4. 5. 2016
Ať tak, nebo tak, policisté s vojáky se jej jali pacifikovat, jako by to byl terorista, kterého vyhlížejí. Pokud by tak činili policisté, nebudu kroutit hlavou tolik, jako když se do toho zapojují vojáci a argumentuji tím, že současné nasazení armády v Praze nesplňuje ani podmínku efektivity užití sil ani podmínku proporcionality.
V březnu, po teroristických útocích v Bruselu se Ministr vnitra Chovanec s policejním prezidentem Tuhým rozhodli povolat armádu k posílení policie. Ministr obrany Stropnický byl v tu chvíli v Římě a asi ani moc neprotestoval, takže si ministr vnitra mohl udělat co chtěl a bez problémů prošlo vládou zmocnění k povolání 550 vojáků na dobu dvou měsíců, což by mělo vypršet někdy v poslední třetině května. S tímto krokem mám od počátku dvojí problém.
Za prvé, ministr vnitra si povolal vojáky (podobně jako ve Vrběticích), aby šetřil síly policie, vypadal lépe, mohl si hrát s armádou, naštval Stropnického, získal politické body a podobně, ve stejném okamžiku, kdy premiér na tiskové konferenci říkal, že nejsou informace o tom, že by v Česku hrozil teroristický útok. Možná bych tedy pochopil demonstrativní posílení hlídek na několik dnů, týden, ale ne na dva měsíce. To není nic jiného než neefektivní plýtvání silami a navíc koledování si o malér, horší než zkroucení rukou podivného chlapíka.
Nasazení vojáků ve Vrběticích bylo – opět kromě demonstrativní části maximálně na dva týdny – naprosto zbytečným plýtváním ovlivňující mimo jiné výcvikové plány jednotek, které již tak mají podstav. Na hlídání pásky kolem muničního skladu se podílela prakticky celá armáda, včetně rychle se vyčerpávajících jednotek jako je 102. průzkumný prapor z Prostějova, nemluvě o těch, kteří už skoro deset let nesou největší zátěž nasazování v zahraničí, tedy jednotek ze 4. a 7. brigády.
Mimochodem, dnes jsou Vrbětice zajištěné zcela jinak, jednoduše a poměrně efektivně. A mohlo tomu být už mnohem dříve, pokud by se věci nechaly na veliteli (velitelích) zásahu v daném regionu a nechtěly se za každou cenu řídit z centra (vláda v Praze není totéž jako krajský úřad, že).
Jak mi opakovaně (protože jsem nepoučitelný) říkal jeden z generálů, kterého si velice vážím: Největší chyba je z Prahy říkat velitelovi na místě, jak si má zařídit spojení, kde postavit stany a podobně. Prostě vydám úkol a on jej splní. Zbytek je pod mou rozlišovací schopnost…
Tehdy se proti nasazení ve Vrběticích ozval Náčelník Generálního štábu generál Petr Pavel. Zcela správně varoval, že ohrožuje připravenost armády a z vojenského hlediska se jedná o neadekvátní krok. Chybu udělal, když zpochybňoval výsostné rozhodnutí politiků týkající se nasazení i přes jeho varování, to vojákům nepřísluší.
Proti nasazení vojáků v ulicích Prahy se neozval zpočátku nikdo. To je docela pochopitelné, protože šok z toho, co se stalo v Bruselu, byl poměrně velký a živý a i přes ujišťování, že nic nehrozí, na pár dnů vyšší přítomnost hlídek v ulicích může působit uklidňujícím dojmem a zároveň mít i PR efekt. Ale jenom na pár dnů. Déle nikoli, pokud se nezvýší reálné ohrožení.
Drobné povzdychnutí, pamatuji si docela živě, co se u nás odehrávalo po 11. září 2001 s manévry na zvýšení ochrany Svobodné Evropy, s hledáním kolik teroristů prošlo Českem bez povšimnutí, kde všude hrozí okamžitě útoky a podobně. Jako bychom měli dar nakonec ze všeho udělat frašku…
Stačí se dnes podívat na vojáky, kteří chodí s policisty. Jedná se o příslušníky 4. brigády, kteří jsou navýsost vytěžováni reálným a nutno dodat smysluplným nasazováním od Mali po Afghánistán, kde se skutečně podílejí na zadržování teroristů a extremistů všeho druhu a naplňují zahraničně-politické zájmy státu.
