Jiří Padevět: V historii se ustupování zlu nikdy dlouhodobě nevyplatilo

PhDr. Jiří Padevět, nar. 1966, historický badatel, spisovatel, nakladatel, knihkupec, ředitel nakladatelství Academia. Autor mnoha knih, včetně těch s válečnou a poválečnou tematikou, v roce 2014 získal za knihu Průvodce protektorátní Prahou cenu Magnesia Litera. Oceněn byl také pamětní medailí Ministerstva obrany „Péče o válečné hroby“ a pamětní medailí „Operace Anthropoid“. Od roku 2023 člen Rady ČT. Ve volném čase rád píše a čte knihy, cestuje se svojí ženou Markétou po Evropě a nepohrdne sklenkou dobrého vína.

Dokud nám zlo nebouchá na dveře a nevraždí nám příbuzné, tak se většina společnosti snaží tvářit, že to zlo neexistuje, mlčí a čeká, jak to dopadne. Jak mnoho jsou tyto výroky poplatné ohledně „přihlížení“ většiny západní společnosti ruské válečné agresi na Ukrajině?
Tyto výroky jsou bohužel platné vždycky. Pokud se ohlédnete do dvacátého století, zjistíte, že aktivně čelit zlu je ochotna a schopna jen velmi malá skupina lidí, které se ale někdy podaří v rozhodující chvíli strhnout většinu na svoji stranu. Neochota vystoupit z vlastní komfortní zóny je zkrátka u většiny silným motivačním faktorem jednání. V případě současné ruské agrese proti Ukrajině, což je agrese proti Západu, tedy i proti nám, se naštěstí nacházejí lidé, kteří ze svých komfortních zón vystupují a jsou aktivní ve veřejném prostoru, nebo pomáhají na místě. Ale zase je to menšina, i když naštěstí viditelná.

V Evropě i Americe bohužel sílí hlasy ohledně toho, že bychom měli Ukrajinu nechat, ať se s ruským agresorem popere svépomocí sama. Evidentně se ale pozapomíná na to, že jsou to právě západní země, které byť hlásají, že dohody se mají dodržovat, tak dohodu o zachování územní celistvosti Ukrajiny, tedy Budapešťské memorandum, samy nedodržely, kdy i v důsledku jejich porušení této dohody se de facto nyní Ukrajina nachází ve válce. Jak na tuto skutečnost pohlížíte Vy?
Tyto hlasy jsou buďto hlasy zrádců, ruských užitečných idiotů, nebo idiotů zcela obyčejných. Jak už jsem řekl výše, ale určitě to neškodí zopakovat, Rusko nevede válku (na kterou se mimochodem velmi dlouho a velmi důkladně připravovalo, mentální militarizace ruské společnosti je myslím větší, než v nacistickém Německu ve třicátých letech), proti Ukrajině, ale proti Západu. Rusko chce euroamerickou civilizaci rozvrátit a zničit. Nejde mu o územní nebo surovinové zisky, jde mu prostě o prosazení ruského světa. Světa, ve kterém na rozdíl od euroamerické civilizace jedinec neznamená vůbec nic, ve kterém rozhoduje právo silnějšího, ve kterém se lež tváří jako pravda a ve kterém je jedinou hodnotou moc. Tyto hlasy si většinou neuvědomují, že pokud by Rusko dosáhlo svého cíle, nepostoupily by v potravním řetězci nijak významně nahoru, ruský svět by je časem semlel jako všechny ostatní. Pokud je dnes na Západě někdo proruský, je to buďto ignorant, nebo zaměstnanec Vladimira Putina.

