Obojživelné operace: Překonat smrtící zónu pobřežních vod

Projekce síly z moře

Americká námořní pěchota je jedna z pěti složek Ozbrojených sil Spojených států (United States Armed Forces). Námořní pěchota má k dispozici 194 000 mužů a asi 40 000 rezervistů.

Námořní pěchota je elitní složkou Ozbrojených sil Spojených států. Hlavním úkolem mariňáků jsou obojživelné operace, expediční operace a letecký boj. Pro letecké operace má U.S. Marine Corps k dispozici 1166 letadel a vrtulníků.

Hlavním úkolem jsou však obojživelné operace - projekce síly z moře. Jedná se o operaci, kdy se invazní loďstvo přiblíží k pobřeží protivníka a provede námořní/letecký výsadek na pobřeží, kde zničí protivníka. V následujícím kroku vytvoří předmostí pro rychlejší přísun vojáků, techniky a zásob.

Standardní obojživelný útok pomocí vozidel AAV; větší foto / U.S. Marine Corps

Typickou ukázkou projekce z moře byla v roce 1944 slavná spojenecká vyloďovací operace Den D (D-Day). Význam obojživelných operací neupadl, ba naopak. Vždyť 40 % světové populace (cca 3 miliardy lidí) žije do 100 km od pobřeží. Námořní pěchota však v současné době čelí jiným výzvám, než námořní pěchota během druhé světové války.

Pokročilé raketové systémy ochrany pobřeží jsou smrtelnou hrozbou i pro velká výsadková plavidla převážející vojáky a pozemní/leteckou techniku. Například ruský pobřežní systém K-300P Bastion-P (v kódu NATO SSC-5) dokáže pomocí nadzvukových (Mach 2,5) střel P-800 Oniks ničit hladinové cíle až na vzdálenost 300 km.

Kvůli hrozbě střel jako je P-800 Oniks se velké lodě amerického námořnictva (U.S. Navy) převážející mariňáky a techniku námořní pěchoty musí držet dále od pobřeží. Ideálně za horizontem ve vizuálním a radarovém stínu. Podle amerického námořnictva, kvůli rozvoji přesných zbraní, invazní loďstvo musí zůstat nejméně 185 km od pobřeží.

Společný obojživelný útok jihokorejské a americké námořní pěchoty.

V současné době americká námořní pěchota řeší problém, jak co nejrychleji překonat vzdálenost mezi velkými výsadkovými loděmi čekajícími za horizontem a pobřežím. Mariňáci mají dvě možnosti jak se dostat na pobřeží - ze vzduchu nebo po hladině. 

Vzdušnou přepravu zajišťují konvertoplány MV-22 Osprey a těžké vrtulníky CH-53E Super Stallion. Výhodou konvertoplánů i vrtulníků je velká rychlost, nevýhodou malá nosnost - vzduchem lze přepravovat jen mužstvo a lehkou výzbroj, případně lehká obrněná vozidla nebo 155mm houfnice M777.

Foto: Dvojice CH-53E Super Stallion přepravují v podvěsu dvě vozidla Humvee a doplňují palivo z tankeru KC-130J ; větší foto / U.S. Marine Corps

Obojživelná obrněná technika

Těžší obrněná technika a větší palebná síla se však musí dostat na pobřeží po moři. V současné době je klíčovým vyloďovacím vozidlem americké námořní pěchoty útočné AAV-P7/A1 (Assault Amphibious Vehicle).

Vozidlo dokáže přepravit až 25 mariňáků nebo 4536 kg nákladu. Obvykle je AAV-P7/A1 spuštěno 14 km od pobřeží, ke kterému se blíží maximální rychlosti 11 km/h. Doba dosažení pobřeží je tak více než hodina. Vozidlo mariňáky na pobřeží podporuje 12,7mm kulometem a 40mm granátometem.

Ve výzbroji je stále zavedeno 1048 vozidel AAV-P7/A1, dostatečný počet pro 12 praporů námořní pěchoty. 392 vozidel (4 prapory) projde modernizací s cílem zvýšit balistickou odolnost a zlepšit jízdní a nautické výkony. Modernizovaná vozidla zůstanou ve službě až do roku 2035.

AAV při útoku na pláž

Původně měla vozidla AAV-P7/A1 nahradit nová obrněná obojživelná vozidla EFV (Expeditionary Fighting Vehicle). Vozidla EFV mohla podle plánů na vzdálenost 50 km dopravit mariňáky na pobřeží rychlostí 52 km/h. Hlavní výzbroj EFV tvořil rychlopalný 30mm kanón. Vzhledem k rozpočtovým obtížím a zdržením ve vývoji však program EFV, po 3 miliardách dolarů utracených za vývoj a stavbu prototypů, skončil.

V roce 2011 nahradil program EFV méně ambicioznější program obojživelného bojového vozidla ACV (Amphibious Combat Vehicle). V rámci programu ACV (ACV 1.1 a ACV 1.2) námořní pěchota nakoupí 600 kolových obojživelných transportérů (6 praporů).

