NÁZOR: Porovnání ruských vojenských doktrín 2010 a 2014

Zpráv o doktríně se vyrojilo v médiích skutečně mnoho, ale když jeden začal pátrat po zdroji, zjistil, že všechny informace v neruských médiích pocházejí nikoli z textu upravené ruské vojenské doktríny, ale z papouškování zpráv z ruských médií. Na okraj tedy, byla to ruská média, která nastavila minimálně  v prvních hodinách vnímání upravené vojenské doktríny na Západě a po těchto prvních několika hodinách se dál o ní bude zajímat málokdo.

Přitom doktrína verze 2014 byla od první chvíle dostupná na stránkách Kremlu podobně jako její předchůdkyně z roku 2010 (zde je anglický překlad doktríny z roku 2010). Takže se na Západě prosadil hrozící Putin, namísto střídmějšího hodnocení reality.

Nedalo mi to a pustil jsem se do srovnávání obou dokumentů. Chvíli to trvalo, ale nakonec vzniknul materiál, ve kterém je zachycena naprostá většina změn (ve formátu pdf jej naleznete zde). V tabulce jsou jen pasáže, ve kterých došlo ke změnám a – snad – z ní jasně vyplývá, co bylo vypuštěno, respektive přidáno. Srovnávání usnadnilo to, že oba dokumenty mají stejnou strukturu (jedná se tedy o úpravu strategie, nikoli o novou, jak se nepřesně v některých médiích uvádělo).

Mimochodem, tento přístup je správný a v souladu s tím, jak se má postupovat – „zemětřesením“ mají procházet strategické a koncepční dokumenty pouze v okamžicích skutečně radikálních a systémových změn, jinak mají být pouze upravovány, doplňovány tak, aby reagovaly na drobnější bezpečnostní, technologické a další posuny. A konečně, ruská vojenská doktrína z roku 2010 je podle mého názoru poměrně kvalitní materiál, který skutečně zásadní proměnu nepotřeboval.

Byť má výsledné srovnání v tabulce 21 stran i po zběžném prohlédnutí zjistíte, že se jedná o zpřesnění, či, z velké části, logické rozšíření stávají doktríny. Zdánlivě asi největší změnou je přesunutí požadavků na mobilizaci výše a její rozšíření/zpřesnění v letošním dokumentu a vypuštění kapitoly „vojenské plánování“. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že otázky mobilizace mají vyšší prioritu, ale srovnání obsahu tomu příliš nenasvědčuje, byť je obecně kladen větší důraz na zajištění obrany země pro větší konflikty vyžadující například mobilizaci lidských i materiálních civilních zdrojů.

Nejprve však pár slov k tomu, co se objevilo nejenom v našich médiích, konkrétně, že NATO a jeho posilování se stalo nepřítelem Ruska, stejně jako Spojené státy a že hrozbou jsou protiraketové systémy konkrétně americký koncept „prompt strike“. Ve skutečnosti je slovní posun v nové vojenské doktríně minimální. Konkrétně ohledně NATO se ve verzi 2010 praví:

a ve verzi 2014:

а) наращивание силового потенциала Организации Североатлантического договора (НАТО) и наделение ее глобальными функциями, реализуемым и в нарушение норм международного права, приближение военной инфраструктуры стран – членов НАТО к границам Российской Федерации, в том числе путем дальнейшего расширения блока;

Rozdíl je skutečně malý na to, aby se z něj dělal headline ve zpravodajství. Vyvozovat relativní „přitvrzení rétoriky“ je ale možné. Jen ovšem pramálo z těchto vět, ale z toho, že v dokumentu z roku 2010 se na jednom místě hovoří o „rozvoji vztahů s dalšími mezivládními organizacemi (Evropská unie a NATO)“, což z nové verze vypadlo. Naopak došlo na jiném místě verze 2014 – v pasáži hovořící o prevenci konfliktů – k přeformulování věty na „budování rovnocenného dialogu o bezpečnosti v Evropě s Evropskou unií a NATO.“

Podobné je to i z protiraketovou obranou. Ve verzi 2010 se uvádí:

a ve verzi 2014:

Co se týče konceptu „globálního úderu“, jde o zapracování pokusu o zvýšení schopností Spojených států zasahovat kdekoli na planetě v horizontu jedné hodiny, což může narušit rovnováhu sil. Tento koncept je starý přibližně pět let a v předchozí doktríně uveden nebyl, zřejmě z důvodu, že se nevědělo, jak vážně je míněn. Nyní idea stále žije, takže proč ji neuvést.