Nedávno jste v jednom ze svých rozhovorů konstatoval, že Rusko vždy na Ukrajinu tlačilo, aby přestala být Ukrajinou a stala se Ruskem, a to jak například ukrajinským hladomorem uměle vyvolaným Josifem Stalinem nebo následnou postupnou kulturní rusifikací. Doposud se však Rusku Ukrajinu nikdy zlomit nepodařilo. Může se mu tento cíl podařit nyní – kdy už přes dva roky Ukrajinu válečně drtí a Ukrajině postupně docházejí síly i prostředky na adekvátní obranu?
Rusko se podobně jako k Ukrajině vždycky chovalo i k dalším porobeným národům. Nejhůře dopadly malé národy na Sibiři, na které si vzpomenu vždycky, když někdo poukazuje na chování přistěhovalců do Severní Ameriky k Indiánům, tedy původním Američanům. Podobně jako k Ukrajině se Rusko chovalo ke kavkazským národům, k pobaltským republikám, v Moldávii, s menší intenzitou, ale podobným vzorcem chování, k zemím porobeným nebo okupovaným po roce 1945. Ostatně i v Československu začala v roce 1945 rusifikace, například armáda byla po komunistickém puči v roce 1948 budována zcela podle ruského vzoru, ruské „inovace“ se objevily ve vzdělávacích systémech, v práci bezpečnostních složek i v orientaci na těžký průmysl. Ale zpět k Ukrajině. Putin samozřejmě hraje o čas, protože lidské i materiální zdroje Ukrajiny jsou omezenější než ty ruské. I proto je tak nesmírně důležitá pomoc Západu. Přesto se domnívám, že Ukrajina se zlomit nenechá, i kdyby měla bojovat v případě porážky podobně jako po roce 1945 proti Rusům partyzánským způsobem boje. Pokud by to ale takto dopadlo, jsme na řadě my.

Každý vůdce potřebuje následovníky, přičemž vůdce-diktátor dokáže svést na scestí davy, které v jeho jménu dokážou i vraždit – tedy každá zločinná ideologie potřebuje pěšáky, kteří ji budou aplikovat v praxi. A historickým paradoxem je, že diktátoři nebo zločinné ideologie často vzešli de facto z demokratických voleb – jako například v Německu v roce 1933 Hitler nebo v Československu v roce 1946 komunisté. Voliči by si proto měli dobře rozmyslet, komu dávají ve volbách svůj hlas, měli by více používat kritické myšlení a měli by umět rozpoznat propagandu a odolávat jí. Nicméně historie nám opakovaně dokazuje, že lidé jsou nepoučitelní a stále dokola podléhají charismatu diktátorů či ideologiím, které jsou v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Jak to lze podle Vás, který na tyto historické konsekvence opakovaně při svém bádání nahlížíte, změnit?
Ono to z demokratičností voleb v Německu při nástupu Adolfa Hitlera k moci a v Československu v roce 1946 není úplně přesné. Oběma předcházela dosud nevídaná kampaň, oběma předcházelo politické násilí, zastrašování protivníků, vyzbrojování nelegálních bojůvek, ať už to byly SA (Sturmabteilung – úderné oddíly) v Německu, nebo Lidové milice v tehdejším Československu. Pokud zůstaneme v tehdejším Československu, je také nutné si uvědomit, že volebního práva byli zbaveni nejen všichni čeští a moravští Němci, ale také lidé, obvinění, ať už křivě, nebo oprávněně, z kolaborace. Po válce nebyly povoleny všechny předválečné politické strany, Agrárníci byli kolektivně obviněni z kolaborace a strana nebyla obnovena, komunisté měli své konfidenty ve všech politických stranách a měli tak čerstvé informace ze sekretariátů. Máte pravdu v tom, že političtí gangsteři potřebují dav ochotný je volit a později ochotný je následovat po násilné cestě. V případě tohoto davu se jedná velmi často o lidi jako Vy, nebo já. Prostě jdou volit a následovat toho, kdo jim slíbí šťastné zítřky a kdo jim prozradí, kvůli komu se dosud měli špatně. Když jsme u poválečného Československa, na něm lze velmi jednoduše a jednou větou ukázat, jak lidé volí špatně, ale s vidinou lepšího příštího: Po válce vyháněli ti, kteří v roce 1946 volili Klementa Gottwalda, ty, kteří v roce 1935 volili Konrada Henleina. My dnes víme, že Henlein i Gottwald byli krystalické zlo. Ale voliči Henleina, mimochodem SdP (Sudetoněmecká strana) volby na počet hlasů tenkrát vyhrála, netušili, že za čtyři roky budou rukovat do armády a za šest let budou moci hrdinně padnout na východní frontě v boji s jinou totalitou. Prostě si mysleli, že bude líp. Totéž si mysleli voliči komunistické strany v roce 1946. Komunisté slibovali ve volebním programu podporu drobného podnikání, dušovali se, že nikdy nepřikročí ke kolektivizaci zemědělství jako v sovětském Rusku. A opět uplynulo jen pár let, z živností se staly státní podniky, ze sedláků kulaci a nepřátelé státu a ze všech občanů poddaní nejen Gottwalda, ale hlavně Moskvy. Pokud jde o uvažování voliče, změnit to nejde. Jde tomu jen čelit vzděláváním, i když ani samo formální vzdělání nezaručuje výrobu demokracii věrných voličů. S tím, že lidé budou volit toho, kdo jim slíbí ráj na zemi, je nutno počítat. Ostatně stačí se podívat na poslední volby do Evropského parlamentu. Někteří úspěšní kandidáti nepotřebují žádný program, stačí jim k úspěchu aktivita na sociálních sítích, šaškování na TikToku a pubertální pseudonacistické provokace.

