Raketový gambit: Ruské raketové hrozby jsou návnada, kterou Evropa bohužel spolkne

Aktivací AAMDS se úspěšně završila poměrně komplikovaná historie plná zvratů a nečekaných událostí rámující výstavbu první stálé instalace Aegis na území Polska. Tato historie si zaslouží samostatný text, avšak zatím je plná „děr“ a „bílých míst“, takže ji nelze českému čtenáři věrně přiblížit.

Fakt výstavby amerického protiraketového komplexu na území dřívějšího člena Varšavské smlouvy byl a zůstává zdrojem frustrací Moskvy. Ta zpochybňuje soulad výstavby základny s dohodami mezi Ruskou federací a NATO (například Zakládací akt NATO-Rusko z roku 1997) a skutečné určení AAMDS. Podle ruské narace lze AAMDS využít k ofenzivním účelům, což podle Moskvy narušuje její nárokovanou „bezpečnostní zónu“ – oblast střední a východní Evropy.

AAMDS v Polsku

V posledních týdnech jsme byli svědky událostí, které lze chápat jako odpověď Moskvy – a nejde pouze o verbální reakce. Pouhý týden po otevření základny v Redzikowu Rusové nasadili do boje nový balistický systém Orešnik. Útok na Dnipro novou a dosud neznámou střelou středního doletu (IRBM) předznamenává další kroky. Tento „strategický signál“ lze chápat i v kontextu společného prohlášení ruských a běloruských úřadů při ratifikaci dohody o vzájemných bezpečnostních zárukách. Součástí této dohody je záměr rozmístit komplex Orešnik na území Běloruska.

Není třeba řešit, zda a jak rozmístění systému IRBM na území „bývalého běloruského vojenského okruhu“ porušuje smlouvy (například INF Treaty o raketách středního a krátkého doletu), protože ty už porušoval dříve nasazený ruský raketový komplex Iskander, například v Královci. 

Tyto události nelze vnímat jen jako další akt podkopávání bilaterálních dohod mezi Ruskem a Západem, na kterých bezpečnostní systém posledních desetiletí stál. Zdánlivě jsme se vrátili k rétorice studené války, kdy zavádění a rozmísťování nových raketových systémů tvořilo jádro „strategické komunikace“.

Ruská média ukázal po testu systému Orešnik infografiku, která sděluje: „Londýn a Paříž zasáhneme za 20 minut, Berlín za čtvrthodinu – samozřejmě, pokud budou odpalovací zařízení blíže, například u Minsku, čas se příslušně zkrátí.“ Lze vůbec vydat „studenoválečnější“ prohlášení?

Tato rétorika je stará – známe ji například z kubánské krize, kdy Sovětský svaz „v reakci“ na rozmístění amerických raket PGM-19 Jupiter v Evropě (zvlášť citlivé bylo jejich rozmístění v Turecku) usiloval o umístění svých raket na prahu USA – na Kubě. Pamatujeme si na hysterickou reakci komunistické propagandy na rozmístění raket MGM-31 Pershing v západní Evropě, zvláště v Západním Německu.

Lze říci, že „raketová rétorika“ není podstatou věci – vždyť na východních hranicích Evropy, na Ukrajině, stále probíhá horká válka. Nicméně nelze se spoléhat na to, že fáze „otevřeného a horkého“ ukrajinsko-ruského konfliktu se blíží ke konci. Podle autora konec konfliktu nebude důsledkem nové administrativy jednoho z hlavních hráčů, ale spíše výsledek souhry mnoha faktorů.

Samotný agresor, navzdory oficiální „tvrdé“ rétorice, jistě s úlevou přijme takovou formu příměří, která mu umožní zahojit rány a zachovat politickou stabilitu režimu. Paradoxně to budou právě úřady napadené, zničené Ukrajiny, kdo bude nejméně spokojen s koncem bojů – úspěch v této válce nelze vyhlásit a budoucnost, včetně výzev spojených s obnovou Ukrajiny, nenabízí dobré vyhlídky pro současné ukrajinské vedení.

V tomto textu se však nebudeme zabývat možnostmi rychlého uzavření míru či příměří na Ukrajině, ani nebudeme načrtávat další scénáře vývoje událostí v této zemi. Zmiňujeme tento fakt pouze proto, abychom zasadili „raketové šachy“ do příslušného kontextu. Jedná se o součást větší konstrukce – budování nového bezpečnostního systému v Evropě částečně založeného na dohodách vyjednaných při příležitosti „míru na Ukrajině“.

Ruské „předvádění“ nových zbraní, ruské sliby a obecně ruské svalnaté projevy jsou součástí ruské školy diplomacie. Ta, parafrázujíc slova samotného Fridricha II. (1712-1786, pruský král): „Diplomacie bez děl je jako hudba bez nástrojů,“ vychází z představy, že diplomat při jednání položí na stůl pistoli. Tento „ruský“ způsob myšlení nelze popsat stručněji.