Tito vojáci tvoří i páteř jednotek vyčleňovaných do pohotovostí NATO i Evropské unie a nyní se vysilují pacifikováním „nepřizpůsobivých“, kteří se ve větších množstvích vyskytují na místech jako je Florenc, či Hlavní nádraží, hašením hořícího koše na zastávce z camelbaku (byl to skutečně legrační pohled) a podobně. Proč? Pro lepší spánek policejního prezidenta?
Když se plýtvá s již oslabenými jednotkami ve chvílích, když nic nehrozí, co zbyde, až budou skutečně zapotřebí? První důvod, proč mám s podobnými PR akcemi problém je tedy efektivita použití sil (na okraj, podobně neefektivní je, při téměř nulovém deklarovaném ohrožení, hlídání objektů ministerstva v neprůstřelných vestách a s dlouhými zbraněmi). Druhým důvodem je to, co parafrázuji jako: „Armáda se má na vlastním území a proti vlastním občanům používat zcela výjimečně“.
Armáda je určena primárně k odražení hrozeb z vnějšku a mimo vlastní území. Tak to je a ti, kteří dokázali před deseti až dvaceti lety přesvědčit veřejnost, že se válka vede pomocí chemiků a lékařských týmů, nebo že vojáky má stát kvůli povodním a pomoci integrovanému záchrannému systému, udělali naší armádě na dlouhá a dlouhá léta medvědí službu. Úkolem amády je likvidovat ty, kteří jsou ohrožením pro stát, kteří překážejí jeho zájmům povětšinou za hranicemi (jedno jestli blízko nebo daleko). O tom rozhoduje v nejširším slova smyslu politika.
Pokud se již ohrožení reálně přesune na vlastní území, pak je logické využít armádu i k posílení složek primárně určených k zajištění vnitřní bezpečnosti státu (policie, hasiči, záchranná služba atd.) Klíčové slovo v této větě je ovšem „reálně“, bez něj nedává ono nasazení smysl… Toto nasazení by mělo být ovšem co nejkratší, místně omezené, stejně jako limitované z hlediska použití síly, pravomocí atd. Zatímco v prvním bodě byla tedy hlavním efektivita použití sil, nyní se jedná o proporcionalitu a adekvátnost.
Věřím, že velká část vojáků, kteří chodí ulicemi Prahy, či po letišti mají zkušenosti s operacemi v zastavěných oblastech, byli poučeni a mají slušný výcvik. Nicméně, již ze zjednodušeného výše uvedeného popisu toho, k čemu je armáda, jasně vyplývá, že vojáci jsou z podstaty nekompatibilní s tím, co je vyžadováno pro zajišťování vnitřní bezpečnosti mimo krizové stavy, kdy mohou být omezena některá občanská práva.
Ve zvýšené míře tedy hrozí přehmaty, které budou mít neblahý dopad na vnímání armády veřejností, mimochodem podobně jako si o to koleduje policie, ať už to bylo „horlivostí“ během návštěvy čínského vůdce, nebo třeba zdánlivými malichernostmi jako je zakázání zpěvu hymny skautům na Hradě.
Výborně popisuje do jisté míry podobný střet světů bývalý důstojník CIA Henry Crumpton v knize The Art of Intelligence: Lessons from a Life in the CIA’s Clandestine Service. On, jako důstojník CIA, sloužil nějakou dobu na koordinačním postu u FBI a jen těžko se sžíval se všemi omezeními, kterými musejí projít vyšetřovatelé, pokud chtějí někoho postavit před soud a tam uspět. Zkrátka velká část postupů, které měl zažité z tajné služby, byly nepoužitelné, což se týkalo i lidí podezřelých z terorismu pobývajících na území USA.
Nezbývá než doufat, že se ministr obrany už ozve a politici velice rychle ukončí nasazení armády na posílení policie, že nedojde k nějakému většímu a zbytečnému maléru, že příště zvítězí rozum a zhodnocení reálných ohrožení a ne jenom proklamace, že se musí něco udělat (ďábel je obvykle skrytý ve slově „něco“). Armáda ani policie nejsou hračkami.
Zdroj: On War | On Peace
Redakčně upraveno