Aktuálně probíhá válka nejen na Ukrajině, ale i v Izraeli, resp. v Gaze, což dokazuje, že byť jsme mnoho desetiletí žili v rámci západní civilizace de facto v míru, tak demokracie i svoboda jsou křehké komodity, které společnost mohou opustit velmi rychle. Domníváte se, že se blíží konec civilizace v podobě, jak ji znají současné generace, a nastane ve světě jiné mocenské rozložení sil?
Nemyslím si, že bychom někdy žili v době míru. Jenom jsme po velmi dramatické zkušenosti druhé světové války vytěsnili válčení za horizont Evropy. Přesunuli jsme konflikt mezi sovětským Ruskem a Západem tu do Koreje, tu do Vietnamu, tu do různých afrických států. Studená válka byla studenou jen lokálně, horké ohnisko někde měla vždycky. I přes tento přesun bylo násilí v Evropě přítomno i v druhé polovině dvacátého století. Na Západě to byl levicový i pravicový terorismus, ve východním ruském panství to byl státní teror proti vlastním občanům, v drtivé většině organizovaný ruskými poradci, nebo přímo z Moskvy řízený. Obloukem se vrátím k Ukrajině, ale také do Pobaltí, nebo do Polska. Tam se partyzánským způsobem bojovalo proti ruskému panství ještě řadu let po roce 1945. Pak tu máme maďarské protikomunistické povstání v roce 1956, které Moskva utopila v krvi a na které Maďaři soudě podle jejich dnešního vztahu k Moskvě nejspíše zapomněli. Pak tu samozřejmě máme okupaci Československa v roce 1968. Ano, Evropou nevedla fronta, ale jako mír mi to nepřipadá. A jestli se blíží konec civilizace, jak ji známe? To je otázka, na kterou by možná znal sofistikovanou odpověď prognostik Miloš Zeman, ale já ji zodpovědět neumím. Ve hře je obrovské množství faktorů, že predikce i toho, co bude za týden, může být velmi nepřesná. Nutno také počítat s tím, s čím počítají všichni populisté. Řada našich bližních má raději levné máslo než svobodu, ve které se musí sami rozhodovat.

Často je v západní společnosti, i v té naší české, slýcháno – „my nechceme válku, my chceme mír, válka přináší oběti, a proto nechceme zbraněmi podporovat napadené“. Nicméně pokud se někdo spravedlivě brání zlu, musí se zákonitě počítat s tím, že to bude přinášet oběti, a to bohužel i civilní na obou stranách. A co dodat k argumentům typu „my chceme mír“? – no v takovém případě není přeci nic jednoduššího, než aby agresor přestal s útočením, a „mír a klid“ obratem zavládne. Jak o takovýchto postojích vypovídá historie? Vyplatila se někdy v historii nezúčastněnému přihlížejícímu nebo přímo napadenému slabost, zbabělost či tolerance vůči zlu agresora?
Na argumenty typu „chceme mír“ existuje jediná relevantní odpověď: Kupte si letenku do Moskvy, jděte do Kremlu a tam to stepnímu Hitlerovi vysvětlete. V historii se ustupování zlu nikdy dlouhodobě nevyplatilo, byť samozřejmě boj se zlem přináší oběti. Když poslouchám ty, co „chtějí mír“, vždycky si vzpomenu na Jana Zelenku Hajského, jednoho z hlavních podporovatelů operace Anthropoid. Když odboj zjistil, co Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem mají za úkol, část odbojářů s provedením útoku na Reinharda Heydricha ostře nesouhlasila. Jedním z reprezentantů této skupiny byl Ladislav Vaněk (po válce spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti). Jan Zelenka Hajský mu řekl: „Můžeš nesouhlasit, ale kliď se z cesty.“ Takže pokud někdo „chce mír“ tím způsobem, že odmítá dodávky válečného materiálu zemi napadené agresorem, ať si myslí, co chce, ale ať se klidí z cesty těm, kteří pro skutečný mír opravdu něco dělají.

