Finská demokracie a osobní oběť Urho Kalevy Kekkonena   

Jako další ochranný prostředek před možným nepřítelem ze Západu si sovětské vedení nátlakem vynutilo vojenskou a hospodářskou spolupráci s tehdy ještě nezávislými pobaltskými státy – Lotyšskem, Estonskem a Litvou. Ani obsazení těchto malých pobaltských států nedokázalo ukojit nenasytnou touhu Stalina po novém území. Na podzim téhož roku si začal Josif Stalin (1878–1953) brousit zuby na Finsko, kde si naplánoval vybudování strategické základny. Sovětský svaz po Finech nekompromisně požadoval, aby přesunuli hranici země desítky kilometrů dál od Leningradu. Sověti měli zájem například o poloostrov Hanko, který byl ideální pro výstavbu námořní základny. Jako kompenzace byla Finům nabídnuta velká část Karélie. Finové tuto nabídku odmítli. Zcela oprávněně ji totiž považovali za směšnou a nevýhodnou. Poté SSSR v reakci přestal otálet a podél finských hranic začal dislokovat statisícová vojska a techniku.

Zanedlouho na to, 30. listopadu 1939, po údajném ostřelování sovětské armády finskými vojáky, zahájili Rusové vpád. Agresor měl jasnou početní převahu. Sovětsko-finskou hranici překročily oddíly Rudé armády v počtu kolem 450 000 mužů. Pěchotu podporovalo až 2000 tanků a 1000 letadel. Oproti tomu bránící se Finové nasadili zhruba 160 000 vojáků s několika desítkami těžkých strojů. O výsledku války pochyboval v tu chvíli jen málokdo, protože všichni věřili numerickému a technologickému hledisku. Rovněž diktátor Stalin očekával válečnou kampaň trvající maximálně několik krátkých týdnů. Ke značnému překvapení samotných útočníků a obdivu zbytku světa finské ozbrojené síly prokázaly mimořádné odhodlání bránit svoji vlast. V mnohém to připomíná dnešní situaci, kdy početně nesrovnatelně menší Ukrajina již více než rok odolává mnohem mocnějšímu Putinovu Rusku.

Zima, odstřelovači, oddíly vojáků ma lyžích

V čele obránců zákeřně napadeného Finska stál polní maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim (1867–1951), který bránící armádu řídil chytře a s rozvahou. Především využíval přírodní krytí a těžce dostupný terén drsné a na kost promrzlé finské krajiny. Na řadu přišly lyže a partyzánské taktiky čtyřčlenných skupin. Když začal sovětský útok, bez vyhlášení války, 30. listopadu 1939, zareagovala na něj finská armáda velice úspěšně. Hned v prvních dnech se Finům podařilo zpomalit a po necelém měsíci prakticky úplně zastavit postup Rusů. Finští vojáci byli vesměs dobře fyzicky zdatní a ovládali jízdu na běžkách, v čemž měli oproti sovětským vojákům obrovskou výhodu. Sovětské velké jednotky, které se pomalu přesouvaly po komunikacích spolu s těžkou technikou, byly napadány ze zálohy finskými lyžařskými oddíly. Ty útočily za cenu nejmenších možných vlastních ztrát s cílem protivníka demoralizovat a způsobit mu co možná největší újmu. To se jim sice dařilo, nicméně Sověti ale byli schopni vlastní ztráty rychle nahrazovat, protože Finové téměř nedisponovali zálohami. Finská armáda byla schopna zastavovat i mohutné přímé útoky nepřítele, hlavně díky schopnostem velitelů jednotlivých finských oddílů a chrabrosti finských vojáků, ovšem ne napořád. Snad nejlépe jejich taktika fungovala v boji proti těžkotonážním strojům. Na útočící tank finští odvážlivci nejprve připravili léčku. Poté trpělivě vyčkávali. Jakmile těžký kolos zapadl do země, přišly ke slovu narychlo zhotovené Molotovovy koktejly, které byly přesně cíleny na palivové nádrže. Touto na pohled jednoduchou a přesto efektivní metodou bylo zničeno obrovské množství těžké techniky. Těžké ztráty zaznamenali i útočící vojáci, jejichž tmavé uniformy představovaly snadné cíle pro finské kulomety a odstřelovače. Jedním z vůbec nejlepších byl finský desátník Simo Häyhä (1905–2002), který připravil o život více než 500 rudoarmějců. A nejenom odstřelovači, ale i jiné složky finské obrany obratně využívaly místních znalostí, bílého maskování a pohybu na rychlých lyžích. Na obrovských sovětských ztrátách se koneckonců velkou měrou podepsala i lehkovážnost invazních velitelů. Rudá armáda totiž tak tuhý odpor protivníka nepředpokládala, vlivem čehož pochodující vojsko postrádalo zimní zásoby a další nezbytné vybavení.

