Deset dnů v Afghánistánu: Den 2. - nečekaná změna plánu

Už brzy ráno měla být celá naše skupina nastoupena před letištěm v plné polní. Batohy a někomu i vesty a helmy sváželo auto k letištnímu terminálu od ubikací. V odbavovací místnosti na nás čekalo milé překvapení - nápoje a zákusky, které nám sem nanosili příslušníci 6. úkolového uskupení. Už už si mnozí začali nasazovat vesty a přilby, když generál Opata oznámil, že vrtulníky na Bagramu zadržela mlha a nikam se neletí.

Až později ten den jsem se v sms od mámy dozvěděla, že se v Afghánistánu zřítil americký vrtulník. Četla to na Novinky.cz a jakkoli vyplynulo, že to bylo jinde a příčina sdělena nebyla, byla jsem ráda, že náš ranní přesun byl odpískán. Také na mě ale poprvé dolehlo, že moje blízké doma může vystrašit cokoli, co se v médiích objeví k operaci ISAF (International Security Assistance Force).

Stejně tak poprvé jsem si připustila, že mi strašně buší srdce. Začalo to už během letu z Prahy do Kábulu, ale trvalo to dál i po vyspání. Bála jsem se letu vrtulníkem obecně, protože jsem to nikdy nezažila. Nakoupila jsem si ještě doma zásobu Kynedrilu, kdyby se mi zvedal žaludek, ale ve skutečnosti jsem ho měla sevřený strachem.

Čekali jsme marně na vrtulníky, ale čekání samo o sobě marné nebylo

Z letiště jsme se přesunuli zpět na naše velitelství a dokončili snídani, protože i tam byly zásoby muffinů a oříškovo-fíkových řezů. Pod stříškou u zadního vchodu se pak čekalo, zda nebude let ještě obnoven během následujících hodin. Bylo to ale marné.

S kolegyní jsme byly nervózní z toho, že nemáme na nečekaný den na KAIA (Kabul International Airport) domluvené žádné natáčení. Náladu nám zvedl generál Opata, který se nám dopoledne věnoval, seznámil nás s plánovanou činností jeho týmu VAT (Vulnerability Assessment Team) a pomohl nám upřesnit témata pro natáčení a články.

Ještě jednu výhodu to čekání mělo, a sice umožnilo nám lépe se seznámit s dalšími členy týmu. S kolegyní jsme pořád byly v širším kolektivu a nevím, jak ona, ale já se určitě zbavila jistého ostychu a nejistoty.

Video: Vulnerability Assessment Team vyjíždí za českými jednotkami v misi ISAF dvakrát ročně a hledá skuliny v jejich zabezpečení a procesech / YouTube

První klapka: vykládka Il-76

Protože, jak už jsem podotkla u líčení prvního dne, všichni kolem nás byli velmi ochotní a připravení pomoci, tak najednou přišla nabídka na natáčení vykládky Il-76. Samozřejmě nebylo to žádné reportážní terno, ale byla to první „akce“. Zodpovědným  osobám dalo trochu zabrat dostat nás na letištní plochu bez včasného ohlášení, ale stálo to za to.

Teprve z letištní plochy si člověk učiní představu o velikosti KAIA. Na jedné straně vojenská základna a stroje, na druhé civilní. Co chvíli přistávalo nebo vzlétlo nějaké letadlo. Vojenské Herculesy se střídaly s linkovými lety tureckých či saudsko-arabských aerolinek. A do toho se na vojenské části pohybovala nákladní letadla smluvních dopravců NATO.

Foto: České Tatry připravené na vykládku Il-76 / Miroslava Pašková

Do této kategorie patřil i velký Iljušin Il-76. Hbitě k němu přijely tři české tatrovky, nejprve převzaly kontejnery se zásobami, pak přivezly kontejnery s nepotřebným materiálem, který se přes letiště vracel zpět do vlasti. K manipulaci s materiálem je vyčleněna asi pětina vojáků 6. ÚU a těm na ploše zrovna velela drobná mladá poručice Terezie, absolventka oboru vojenská doprava.

Večerní cestovní horečka

Zbytek dne už pak celkem rychle utekl. Člověk si zase rozestele, nachystá věci na ráno, zajde na Bažinu (tak se jmenuje český tábor na KAIA) a popije s vojáky čaj. Ještě před tím jsme ale s kolegyní zálohovaly první fotky a záběry. A taky psaly první článek, protože jsme odpoledne vyzpovídaly šéfredaktora Reflexu Ivana Hamšíka, který vyrazil do Afghánistánu s naší skupinou, aby osobně rozdal vojákům speciální vydání časopisu (více zde).

Foto: Ivan Hamšík předává jedné z vojákyň speciál Reflexu / Miroslava Pašková

Asi je to divné, ale až právě druhý den večer u mě vyvrcholilo to, čemu se říká cestovní horečka. S kolegyní jsme pracovaly na zmíněném textu, když si na mě všimla, že jsem zamlklejší než obvykle. Pořád mi bušilo srdce, už 48 hodin jsem si na zápěstí nahmatala přes devadesát tepů za minutu. Byla jsem jinak naprosto v pořádku, ale tahle drobná abnormalita mě totálně vykolejila. Kolegyně navrhla, ať to nahlásím zdravotnici.

Jistota je jistota, takže zdravotnice mě odvedla ještě večer do nemocnice, kde působí i český chirurgický tým. Lékař rychle pochopil, že by pro mě byla nejlepší tabletka Diazepamu (alias Valia) na uklidnění, ale v nemocniční lékárně jej nevedli, takže jsem dostala nějaký francouzský lék na utlumení tachikardie. Možná zafungoval i placebo efekt, každopádně za půl hodiny jsem byla spokojená s pulsem mírně přes šedesát a v noci spala jak mimino.

Foto: Český kemp Bažina na základně KAIA / Miroslava Pašková

Dovětek: alternativní lék na uklidnění - chleba a paštika

Je zajímavé, jak se člověk v novém nevšedním prostředí upíná na maličkosti, které nějak souvisí s jistotou domova. A sem patří jídlo. Kolegyně pro jednoho z vojáků v misi dokonce vezla od jeho ženy domácí škvarky. A nějaké ty zásoby paštiky, chleba a instantních polévek jsme měly i pro sebe. Osobně si doma namažu chleba Májkou tak dvakrát za rok spíše z nutnosti, v Afghánistánu jsem už druhý den tuto kombinaci dychtivě vychutnávala.

Když už jsem ale u jídla, tak ještě přiblížím stravování vojáků. Pokud jsou na základně, slouží jim k tomu jídelny zvané „dýfek“ (DFAC = Dining Facility). Tam převažuje americká kuchyně, značně odvislá svou nabídkou a kvalitou od zásobování v tom či onom místě. A samozřejmě vliv hraje i firma, která zajišťuje provoz jídelny. V obecné rovině je to ale ten typ stravy, který si našinec rád dopřává během all-in dovolené, ovšem ruku na srdce – bavilo by vás to půl roku?

Příští pokračování – o třetím dnu a vytouženém přesunu na FOB Shank v Lógaru.