Válka na Ukrajině, ale i válka Izraele proti Hamásu dle mého názoru potvrzují, že zlu se prostě nesmí ustupovat. Zlo však není nějaká samostatně existující entita, ale je ve svých různých podobách součástí jednotlivých konkrétních lidí. A proto jej není možno porážet jinak než tím, že se dobří lidé postaví na odpor těm zlým. Kde však podle Vás tkví hranice toho, aby se z těch původně dobrých lidí nestali posléze ti zlí? Vy sám se často vyjadřujete k tomu, že v historických okamžicích dochází opakovaně k tvrdým dějinným zvratům, kdy se z původních obětí stávají pachatelé, vzedme se to, co bylo dříve dušeno a ve společnosti vyvstane odplata. Zákonnost prostě na nějakou dobu zhasne a přichází lidské zlo, které je pácháno do doby, než se právo opět vzpamatuje. Ohledně těchto reálií jste probádal mnoho historických podkladů. Čím se to – někdy až hrůzné – zlo podle Vás v lidech spouští? A lze vůbec se zlem bojovat bez stejného, ne-li většího zla tak, aby to bylo posléze pro ty původně dobré lidi morálně ospravedlnitelné?
Problém je myslím v tom, že málokdo je vyloženě zlý, nebo vyloženě dobrý. Důležité jsou okolnosti, situace, do jaké vás velké dějiny postaví. Většiny z nás si naštěstí velké dějiny nevšimnou, a tak můžeme svoje charaktery a sklony k dobru či zlu ověřovat „pouze“ v rámci rodiny, přátel a pracovních kolektivů. Pokud si nás ale velké dějiny všimnou, můžeme se osvědčit, i neosvědčit, nebo se nám může stát obojí. Hranice dobra a zla vede každým z nás a soudit někoho za činy, provedené či spáchané, bychom vždy měli v historickém kontextu. Při přemýšlení o zákrutech lidské povahy a vlivu okolností na osud mne často napadá příběh Ctibora Nováka, protinacistického odbojáře, který strávil podstatnou část okupace v nacistických kriminálech. Který se po únoru 1948 zapojil do protikomunistického odboje a který byl komunisty zavražděn. Zní to velmi hrdinsky, že? Jenže stejný Ctibor Novák podepsal v létě 1945 jako velitel „koncentračních táborů Frývaldovsko“ několik rozsudků smrti nad internovanými Němci. Samozřejmě protiprávně. V kontextu doby a Novákovy zkušenosti s nacismem je to asi lidsky pochopitelné, ale zároveň zavrženíhodné a právně neobhajitelné. Podobně kapitán Vojtěch Černý, který statečně bojoval u Sokolova a na Dukle, ale který byl zároveň hlavním strůjcem masakru nejméně 760 Němců v Postoloprtech. Nebo nechvalně proslulý Bedřich Reicin, který už od války usilovně táhl armádu do ruské náruče, fanatický komunista. Ale zároveň jeden z hlavních iniciátorů masivní vojenské pomoci Izraeli v roce 1948. Nebo třeba téměř neznámý Emil Muroň. Nejdříve odbojář, poté výkonný konfident Gestapa a vrah, nakonec jeden z iniciátorů povstání v Třešti na jaře 1945, které ale pro místní obyvatele dopadlo velmi tragicky. Jak tyto lidi hodnotit? Nejspíše jenom popisovat jejich činy, ty dobré i ty děsivé. A dávat pozor na vlastní selhání.

