KOMENTÁŘ: Americký raketový útok na Sýrii mířil proti Íránu?

Původci zásahů proti daným lokalitám (Spojené státy, Francie a Spojené království) v zásadě prohlašují, že operace měla za cíl:
a) přímo eliminovat možné zdroje bojové chemie;
b) v symbolické rovině sloužit jako vzkaz „komukoli“, kdo by chtěl bojovou chemii v syrském konfliktu znovu použít.

Zásah ocenily západní vlády, členské státy NATO, Turecko i naše země, stejně jako Izrael nebo Katar. Ostrý nesouhlas s úderem logicky vyslovilo Rusko, Írán a další spojenci Sýrie.

V současném stavu věci a při aktuálním objemu dat včetně těch, které máme díky kontaktu s našimi kolegy přímo na místě, lze říct zhruba následující:

1. Naprostá většina těch Syřanů, kteří jsou svým životním stylem blízcí středomořským Evropanům, resp. jsou svou kulturou, životními hodnotami a celkově přístupem k životu podobni zhruba Korsičanům, Sicilanům či Baskům, dodnes a stále nerozumí tomu, proč je kulturní okruh, ke kterému vždycky vzhlíželi nejvíc (tj. Evropa, anglosaský svět, Francie, EU, USA či Západ obecně) snaží cíleně skandalizovat, vinit, perzekvovat, sankcionovat a jinak na mezinárodním poli diskreditovat.
Sankce, případné „preventivní“ údery a další formy „odplaty“ za to, že legitimní centrální vláda činí veškeré kroky proti destabilizaci vlastní země, a tedy naplňuje své zákonné právo či povinnost (tj. vynucování zákona v rámci monopolu na násilí), u naprosté většiny Syřanů zkrátka nenacházejí pochopení.
 

2. Původce údajného chemického útoku nebyl (opět) jednoznačně prokázán. Pomineme-li obligátní otázku „proč by to Asad dělal, když na celé čáře vítězí“, jsou tu i další logické rozpory. Ty jsou jednak ještě závažnější, jednak i trochu bolestivé, neboť tnou do vlastních řad – přinejmenším tím, že ukazují na určitou rozporuplnost námi volených zástupců.

Řekl-li totiž namátkou Martin Stropnický cosi ve smyslu, že „jde o vzkaz všem, kdo by chtěli používat chemické zbraně“, je nutné se ptát: Proč k tomu, abychom formulovali vzkaz případné osobě A či B, házíme bombu na sklad osoby C? Pokud se má ze Sýrie stát fackovací panák, přes kterého si bude, kdo chce, jak chce, vyřizovat vzkazy tím, že v zemi vždy sem tam něco utrhne, zničí nebo vybombarduje, pak  hrozí:
a) určité nebezpečí, že se z takového případu stane precedens a něco podobného se může časem stát i kdekoli jinde;
b) časem už nic ke zničení nezbude a stejně se někam jinam bude muset přejít;
c) se daný způsob komunikace buď vyčerpá, anebo pravděpodobněji se velmi brzo znemožní jeho autor či případně jeho obhájci.

Francouzské stíhačky Rafale se připravují k útoku.

3. V souvislosti s předešlým odstavcem je nutné opět zopakovat: nic zatím nebylo prokázáno, vše je stále v rovině „údajný“, případně „věříme“. Pokud zároveň alespoň někteří obhájci zásahu proti Sýrii sem tam rádi vykřikují ono bodré opilecké akademické „jsme přeci karteziánská společnost!“, pak toto samé tvrzení hledáním omluv pro daný útok nejen popírají, ale dopouštějí se hned celé řady dalších logických omylů.

Opět jsme totiž u prosté podstaty: zatímco chemický útok či jeho původce byli domnělí, útok západních spojenců byl empiricky prokazatelný. K útoku na syrské střediska tak nedošlo v důsledku toho, že syrská vláda či vojsko stálo za chemickým útokem v Dúmá, ale na základě domněnky, že se tak stalo. Pokud ale budeme činit věci na základě domněnek, jsme v rovině „fake news“, které tak rádi kritizujeme a které ve velké většině spojujeme s Ruskem. No tak, kde to tedy vlastně jsme?
 

4. Přejdeme-li od domněnek k faktům a pokusíme-li se stručně sumarizovat místa dopadu raket, dojdeme k závěru, že společnými jmenovateli mohly být následující linie:

a) (případná) chemie, obdobné substance či dojem, že na daném místě mohlo docházet k jejich skladování, distribuci, výrobě nebo výzkumu (sklady, výzkumná centra apod.);
b) íránská přítomnost (lokalita Kiswa na jih od Damašku, velmi pravděpodobně i jiné / další lokality). Už jen proto, že Írán sám připouští přítomnost svých „expertů“ v zemi. Pokud tím tedy nemá na mysli například „experty“ na guerillový boj v zákopech s kalašnikovem v ruce, tak lze předpokládat, že daní lidé budou spíš v laboratořích, výzkumných centrech či dalších institucích.

Útočná Tornáda se střelami s plochou dráhou letu Storm Shadow (ve fran. SCALP EG) mohou ničit cíle na vzdálenost až 560 km (podle profilu letu) od místa odhozu.