Opotřebovaná a prořídlá útočící sovětská armáda se nakonec v prosinci 1939 těžkopádně prodrala k Mannerheimově linii. Toto opevnění, táhnoucí se Karelskou šíjí, vybudovali prozíraví Finové ve 20. a 30. letech pro případ napadení Sovětským svazem. Mannerheimova linie sestávala z mnoha obranných struktur, zákopů a minových polí, které se ukázaly jako velmi efektivní. Finské opevnění se ale nedá v žádném případě srovnávat s velkými obrannými systémy, jako je například francouzská Maginotova linie vyztužená betonem a ocelí. Ačkoliv finští obránci projevili neskutečnou odhodlanost a vojenský um, nepřetržitému sovětskému bombardování a nekonečným masovým útokům odolat nedokázali. I přes obrovské ztráty se útočícím Sovětům podařilo Mannerheimovu linii prolomit a všechny obránce zahnat na ústup. V březnu 1940 nakonec Finsko a Sovětský svaz podepsaly Moskevskou mírovou smlouvu. Finové ztratili zhruba 30 procent svého území, které agresor považoval za existenčně důležité pro své strategické a vojenské zájmy.

Obrovské ztráty agresora

Finská porážka nicméně nebyla porážkou v pravém slova smyslu. Ve skutečnosti dosáhla finská armáda značného úspěchu. Lidské a materiální ztráty útočící strany byly totiž obrovské. Na této skutečnosti se podepsala zejména partyzánská taktika, inovativně použité primitivní zbraně, a především neuvěřitelná odhodlanost finských vojáků. Co se týče obětí, tak počet padlých finských vojáků se odhaduje zhruba na 26 tisíc, zatímco Rudá armáda mohla mít až čtvrt milionu padlých. Sověti byli ale v drtivé převaze, takže se jim po zhruba třech měsících bojů podařilo prolomit hlavní linii a postoupit k finskému městu Viipuri. Špatné výsledky Sovětského svazu bezesporu vedly Adolfa Hitlera k přesvědčení, že by Stalinova armáda mohla být rychle poražena. Své myšlenky a naděje se nacistickký diktátor snažil zrealizovat v červnu1941, když německé jednotky zahájily operaci Barbarossa. Ale jak z historie dobře víme, Sovětský svaz nebyl nakonec až tak slabý, jak si někteří, včetně Adolfa Hitlera, zprvu mysleli.

Po skončení zimní války pokračovalo Finsko v modernizaci a vybavování armády, což se ukázalo jako velmi platné při zahájení tzv. války pokračovací, kterrá začala 15 měsíců po skončení zimní války.Finové byli nyní schopni účinné a rychlé ofenzivní války. Dařila se jim obrana získaných území, mohutnou sovětskou ofenzivu byli ale schopni zastavit pouze za vydatného přispění německého spojence. Stalin si již uvědomoval kvality finské armády a pochopil, že pokud by chtěl na konci tzv. pokračovací války obsadit Finsko celé, bylo by to možné jen za cenu těžkých ztrát. Zároveň se již na konci zimní války projevily schopnosti finské diplomacie, když finská vláda v době kolapsu vlastní armády a hroucení se obranných linií podepsala mírovou dohodu se Sovětským svazem.

Michal Drozný ze Západočeské univerzity se ve své práci Finsko-sovětské vztahy 1938-1945 (Plzeň, 2015) podrobně této smlouvě věnuje a vyzdvihuje její význam. Podle  Drozného tato mírová smlouva obsahovala sice tvrdé mírové podmínky včetně řady ústupků, a to nejen územních, ale díky jejímu přijetí byla zachována samostatnost finského státu. Autor současně připomíná, že Sovětský svaz vznášel další a další požadavky a finská vláda byla nucena většině z nich vyhovět.