Když sleduji, jak se Ukrajinci na bojišti již dva roky statečně brání ruské přesile, tak si říkám, že jsme se v roce 1938 měli proti tehdejšímu vnějšímu nepříteli – nacistům – také bránit, a následně pak i po roce 1948 proti vnitřnímu nepříteli – komunistům? Tím, že jsme se nebránili, tak se z nás stal národ, který od roku 1938 až do roku 1989 – tedy fakticky celé 20. století – žil ve lži, jež se stala normou, a zároveň žil ve strachu a morálním rozvratu – což nás v rámci našeho národního kolektivního vědomí muselo zákonitě poznamenat, že?
Věnuji se sice historickému bádání, ale profesí historik nejsem, takže mohu spekulovat. Podle mého názoru jsme se bránit, třeba jenom pár dní, měli. Když se mohli pár hodin bránit třeba Dánové, kteří měli výrazně slabší armádu a výrazně horší terénní reliéf, mohli jsme to také zkusit. Na druhou stranu je pravděpodobné, že bychom v tehdejší polické situaci byli světem označeni za ty, kteří válku vyvolali. Pokud jde o obranu po roce 1948, tam byla šance daleko menší, nepřítel totiž nebyl jen vnitřní, tedy komunisté, ale především vnější, tedy sovětské Rusko, které československé komunisty řídilo. A bojovat proti někomu, kdo měl vojensky zásadní podíl na porážce nacismu, to prostě nešlo. Nicméně podzim roku 1938 se s námi podle mne táhl celým dvacátým stoletím, ne-li dodnes. Co nás může trochu uklidňovat, je skutečnost, že konec první republiky nebyl selháním národa, ale selháním politických elit. Často si představuji ty muže, kteří ochotně, spořádaně a někteří i nadšeně narukovali při mobilizaci na vojenská letiště, do pohraničních pevností a byli za svoji vlast ochotni padnout (podobně jako část českých a moravských Němců byla ochotna za svou vlast padnout v řadách teroristické organizace Freikorps). A po pár dnech čekání na nepřítele jim najednou jejich vlast řekla, že už o jejich hrdinství nestojí, ať jdou pěkně domů. Symbolem těchto dní je pro mě četař Arnošt Hrad, který se raději ve srubu u Králíků zastřelil, než aby šel domů. A nebyl sám, kdo z vojáků takto řešil neřešitelnou situaci mezi uposlechnutím rozkazu a věrností vlasti. Otázka ale je, kolik z těchto mužů, kteří se vrátili domů, se podílelo na hnusu druhé republiky, otázkou je, zda kapitulace nebyla jedním z motorů politického a společenského bahna, jakým druhá republika byla.

V temném období totalit, kdy jsme postaveni před volbu, se třídí lidské charaktery, přičemž opravdových hrdinů i kolaborantů je ve společnosti málo, jest Váš výrok. Vy jste historicky mapoval mnoho osudů hrdinů, kteří se neváhali obětovat pro svou vlast a blaho druhých a zároveň i kolaborantů, kteří se naopak rozhodli svou vlast zradit a druhým ubližovat a škodit – co měli osobnosti těchto hrdinů či kolaborantů společného? Dá se hrdina či kolaborant odhadnout nějak „s předstihem“?
Hrdina i kolaborant jsou natolik široké pojmy, že by každý z nich byl minimálně na samostatný esej. Problém je, že každý hrdina je pro někoho zrádce, či dokonce zločinec a každý kolaborant zase někdo, kdo stojí na správné straně. Pochybuji, že třeba pro Linu Heydrichovou byli Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem hrdinové, stejně tak pochybuji, že se Emanuel Moravec sám pokládal za kolaboranta. Pokud se bavíme o kolaboraci, je nutno se pozorně dívat, proč konkrétní člověk kolaboruje se zlem (byť v době kolaborace to jako zlo on sám nechápe). U někoho jsou to prostě materiální výhody, u někoho fanatismus či ideologie, a někdo si opravdu myslí, že dobře činí pro budoucnost. Někdy je to kombinace všech těchto faktorů. V mojí nové knize Český bestiář, která vyjde v září, popisuji osudy několika ne příliš známých mužů, kteří z našeho pohledu ve dvacátém století fatálně selhali. Komunisté, fašisté, kolaboranti, vykonavatelé vyhánění Němců, konfidenti Gestapa i Státní bezpečnosti. Při psaní mi došlo, že někteří z nich si opravdu mysleli, že dobře činí. Například Jaroslav Čermák. Během první světové války postupně příslušník francouzských, italských a srbských legií, nositel řady vyznamenání, během první československé republiky politicky zcela neaktivní. Po březnu 1939 vstoupil do Vlajky, stal se velitelem Svatoplukových gard a organizátorem pogromu. Po válce byl zatčen a na rozdíl od řady dalších kolaborantů nic nepopíral. Tvrdil ale, že považoval první československou republiku za sociálně nespravedlivou a že se domníval, že s národním socialismem konečně přichází sociální spravedlnost. Dostal trest smrti. A zpět k hrdinům a kolaborantům. Odhadnout se to předem nedá, většinou až ve výslechové místnosti nějaké té tajné politické policie.

