Umělá inteligence pro bojové drony a analýzu dat

Tento článek má totiž být o nasazení umělé inteligence v armádě, a současná umělá inteligence trpí problémem „bába nebo sníh“ v dost těžkém stupni; dokonce i v relativně triviálních situacích stále ještě dělá, z pohledu člověka, naprosto absurdní chyby. Je to dobře vidět i na populárním „kecálkovi“ ChatGPT, který tím, že píše v lidském jazyce, přitáhl pozornost široké veřejnosti. ChatGPT umí mluvit docela pěkně, ale je to bullshitter non plus ultra: dejte mu jakýkoliv složitější úkol a shledáte, že uprostřed elegantních argumentů najednou trčí naprostá krávovina, pitomost největšího kalibru, nad kterou se i amatér zarazí; ale formulována je stejně hladce a elegantně jako všechno ostatní.

S tímto problémem se AI jen tak nepopasuje, mimo jiné je to důvod, proč stále ještě nejezdíme samořídícími auty a proč nás neošetřují robotičtí lékaři. (Dalším zajímavým případem z této sféry byl medicínský chatbot, který začal pacienta nabádat k sebevraždě.) A počítat s ním tedy musí i armáda. Na druhou stranu, silné stránky AI jsou dost zajímavé na to, aby k jejímu pozvolnému zavádění na bojiště i do zázemí přece jen došlo.

STM Kargu

První zastavení – drony

Už před ukrajinsko-ruskou válkou bylo patrné, že drony budou hrát v konfliktech 21. století čím dál významnější roli. Společným prvkem dronů je ovšem absence živého pilota přímo ve stroji, což znamená, že je musí pilotovat někdo jiný, a někdo jiný jim také musí vybírat cíle.

Typicky se dnes drony pilotují na dálku, pomocí rádiového spojení. Rádiové spektrum ale může nepřítel různými způsoby rušit, i když tím zároveň omezuje nasazení vlastních dronů. (Podle rozhovorů z ukrajinské strany fronty toho Ukrajinci využívají a vypouštějí vlastní drony právě v okamžicích, kdy tak činí i Rusové a musejí z toho důvodu na chvíli přestat s rušením.) Bez spojení není velení a v případě běžného dronu to znamená, že je v danou chvíli víceméně k ničemu.

Snahy o zmírnění tohoto problému se ubírají dvěma různými směry. Jedním je zřizování obtížněji zarušitelných komunikačních sítí, jako je například Starlink. Koncová konstelace Starlinku – pokud vůbec taková věc kdy bude, protože seznam deklarovaných cílů se neustále rozšiřuje – počítá s více než 40 tisíci satelity na nízkých oběžných drahách. Takto masivní a decentralizovanou síť, pokrývající celou oblohu planety Země, jen tak nezarušíte.

Vlastní Starlink ale může provozovat jen omezené množství států, dokonce není ani úplně jisté, zda budou aspoň dva; její stavba vyžaduje schopnost létat do vesmíru levně a tu zatím nemá kromě SpaceX víceméně nikdo, protože tradiční kosmické agentury byly zaměřeny spíš na menší množství státem financovaných letů, u kterých na cenovce příliš nesešlo. Monopol SpaceX na levné rakety samozřejmě nevydrží věčně, ale jeho bezprostřední konec není zatím na obzoru.

Turecký dron Sognar může bojovat zcela autonomně pomocí strojového rozpoznání obrazu nebo ho lze řídit prakticky bez jakéhokoliv komunikačního omezení na vzdálenost desítky nebo stovky kilometrů. Případně (a nejlépe) lze kombinovat oba přístupy.

Druhou možností, technicky zcela odlišnou, je vybavení dronu dostatečnou umělou inteligencí k tomu, aby si mohl v případě výpadku komunikace vystačit sám. Pilotáž samotná je přitom ten jednodušší úkol, různé autopiloty fungovaly už dávno před nástupem výkonných počítačů. Skutečně obtížný je ten autonomní výběr cílů. Při něm se problém „bába nebo sníh“ snadno projeví smrtícími následky – buď pro civilisty, nebo pro vlastní jednotky, které chybující systém vyhodnotil jako nepřátele. Do jisté míry se takové situaci dá předcházet tím, že vypustíte autonomní dron pouze v oblasti, kde se vyskytují opravdu jen nepřátelé. To je ale ve skutečném konfliktu (ne na cvičení…) natolik zásadní omezení, že si jej válčící strany patrně ukládat nebudou; a z toho lze soudit, že k většímu nasazení takových autonomních dronů sáhnou aspoň zpočátku hlavně ty státy, jejichž obyvatelstvo je ochotno občasný „incident“ tohoto druhu tolerovat. Jedním z takových států je Turecko, jehož malá létající munice STM Kargu prý už byla v autonomním režimu nasazena proti silám libyjského generála Haftara.

