování jako rezerva připravená k nasazení v případě války.

Evropu ještě čeká leccos

Zatímco během studené války se špioni sovětského bloku provádění těchto smělých plánů nakonec z většiny zdrželi, útoky, s nimiž se Evropa potýká od ruské invaze na Ukrajinu, zjevně v mnohém odrážejí sabotážní doktrínu Moskvy z dob studené války. Jsou namířeny proti těm členským státům NATO, které jsou pro ukrajinské válečné úsilí nejdůležitější nebo je nejvíce podporují – tedy těm, které jsou vůči Rusku a jeho válce za přeorání mezinárodního řádu nejvíce nepřátelské. Zesílily také vždy v době, kdy Západ zvýšil sázky tím, že otevřel stavidla své finanční a vojenské podpory Ukrajině a souhlasil s použitím některých svých zbraní na ruském území.

Modus operandi, jehož jsme dnes svědky, také zřejmě napodobuje studenoválečné plány KGB. Všechny typy cílů, které jsou zasahovány po celé Evropě, jsou uvedeny na seznamech z doby před 60 lety – ať už jsou přímo spojeny s podporou Západu válečnému úsilí Ukrajiny, nebo mají čistě civilní a v důsledku pak politický charakter. K provádění těchto misí jsou i nadále primárně najímáni externí agenti-sabotéři, tak jak bylo pro případ války v plánu už za komunismu.

Důsledky války na Ukrajině už dávno zasahují další regiony od Evropy po Koreu, i když v našich končinách zatím zejména skrytě. Čím vyhrocenější je situace na frontě, tím intenzivnější může být přesah konfliktu do dalších zemí. Rusko by se tak jistém smyslu mohla stát „Íránem na Volze“ - do jisté míry slabým státem, ale se stále militantnějším režimem, který využívá proxy síly na špinavou práci a další netradiční nástroje jako principiální způsoby pokračování zahraniční politiky. NATO nebude mít jinou možnost než pokračovat v nastoleném kurzu a zvyšovat výdaje na obranu proti zjevně revizionistickému a vysoce mobilizovanému kremelskému protivníkovi, už jen proto, aby nadále dokázalo plnit základní odstrašovací funkci aliance. Musí se však také připravit na dlouhý boj ve stínech jako za studené války, v němž oslabené Rusko hledá kreativní způsoby, jak se dostat svým nepřátelům na kobylku.[21]

*Richterová v archivech dokončuje knihu o kontaktech prominentních světových teroristů 70. a 80. let na československou rozvědku a o piklech, které spolu kuli při jejich státem sponzorovaných cestách do našich končin.

ZDROJE