Ohledně výkladu pojmu hrdinství mi to nedá nezmínit – jak jinak – i rodinu Mašínů. Generál Josef Mašín byl obávaný odbojář v protinacistickém odboji, jeho synové Josef a Ctirad pak následně v odboji protikomunistickém. Odbojová činnost Josefa a Ctirada Mašínových je však často bagatelizována, kritizována či dokonce devalvována. Jejich kritici ale pravděpodobně neberou v potaz kontroverznost padesátých let, ve které jejich odboj probíhal – tedy v době zločinné ideologie, kdy docházelo k masivním politickým vraždám a silným represím obyvatelstva. Bratři Mašínové se však komunistickému zlu rozhodli postavit, zvedli se k odporu a rozhodli se, že nebudou oběti – tedy opět jsme u toho boje dobra se zlem. Jak na bratry Mašíny a i jiné skupiny protikomunistického odboje pohlížíte a co z jejich zanechaných odkazů byste doporučoval mít na paměti i v současné době?
Na odbojové skupině bratří Mašínů mne mrzí jediné. Že ve veřejném prostoru zastiňuje (kvůli nesmyslné debatě hrdinové nebo vrazi) velkou řadu dalších protikomunistických odbojových skupin i jednotlivců, kteří neváhali a postavili se komunistickému teroru na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let se zbraní v ruce. Obávám se, že i přes snahu řady historiků a publicistů je stále základním kamenem povědomosti o skupině bratří Mašínů díl Strach z propagandistického vylhaného seriálu 30 případů majora Zemana, kde je skupina skutečně vykreslena jako parta psychopatů. U protikomunistického odboje je nutné si neustále opakovat, že byl jenom důsledkem brutálního komunistického režimu, instalovaného Moskvou (ano, za potlesku značné části našich spoluobčanů). V konkrétním případě skupiny bratří Mašínů je také podstatné si uvědomit, že byli českým státem oficiálně uznáni jako účastníci protikomunistického odboje. A co nám odboj proti komunistické mašinerii ukazuje? Že zlu je nutno se postavit, ale že to dokáží jen nemnozí.

A jak jsme na tom podle Vás s hrdinstvím v současné době, našlo by se mezi Čechy dost hrdinů, kteří by byli ochotni bránit svou vlast i za cenu vlastního života?
To se uvidí, až budou ruské tanky na Slovensku.

Jak jste se k historickému bádání a k následnému psaní, vydávání a prodeji knih prvotně dostal?
Mezi knihami jsem vyrůstal, táta byl vyučený tiskař, později dostudoval a pracoval jako nakladatelský redaktor. O historii jsem se zajímal už jako kluk, možná i proto, že jsem vyrůstal v pražských Nuslích, které jsou doslova posety pamětními deskami, připomínajícími padlé Pražského povstání. Psaní o historii přišlo až později, zřejmě jsem musel nejdříve načerpat alespoň trochu vědomostí.

Kolik času zabere tvorba Vašich knih od prvotního bádání k tématu až po jejich vydání?
Záleží na rozsahu tématu, většinou jde o jeden až tři roky.

Napsal jste mnoho knih s válečnou a poválečnou tematikou. Jaká Vaše kniha – byť jste ji psal již před lety v době míru, kdy jste nepředpokládal, že by se brutální události, které jste v ní s historickým odstupem popisoval, mohly zase opakovat – nejblíže vystihuje současné události ve světě?
Srovnávání současnosti s historií vždycky kulhá, někdy trochu, někdy zcela zásadně. Ale třeba povídkovou knihu Sny a sekery bych mohl napsat znovu o současném světě a byla by stejně depresivní, jako ta původní.

Témata a události, které ve svých knihách často popisujete, jsou sice nedělitelnou součástí lidských dějin, ale mají velmi negativní náboj. Jak si při jejich psaní a po jejich napsání chráníte duševní zdraví?
Velmi jednoduše. Při psaní o historických hrůzách si uvědomuji, že mám pořád okolo sebe svoje blízké, pořád mám střechu nad hlavou a zatím nemusím na frontu.

Jakou knižní novinku připravujete pro následující rok?
Ještě letos vyjde zmíněný Český bestiář, příští rok vyjde průvodce po vesnicích zaniklých po roce 1945 a usilovně pracuji na Kronice komunistického teroru 1948–1953. A možná bude i další kniha povídek, tentokrát na téma třetího, protikomunistického odboje.

Děkujeme za rozhovor.

SOUTĚŽ o knihu Kronika třetí republiky s osobním věnováním autora.

Knihu vyhraje čtenář Armádních novin, který jako první správně odpoví na soutěžní otázku: Kdo, kdy a při jaké příležitosti pronesl větu: „Vím, že mě pověsíte, ale mlátit mě nebudete!"

Odpověď posílejte na redakce@armadninoviny.cz

Kronika třetí republiky / archív autora