Důležitější je ovšem relativně časté zmiňování významu kosmického prostoru v materiálu, jeho kontroly, respektive zabránění, aby jej ovládl někdo ve svůj prospěch (primárně nejmenované USA). Zaměření na vesmír, podobně jako na oblast Arktidy je a bude pro Rusko jedním z významných vojensko-politických témat a novými prostory, kde se mohou vést válečné, či „zadržovací“ operace.

Další oblastí, která je v nové doktríně akcentována více, než dříve je zapojení různých orgánů státu do přípravy na krizové stavy až po mobilizaci všech zdrojů země (k doplnění „dalších orgánů“ došlo v letošní doktríně na mnoha místech, což je jasný posun k širšímu chápání řešení krizových stavů). Má se přepracovat právní rámec pro odvody a mobilizační opatření obecně (to bylo i v doktríně 2010 a dá se odhadovat, že za čtyři roky nedošlo k posunu), zvýšit prestiž vojenské služby, zlepšit nábory a spolupráci s různými sdruženími, agenturami, zkvalitnit výcvik a zlepšit vojensko-vlasteneckou výchovu k obraně.

Akcentace branné výchovy a vlasteneckého vzdělávání je zdá se novým prvkem, respektive novým zapracováním tohoto tradičního Putinova tématu do strategického materiálu. Například i mezi vnitřními ohroženími Ruska je uvedena i negativní propaganda zaměřená především na mládež a vedoucí k oslabení historických, duchovních a vlasteneckých tradic v oblasti obrany vlasti. Doslova:

Výše uvedený bod nahradil tento v doktríně 2010:

Poměrně hodně upravená pasáž je i ta o vojenských konfliktech dneška, na které se mají připravovat ruské ozbrojené síly. Zde se jednoznačně odráží zkušenosti z Gruzie, ale především z Ukrajiny a dalších konfliktů (dá se odhadovat, že především těch na Středním východě), byť žádný z nich není explicitně zmiňovaný. Důraz je kladen na asymetrii při vedení operací, na význam informačního prostoru, komunikací obecně, autonomní systémy, ale i na působení polovojenských skupin a „soukromých vojenských společností“ v oblastech konfliktu (noční můrou jsou ty u hranic Ruska a shromažďování sil – především Západních – tamtéž) a tak dále.

Ruská doktrína v tomto podle všeho tedy přejímá to, o čem se hovoří a co se již nějakou chvíli vtěluje do strategických a koncepčních materiálů na Západě. Politika, politická a sociální nestabilita se kromě terorismu stává důležitým faktorem jak pro zajištění bezpečnosti státu, tak pro vedení vojenských operací, respektive přípravu na ně.

Na konci dokumentu, v tradičním výčtu úkolů vojensko-politické spolupráce, přibyl k různým organizacím a Bělorusku i význam koordinace společné obrany a bezpečnosti s Abcházií a Jižní Osetií, které podobně jako Krym (o tom není v dokumentu ani zmínka) Rusko prakticky před několika lety anektovalo. Bez zajímavosti není ani to, že se v dokumentu explicitně objevuje rozšiřování spolupráce v rámci BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika).

Chápu, že vše výše uvedené je asi pramálo zajímavé pro mainstreamová média. On, když si to člověk přečte, nic moc prvoplánově skandálního v nové vojenské doktríně nenalezne (po odborné stránce je samozřejmě zajímavá). Může si jen dovozovat, že Vladimir Putin vytyčil Rusku přípravu na válku asymetrickou i totální, obklíčení nepřáteli z transatlantické oblasti využívajících všech nástrojů – od ekonomických, přes sociální až po vojenské – a podobně. To je ovšem rétorická rovina.

O tom, že jakákoli realizace ve skutečnosti nebude tak jednoduchá může svědčit již před lety vytyčená urychlená modernizace ozbrojených sil, která ovšem neprobíhá tak rychle a kvalitně, jak bylo plánováno, stejně jako reforma armády a vojensko-průmyslového komplexu obecně.

Změna doktríny se dá také číst jako relativně nutný „upgrade“, který by nevzbudil větší pozornost, pokud by ji vzbudit neměl. Ať už kvůli situaci na Ukrajině, respektive neschopnosti splnit sliby na Krymu (mimochodem se spekuluje, že by problémy Krymu mohl vyrazit řešit Ramzan Kadyrov) či ekonomickým problémům, kterým není zdaleka konec. Prezident Putin zkrátka potřebuje zase vypadat hodně akčně, ať už jde o armádu, bezpečnost země, hledání a vypořádávání se s nepřítelem, ochranu tradic a vlastenectví, ekonomiku či „obyčejnou“ cenu vodky.