Na konci roku 2016 námořní pěchota vybere dva finalisty, kteří v rámci inženýrské a výrobní fáze EMD (Engineering and Manufacturing Development) programu ACV postaví prototypy vozidel pro vojenské zkoušky. Následně námořní pěchota vybere vítěze. Počátečních operačních schopností IOC (Initial Operation Capability) vozidla ACV dosáhnou mezi roky 2020 až 2022.

Superav od BAE Systems; větší obrázek / BAE Systems

V současné době námořní pěchota zvažuje pět nabídek - vozidlo od firmy ADVS (Advanced Defense Vehicle Systems), Superav od BAE Systems a Iveco, Piranha od General Dynamics, Lockheed Martin (zatím neznámá nabídka) a Terrec od STK a SAIC.

Program ACV je rozdělen do několika fází. V rámci ACV 1.1 a ACV 1.2 námořní pěchota nakoupí zmiňovaných 600 komerčně vyráběných (tedy levných a rychle dostupných) vozidel v hodnotě 3 až 4,5 milionu dolarů za kus. ACV 1.1/1.2 dokáže překonat na moři vzdálenost 22 km rychlostí 14 km/h.V rámci ACV 1.2 vzniknou specializované varianty, jako velitelské vozidlo, logistické nebo nosič zbraňových systémů.

Při vyloďovacích operacích však budou ACV 1.2/1.2 závislá na rychlých transportních plavidlech, jako je JHSV (Joint High Speed Vessel) nebo vznášedlech LCAC (Landing Craft Air Cushion), které vozidla dovezou blíže k pobřeží.

Od roku 2025 pak námořní pěchota začne kupovat nově vyvinutá kolová obojživelná vozidla ACV 2.0. Nová vozidla (12 – 14 milionů dolarů za kus) získají vyníkající nautické vlastnosti a dosáhnou rychlosti plavby 28 km/h. Podle námořní pěchoty je rychlost plavby klíčový požadavek.

Z paluby výsadkového plavidla USS Boxer třídy Wasp operují vrtulníky CH-53E a konvertoplány MV-22.

Doprava skrz smrtící zónu

Americká námořní pěchota pro transport personálu, techniky a zásob používá několik typů letecké a hladinové techniky.

Klíčovým leteckým dopravním prostředkem je konvertoplán MV-22 Osprey, který již převzal všechny úlohy vyřazených vrtulníků Boeing CH-46 Sea Knight. Výhodou MV-22 je zhruba 1,5 až 2× větší cestovní rychlost a až 5× větší dolet oproti vrtulníkům.

Leteckou dopravní složku doplňuje především těžký transportní vrtulník CH-53E Super Stallion, od roku 2019 pak nejnovější CH-53K King Stallion. Transportní úkoly a také palebnou podporu zajišťují rovněž lehčí vrtulníky Bell UH-1Y Venom.

LCAC se čtveřicí obrněných vozidel; větší foto / U.S. Marine Corps

Ze vzduchu mariňákům kryjí záda bitevní vrtulníky Bell AH-1Z Viper, bitevní letadla AV-8 Harrier II a stíhací/útočné letadla F/A-18 Hornet. Roli obou letadel převezmou postupně stroje F-35B Lightning II a F-35C Lightning II.

Hladinový transport zajišťují především vyloďovací plavidla LCU (Landing Craft Utility) a vznášedla LCAC (Landing Craft Air Cushion).

Vznášedla LCAC dokáží přepravit až 60 tun nákladu rychlostí 65 km/h. V současné době se ve výzbrojí námořní pěchoty nachází 72 LCAC. Od roku 2020 LCAC začne v počtu 73 kusů nahrazovat nové vznášedlo SSC (Ship-to-Shore Connector). SSC dokáže přepravit až 74 tun nákladu (např. nejnovější verzi tanku M1A2 Abrams) na vzdálenost 160 km rychlostí 65 km/h.

Vyloďovací lodě LCU v akci

Výhodou SSC bude větší odolnost proti korozi a lepší nasaditelnost (delší čas mezi servisem a opravami). SSC dokáže vysazovat vozidla ACV přímo na moři, v bezpečné vzdálenosti od pobřeží. SSC nebude ozbrojen.

Námořní pěchota si udržuje ve výzbroji 32 velkých vyloďovacích plavidel LCU (LCU 1600). Lodě dokáží přepravit až 127 tun nákladu nebo 400 mariňáků. Jelikož průměrné staří lodí je 44 let, námořní pěchota v rámci programu SC[X]R (Surface Connector Replacement) hledá náhradu. Vývoj nástupce LCU započne v roce 2018.

Jak SSC tak SC[X]R využívají osvědčené a prověřené koncepce vznášedel a vyloďovacích plavidel. Požadavkem je vysoká rychlost plavby, které je pro současné obojživelné operace klíčová.

Zdroj: IHS Janes