Tříleté boje však odhalily pravdu o armádě Putina. Neúspěch roku 2022, patová situace let 2023 a 2024 rozptýlily iluze o mohutné „druhé nejsilnější armádě světa“. Ruská armáda se ukázala jako méně technicky vyspělá, méně organizovaná a vycvičená, než jak byla prezentována od blitzkriegu v Gruzii, intervence v Sýrii či anexí Krymu a Donbasu v roce 2014. Kremlu zůstal jen jeden klacek – jaderné zbraně.

V tomto kontextu je třeba se zamyslet: Komu jsou proklamace o „20 minutách“ adresovány, co je skutečným předmětem vyjednávání, a nakonec, zda a jak na ně reagovat.

Systémy IRBM nepředstavují vojenskou hrozbu pro USA – z prozaického důvodu: Omezeného dosahu IRBM. Nicméně jsou určitým rizikem pro evropský kontinent. Signál „20“ není určen členským státům NATO, které sousedí s Ruskou federací – ty už dávno spadají do dosahu systémů Iskander. Komunikace o „20 minutách“ cílí na Velkou Británii, kterou Rusové vnímají pouze jako prodlouženou ruku americké vůle (anglo-američané), na Paříž s její ambicí být nezávislým strategickým centrem a na Berlín, který jediný z této trojice států nedisponuje jadernými zbraněmi. Zmíněné státy si jistě dělají ambice být u „zeleného stolu“ při jednáních o novém bezpečnostním uspořádání Evropy, které vzejde z ukrajinských zákopů.

Zdá se však, že Kreml nehraje nijak sofistikovanou hru – mávání „jadernou holí“ není nic nového. Stejně tak není těžké odhadnout, kdo je vůči této rétorice nejcitlivější. Jsou to Němci, jejichž společnost je už desítky let přecitlivělá na téma jaderných zbraní, přičemž tento postoj byl a je podněcován sovětskými, resp. nyní ruskými zpravodajskými službami.

V německém listu Bild byly zveřejněny informace o údajném interním dokumentu německého ministerstva zahraničí, podle něhož Bundeswehr nedisponuje kapacitami k obraně proti takovéto hrozbě a případné sestřelení hypersonického Orešnika „by hraničilo se zázrakem“. To dokonale zapadá do zdánlivě „nekonfrontační“ rétoriky Olafa Scholze, který se obratně vyhýbá přímé podpoře Ukrajiny.

Podle autora tohoto textu jsou hrozby rozmístění IRBM a jaderných zbraní na území Běloruska jistým gambitem ze strany Moskvy. Ve skutečnosti pro Moskvu není klíčové, zda bude nebo nebude mít jaderné zbraně a prostředky k jejich přenosu v Bělorusku. Moskva je ochotna od tohoto záměru ustoupit – ovšem nikoliv zdarma. Autor proto tento tah hodnotí jako šachový gambit – návnadu, která má zlepšit vyjednávací pozici ruských diplomatů. Rusko na jedné straně stále předstírá odhodlaného „šílence“ ochotného vést válku bez ohledu na ztráty a nebude vyjednávat.

Na druhé straně si uvědomuje, že každá válka končí uzavřením určitého míru, a připravuje si tak příslušné podmínky pro vyjednávání. Tím, že lehce obětuje životy svých občanů, se vykresluje jako nevyzpytatelný agresor, a současně vytváří fakta, události a situace, které mohou zajímat strany účastnící se jednání.

Cílem je při samotném jednání „hodit na stůl“ co nejvíce „problémů, které vyžadují řešení“ a spojit co nejvíce otázek spojených s Ukrajinou s dalšími bezpečnostními tématy.

Nevíme, jaký formát budou jednání mít ani kdo se jich zúčastní a v jaké roli. Bohužel lze už nyní předpokládat dvě věci: Přítomnost zástupců Německa a absenci jakéhokoliv představitele střední Evropy.

V takových podmínkách nebude těžké „prodat plech jako zlato“. Zřeknutí se údajného rozmístění, údajně nebezpečného raketového systému a údajného nosiče jaderných zbraní bude prezentováno jako úspěch diplomacie, „milník“ při budování nového bezpečnostního prostředí.

Autor nemá křišťálovou kouli a neví, co přesně bude „vysmlouváno“ za takový ústupek Moskvy, ale už teď ví, že to nebude stát za to. Podobně jako v případě méně zřejmého transferu technologií k asijským spojencům Kremlu, což může být naopak předmětem zájmu americké strany.

Každopádně není třeba přehnaně se vzrušovat bojovnou rétorikou Moskvy. Dokonce ani další testy různých strategických systémů by neměly odvádět pozornost od toho nejdůležitějšího – sledování a analýzy chování „staré Evropy“, především Berlína, který je zmítán mnoha vnitřními problémy a rozhodně není ochoten zaujmout nekompromisní postoj vůči Kremlu.

Protože v politice často nerozhoduje ten, kdo má pravdu, ale ten, kdo má hlas.

A jak už říkal Cicero: „I nespravedlivý mír je užitečnější než nejspravedlivější válka.“

Autor je polským korespondentem Armádních novin, který si přeje zůstat v anonymitě.