Situace, ve které se Finsko po zimní válce nacházelo, byla zoufalá, ale země si dokázala udržet svou neutralitu i bez spojenců a prakticky bez možnosti efektivní dlouhodobé obrany. Shrneme-li finskou strategii, spočívala nejprve v tom, že Finsko drželo obranu, a to dostatečně dlouho na to, aby mohlo samo získat spojence a přejít do ofenzivy. Po boku s Německem vtrhlo Finsko do Sovětského svazu, postoupilo ale jen na úroveň svých hranic a ze strategických důvodů pak ještě do Východní Karélie. Dalšího postupu se ale zdrželo, za prvé z důvodu lepších výchozích podmínek pro pozdější jednání se Sovětským svazem, za druhé si chtělo u zahraničních států zachovat status národa, který pouze brání to, co mu bylo násilím odebráno. Finská vláda dobře odhadla moment, kdy pro ni bylo bezpečné přerušit spolupráci s Německem a zahájit jednání o příměří se Sovětským svazem. Ten se díky tomu již nesoustředil na dobývání finského území a mohl své jednotky použít jinde. Sovětský svaz následně kvůli smířlivé politice Juho Kusti Paasikiviho, který byl v letech 1946–1956 prezidentem Finska, upustil od dalších poválečných požadavků. Svou významnou roli samozřejmě sehrála i celková mezinárodní situace.

Prezident Kekkonen a saunová diplomacie

Na rozdíl od Československa, které od Západu na desetiletí oddělila Železná opona, se Finsko ocitlo v jakési šedé zóně. Formální nezávislost totiž ještě neznamenala, že se sousední Sovětský svaz nepokoušel ovlivňovat směřování země. Finsko muselo brát ohledy na Sovětský svaz téměř ve všem – ovlivňoval sestavování vlády i volbu prezidenta, v zásadních otázkách mělo sovětské politbyro nad finským vládním kabinetem faktické veto. V mezinárodní politice byla země Sovětskému svazu prakticky podřízena. Severský stát tak spadal do východní sféry vlivu, ale komunismus mu nebyl vnucen a země si uhájila západní hospodářský systém. Pro finské politiky to často znamenalo složitá diplomatická jednání, která symbolicky získávala na intenzitě tím, že se nezřídka  odehrávala v rozpálené sauně. Saunovou diplomacií proslul zejména finský prezident Urho Kekkonen, který v čele země stál v letech 1956-1982. Finsko provedl složitým obdobím studené války. Je třeba zdůraznit, že kontroverzní postava  Kekkonena je dodnes ve Finsku vnímána pozitivně. Oslavován je za udržení ekonomického systému nezávislého na Sovětském svazu a také za prosazování konceptu neutrality země.

Tyto Kekkonenovy úspěchy však měly i svou stinnou stránku. Na diplomatické dění v Helsinkách měla velmi silný vliv sovětská KGB, jejíž aktivity probíhaly potichu a v pozadí. „V 50. letech byl vedoucí KGB Viktor Vladimirov ve stejném čase hlavou sovětské špionáže ve Finsku a zároveň prezidentovým důvěrným spojením se sovětským vedením,“ citovala v červnu 2022 svém webu Česká televize z diplomové práce Hany Žižlavské o Kekkonenovi a jeho vlivu na finský politický systém.

Za protektorátu, v hluboké ilegalitě vycházející komunistické Rudé právo ve svém blíže nedatovaném čísle z počátku února 1940 publikovalo pod titulkem Rudá armáda osvobozuje Finsko článek, v němž autor konstatuje, že celým kapitalistickým světem jde vlna zuřivého vzteku. „Všichni členové zlaté internacionály kapitalistů rozhořčeně odsuzují pomoc, kterou poskytuje Sovětský svaz těžce deptanému finskému lidu proti klice imperialistických agentů, statkářů a kapitalistů,“ píše se barvitě v tehdejším Rudém právu. Objektivně je třeba připustit, že za mimořádně těžké situace bylo pro malé a v podstatě opuštěné Finsko logické, že se hledaly kompromisy. V této situaci se pozdější premiér a pak i hlava tohoto severského státu Urho Kaleva Kekkonen za cenu spolupráce se sovětskými tajnými službami stal tou kompromisní postavou, která pro svou zemi zajistila vysokou míru svobody a západní model hospodářství, a tím i relativní blahobyt pro své obyvatelstvo. Toto si zřejmě stále ještě Finové uvědomují, když Kekkonenovi televizní diváci v anketě Velcí Finové z roku 2006 přisoudili krásné třetí místo za úspěšnými vojenskými lídry, maršálem Mannerheimem a prezidentem Ristem Rytim.