Zde ale zároveň vzniká velmi zajímavé úzké hrdlo. Umělá inteligence je softwarové podstaty a každý software musí mít hardware, na kterém běží. Současné implementace AI typicky běží na velkých a silných počítačích v datových centrech, které nejsou příliš omezovány ani dostupným výpočetním výkonem, ani nedostatkem elektřiny. U autonomního dronu, který musí být lehký, pohyblivý a nemůže si s sebou táhnout tunovou baterii, ale taková omezení hrají velmi podstatnou roli. Čím výkonnější a přitom úspornější čipy bude mít výrobce dronů k dispozici, tím složitější software bude moci na svých výrobcích provozovat. A z toho plyne, že výroba špičkových čipů, jaké v současnosti dokáže za pomoci EUV litografie produkovat jen několik málo firem typu tchaj-wanské TSMC a jihokorejského Samsung, bude ještě geopoliticky citlivější než dnes.

Vojenský test rozpoznávání objektů, měření vzdáleností a délek, detekce hrozeb, včetně vzdušných hrozeb.

Druhé zastavení – analýza obrazových dat

Systém Starlink, zmíněný už v souvislosti s drony, má ještě jednu zajímavou vlastnost. Budou-li všechny družice v konstelaci vybaveny dostatečně kvalitními kamerami, mohou zásobovat svoje pozemní střediska velmi detailními záběry zemského povrchu prakticky v reálném čase. Přenosová kapacita Starlinku bude na takové proudy dat patrně stačit. Nasbíraná data ovšem musí někdo nějak analyzovat, jinak půjde jen o hromadu neužitečné digitální hlušiny, a v tomto objemu je nemyslitelné, aby tuto práci beze zbytku zastávali živí lidé.

Zde se opět nabízí umělá inteligence, přičemž problém „bába nebo sníh“ není ani zdaleka tak akutní jako u dronů. Nebude-li v tomto případě AI generovat příliš závratné množství falešných pozitiv, dají se všechny nalezené jevy „zkontrolovat ručně“, za pomoci skutečného kvalifikovaného personálu, a zejména je zde daleko větší potenciál pro další vylepšování algoritmů. Dojde-li k algoritmickému selhání u autonomního dronu, je dost pravděpodobné, že bude ztracen nebo zničen - a ze ztraceného nebo zničeného dronu už jako programátor nezískáte zpět žádná data, s jejichž pomocí byste mohl problém odladit. Kdežto vadný úsudek při vyhodnocování obrazu někde v zázemí docela dobře laditelný je, a to znamená, že po několika letech takové zpětné vazby bude systém daleko dokonalejší a efektivnější než na začátku svého použití. Což přijde jeho operátorům vhod, protože mezitím družic v globálních konstelacích nepochybně přibyde, a s nárůstem jejich počtu se zvětší i objem dat ke zpracování.

Na rozdíl od malých autonomních dronů, kde mají solidní šanci konkurovat i menší, ale agilní státy (a firmy), je tato oblast už dopředu předurčena k závodům velmocí. Podstatnou roli hraje zejména ten sběr dat, který se bez dostatečně velké sítě satelitů a dostatečně levného přístupu na oběžnou dráhu nedá zajistit. Největší vyhlídky mají v tomto oboru USA a Čína. Evropská unie bude narážet na skutečnost, že její hlavní kosmická firma Arianespace je až příliš dokonale přizpůsobena francouzským požadavkům, od nízké frekvence letů až po extrémní technický konzervativismus. Dřívější silná vesmírná mocnost Rusko bude mít zase potíž s obecným nedostatkem státní kapacity, degradované dlouhou a vyčerpávající válkou. Není ani jisté, zda si Moskva udrží přístup na kazašský kosmodrom Bajkonur, a domácí alternativa v podobě sibiřské základny Vostočnyj zatím trpí jak podinvestovaností, tak (i na ruské poměry extrémní) vzdáleností od center ruského průmyslu, která podvazuje jak logistiku, tak ochotu kvalifikovaného personálu se sem stěhovat.