Příští zastávkou soupeření může být Severní Korea

Co znamená, že diktátor – typu Brežněv – se už nějakou chvíli neobjevil na veřejnosti, či že jej na nějaké „významné" akci zastoupil někdo jiný. Zkrátka čtení mezi řádky bylo každodenním sportem a není nutné zdůrazňovat, že konspirace je obvykle zajímavější a přitažlivější, než často nudná, nefilmová realita.

Nechci přilévat vodu do rybníka úvah o vládcově zdraví, ale tak trochu budu sledovat podobnou logiku. Vzhledem k tomu, že se začínají jasně rýsovat kontury nestabilních oblastích, kde se budou střetávat zájmy velmocí, je namístě určitá citlivost k signálům a zároveň přemýšlení nad tím, co může být dalším „hotspotem".Ve středu Moskva oznámila, že zahajuje „rok přátelství se Severní Koreou" a tak logicky jednoho napadne, že tato zpráva, stejně jako například úvahy o spuštění vysílání BBC pro KLDR, mohou být jakousi předehrou k obdobě Kubánské krize.

Ze strategického hlediska, tedy z ruského pohledu, by to nemusel být zas tak špatný nápad přenést trochu světové pozornosti z evropské západní hranice do Asie a použít k tomu bizarní spolek v Pchjongjangu. Má to samozřejmě úskalí, ale stojí to za prozkoumání.

Ruské vztahy se Severní Koreou, která toho nemůže zas tolik nabídnout, nebyly v posledních letech ekonomicky nikterak rozsáhlé. Moskva odepsala nějakých 11 miliard dolarů ještě ze sovětských půjček a nyní připravuje investiční projekt za 20 miliard eur na rekonstrukci severokorejské železniční sítě výměnou za přístup k nerostným zdrojům. Severokorejský režim má poměrně slušný vyděračský potenciál, kterého periodicky využívá. Tento potenciál roste v okamžicích, kdy jsou velmoci rozdělené a některá jeho výhrůžky a kroky podpoří. Současná situace je tedy ideální.

Přenesení pozornosti do Asie může být pro Rusko výhodné z řady důvodů. Primárně kvůli tomu, že Spojené státy budou muset zareagovat a nevyhnutelně budou muset odvést minimálně část pozornosti a zdrojů z Evropy do Asie. Nějakým způsobem bude muset zareagovat i Čína, která sice stále udržuje vazby s Pchjongjangem, ale v posledních letech se od KLDR stále více distancuje.

Ruské využití KLDR jako kamenu ve hře se Spojenými státy a Evropu Pekingu za humny může být příležitostí (nepřímá konfrontace se Spojenými státy, pokud by se například k severokorejské krizi podporované Ruskem přidala krize kolem Tchajwanu zinscenovaná Čínou, pak by se Spojené státy ocitly ve velice komplikované pozici), tak hrozbou (ruský pokus etablovat se více v Asii a vyvážit tak ztráty způsobené evropskými a americkými sankcemi může ohrožovat čínskou pozici).

Čína je tedy v potenciální ruské hře v Asii jednou velkou neznámou a zároveň rizikem. Nicméně přesun do Asie je zároveň smysluplný a bude spíše profitabilní. Další expanze na Západě v tuto chvíli postrádá smysl, protože nejprve je nutné absorbovat Krym a východ Ukrajiny. Kromě provokací se v tuto chvíli nedá nic dělat ani v Pobaltí, ani na Balkáně. Přitom je ale zapotřebí dělat pořád něco, rozdělovat spojenectví a nutit Američany, aby se věnovali více oblastem zároveň a tím oslabovali své závazky.

Každopádně na rozdíl od Ukrajiny, či Gruzie, jen těžko bude v Asii hledat Moskva nějaké historické ospravedlnění pro expanzi. Půjde tedy jen o racionální hru ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel". Jak napsal Van Jackson ve Foreign Policy:

Redakčně upraveno