Útok se nicméně odehrál v časných ranních hodinách, a vyloučíme-li opět, že většina normálních expertů nevstává před 6 či 7 ranní, dopadly rakety s největší pravděpodobností na zařízení, které byly liduprázdné. Věc tak v nejhorším případě odnesl vrátný či noční hlídač, a i ti možná v lokalitě nebyli, protože:
a) času na přípravu bylo dost;

b) indicií, na co budou případné zásahy zřejmě namířeny, bylo víc než dost.

Naprostá většina personálu i cenného vybavení tak byla stažena. Na druhou stranu to, že symbolický rozměr útoku za jeho reálným dopadem rozhodně nezaostával, by rozhodně nemělo nikterak zastínit fakt, že síla úderu a jeho cílenost byla nyní rozhodně větší, než tomu bylo cca před rokem.

5. Pomineme-li symboličnost, ptejme se ale i na praktické cíle, které spojenci danými údery sledují. Podle mě to mohou být v zásadě následující:
a) testování připravenosti/ochoty k reakci, případně jejímu rozsahu, povaze, (a)symetričnosti apod.;
b) a/nebo oslabování vybraných druhotných cílů („omylem“ bude zasažen i cíl nechemický, ale o to možná podstatnější);
c) snaha vrazit klín mezi Íránce (resp. íránské jednotky, milice, experty, tj. všechny elementy loajální revolučnímu kléru, resp. Revolučním gardám apod.) a syrskou vládu, resp. tzv. „režim“;

d) snaha takového rozkolu dosáhnout za tichého souhlasu Ruska.

Pokud se totiž zamyslíme – a ať je to jakkoliv cynické, nevděčné či „neetické“ – stává se přítomnost íránských „exportérů revoluce“ v Sýrii i celé oblasti stále víc prakticky nejpalčivějším problémem současnosti. Případně jinak: takto je dané téma stále víc nahlíženo „mezinárodním společenstvím“, tj. v podstatě skoro všemi, kdo má ve světě nějaký vliv a slovo (ať si o tom můžeme myslet, co chceme).

Do útoku se zapojily nadzvukové bombardéry B-1B Lancer se střelami s plochou dráhou letu JASSM-ER (dolet 1000 km a více).

Íránci se přes své nesporné oběti, nasazení, statečnost a připravenost na smrt v boji s terorem totiž ocitli v nezáviděníhodné situaci: islamistický sunnitský teror je téměř pryč a další pomoc Íránu tedy v zásadě není nutná. Vítaní zachránci se tak v Sýrii postupně stávají jen (zatím) trpěnými hosty, s nimiž ovšem časem nikdo nebude vědět, co vlastně dělat.

Izrael má z íránských a šíitskému exportu revoluce loajálních elementů, které mu v zásadě klepou na brány, strach; tento strach, či přinejmenším silné obavy, s ním sdílí naprostá většina regionu; zároveň má pro tyto obavy pochopení i Západ; pochopení pro tyto obavy mají (opět bohužel pro Írán) i partneři Teheránu v „astanském triu“, Turci.

Dost možná – pro Írán v takovém případě zřejmě osudově – je mají ale i Rusové. Zde to sice jisté není (a být snad ani nemůže), nesporné však je, že ruský pohled na Persii i Írán rozhodně nikdy nebyl ovlivněn růžovými brýlemi.

Pokud by tedy zavládl ve své podstatě velmi nespravedlivý, ale navýsost realpolitický  široký konsenzus, mohla by situace dospět i do stavu, že otevřenou a ohranou mantru o tom, že Asad musí jít, vystřídá tichá, ale efektivní dohoda v tom smyslu, že jít (domů) musí Peršané.

Americký torpédoborec USS Higgins ze severní části Perského zálivu odpálil na Sýrii 23 střel Tomahawk.

Ono čistě selským rozumem: Asad sice spáchal ten nejhorší zločin, tj. ten, že měl prakticky ve všem, co kdy řekl, pravdu (a to se přeci neodpouští!), momentálně je ale jeho největším handicapem spíš přetlak íránského elementu, jehož eminentním zájmem je export nikoli technologií, ale chomejníovského odkazu.

Toto se přitom stále víc jeví jako poslední překážka pro celkovou stabilizaci situace v zemi i regionu jako takovém – už jen proto, že zkrátka všichni z nějakého důvodu cítí, že dokud zde (nutně přítomné) izraelsko-íránské pnutí bude, situace vyřešena nebude. Je ale samozřejmě nasnadě, že pokud by měl Írán ustoupit, měl by schopnost jít adekvátním způsobem na kompromis předvést i Izrael.

Jakákoli snaha o řešení věci „po zlém“, tj. násilím či případným postupným nahlodáváním vojenské infrastruktury Sýrie nikam nepovede. Jedinou cestou je dialog, pro ten ovšem všechny strany musí předložit, oč jim vlastně jde a hlavně pro něj musí být vytvořeny podmínky.

Namísto vojenského tlaku či zběsilých sóloakcí jako byla ta páteční by tak větší smysl mělo začít u vytvoření respektované platformy, která takový prostor všem relevantním stranám dá. Otázkou ovšem je, zda je k tomu vůle, zda existují síly, které takovou platformu jsou s to dát dohromady, stejně jako jestli je na to ještě stále dostatek ochoty či zájmu – a v neposlední řadě samozřejmě i času.