Eurofightery a F-16: Turecko získá 80 nových víceúčelových stíhaček

První administrativa Donalda Trumpa v roce 2019 vyloučila Turecko z programu F-35 poté, co Ankara v roce 2017 objednala ruský protiletadlový systém S-400. Ankara plánovala nákup až 100 F-35, ale to se nestalo a zřejmě ani nestane, dokud bude ve výzbroji Turecka ruský S-400.

Vztahům USA a Turecka také nepomohla americká podpora Kurdů během boje s Islámským státem a obvinění tureckého prezidenta Erdogana vůči duchovnímu Fethullah Gülenovi, který žil ve Spojených státech (zemřel 20. října tohoto roku) – toho Erdogan označil za strůjce pokusu o státní převrat v roce 2016. Gülen však pokus o puč odsoudil a odmítl.

Po vojenském puči se také zhoršily vztahy s Německem, které (stejně jako EU) kritizovalo tureckou vládu za represivní politiku vůči opozici a za porušování lidských práv. Evropa také vedla s Tureckem spory ohledně migrace, přičemž Německo stále vyjadřovalo obavy z lidských práv, svobody tisku a tureckých vojenských operací proti Kurdům v Sýrii a Iráku. Navíc se Turecko zapojilo do konfliktu v Libyi a rozšířilo svou vojenskou přítomnost v oblasti východního Středomoří (zejména pokud jde o těžbu plynu a sporné námořní hranice), což vyvolalo další napětí nejen s Německem, ale také s Francii, Řeckem a Kyprem. Berlín tak omezil veškerý export zbraní do Turecka.

Ve vztazích s USA a Německem nepomohlo a nepomáhá také otevřené nepřátelství Turecka vůči Izraeli.

Posledních pár let (od roku 2021) se ale americko-turecké a německo-turecké vztahy začaly uklidňovat a urovnávat. Možná si USA a Německo uvědomily to, co jsme popsali v článku Erdogan: Ďábel, kterého chceme a potřebujeme, kde jsme citovali amerického prezidenta Lyndon Baines Johnsona: „Občas je lepší mít nepřátele uvnitř vašeho stanu, ze kterého budou chcát ven, než aby stáli venku a chcali vám dovnitř.”