Deset dnů v Afghánistánu: Než člověk vůbec nasedne do letadla
- 5. 6. 2013
- 6 komentářů
- Mgr. et Mgr. Miroslava Pašková
Nový seriál Armádních novin, který přináší autentické líčení desetidenní cesty po základnách v Afghánistánu, kde jsou dislokovány české jednotky. Autorka pracuje jako občanský zaměstnanec na Ministerstvu obrany a do Afghánistánu se dostala poprvé. Zaměřuje se proto na detaily, které obvykle v líčeních protřelých veteránů chybí.
Nemáš radost, že pojedeš do Afghánistánu?
Někdy koncem srpna 2012 jsme s kolegyní – obě pracujeme na Odboru komunikace a propagace Ministerstva obrany – dostaly informaci, že poletíme zhruba na dva týdny do Afghánistánu zmapovat tam působení našich jednotek.
Samozřejmě byla jsem trochu zaskočena, člověku proběhne hlavou hodně věcí. Kolegyně za sebou měla už několik cest k našim jednotkám, jakkoli vždy jen na dva tři dny s ministerskou delegací. Poučena jsem tedy byla částečně od ní, mnoho jsem věděla z vyprávění vojáků. Ale znáte to – i to, co vidíte na fotografiích, nakonec v reálu vypadá úplně jinak. A především vám všichni vypráví o tom nejzajímavějším, kdežto všední fungování zůstává velkou neznámou.
Také nebylo moc příjemné, že se termín několikrát posouval. Nejprve hrozilo, že odletíme už na podzim, pak po Vánocích a nakonec se cesta s týmem VAT uskutečnila až v březnu. Na druhou stranu mi to umožnilo poněkud vychladnout. Více stresovaní byli moji nejbližší, kterým se vidina tohoto výletu dvakrát nezamlouvala.
Foto: Takhle připravená jsem se přišla pochlubit domů den před cestou / archiv autora
Mně samotné ovšem dostatečný čas pomohl zažehnat některé obavy a především pořídit si potřebné vybavení. Měla jsem zpočátku nutkání zlepšit si také fyzickou kondici, ale – jak to bývá – nebyl čas.
Formuláře a zase formuláře
Poslední dva týdny před cestou byly hektické. Valily se na nás formuláře pro akreditaci v rámci ISAF, já si musela zařídit nový pas, zjistit krevní skupinu a absolvovat nadvakrát očkování. Tradičně platilo heslo: Voják se stará, voják má.
Pokud by někoho zajímalo zmíněné očkování, tak postačila jen žloutenka, obrna a tetravakcína meningitidy, ale nezapomenu na laskavý a pečlivý přístup pana doktora, když do nás nechtěl prát za každou cenu všechnu tu chemii v tak krátké době, vynechal tedy choleru a apeloval na nás: „Opravdu tam nebudete nikde pít vodu z kaluží?“
Máš toho až po krk? Nezájem.
Nejhorší ale bylo, že s ohledem na mou hlavní pracovní náplň (správa sociálních sítí a inovace webů) jsem musela takzvaně předělat maximum svých úkolů, aby po dobu mé nepřítomnosti práce úplně nestála. Jsem zvyklá pracovat nad rámec, ale nyní se cokoli naplánovaného muselo podřizovat naší cestě.
Líto mi bylo kolegyně, která měla na týden před odjezdem rozepsáno natáčení tak, že prostě neměla čas postarat se o cokoli dalšího včetně vlastní domácnosti. Ne že by nám snad nadřízení nechtěli vyjít vstříc, ale u nás se pracuje nadoraz. (Byla bych ráda, kdyby se nad tím takto zamysleli třeba ti, kdo mají státní úředníky, včetně těch našich, za nějaké kancelářské povaleče.)
Kufr na kolečkách? Zapomeň.
Když jsme si s kolegyní malovaly, jak naše cesta bude vypadat, tak to mělo zhruba tyto obrysy: Bydlet budeme na základně KAIA (Kabul International Airport), z letadla do pokoje převezeme pohodlně kufr, občas vyrazíme na jednodenní výlet na nějakou jinou základnu, na to stačí sbalit si džíny a tepláky, po večerech si projdeme obchody či tržiště a zajdeme za někým na kafe. Z tohoto omylu jsme byly vyvedeny dva týdny před odletem.
Když jsme dostaly program, bylo v něm několik nocí na FOB Shank v Logaru, noci na COP Solthan Kheil ve Wardaku, pak teprve zpět KAIA. To znamenalo tahat neustále vše s sebou. Velký batoh, malý batůžek, vybavení pro natáčení (kamery, mikrofony, stativ). A žádné džíny a tenisky, ale spíše kapsáče, pevné boty, kvalitní rukavice atd.
Jako občanští zaměstnanci nefasujeme vojenskou výstroj, a tak jsme si nějaké outdoorové věci dokupovaly. Jako doplňkové texty k této sérii článků proto nabídnu na některé vybavení, které jsem na cestě používala, doplňkové recenze. A v neposlední řadě pomohly i Armádní noviny, respektive spolu s ARMY BURZOU. Za pomoc s výstrojí patří poděkování i mé mamince, která ušila naprosto báječné převlečníky přes kapsáče, vhodné do bahna a prachu…
Příští pokračování – o letu a prvních dojmech po příletu.
Související články
Afghánistán – zaučujeme afghánského agenta
Cestou do Afghánistánu jsme řešili spoustu otázek, především případnou návštěvu vojenské základny v ...
- 10.04.2013
- 17 komentářů
- Michal Voska
Exkluzivní rozhovor s generálmajorem Abdulem Wahabem "Wardakem"
Nejprve si vzal slovo generálmajor Abdul Wahab "Wardak", velitel vzdušných sil afghánské armády: ...
- 12.04.2013
- 9 komentářů
- Michal Voska, Jan Maršálek
Kábul – přestává legrace
Během naší cesty Afghánistánem jsme zatím navštívili Mazár-e Šaríf, provincie Samangan a Balch, kde ...
- 15.04.2013
- 2 komentářů
- Michal Voska, Jan Maršálek
Afghánské bezpečnostní díry
Možná vám připadá titulek podivný, ale vězte, že jsme během našeho putování po Afghánistánu, zejména ...
- 19.04.2013
- 13 komentářů
- Michal Voska
Strávil jsem v Afg nadvakrát více než rok, rád si ale Váš "seriál" budu číst. Pohled civila (byť lehce poučeného zaměstnance resortu) může být zajímavý. Budu se těšit. Jo a ...Zobrazit celý příspěvek
Strávil jsem v Afg nadvakrát více než rok, rád si ale Váš "seriál" budu číst.
Pohled civila (byť lehce poučeného zaměstnance resortu) může být zajímavý.
Budu se těšit.
Jo a díky, že přispíváte do diskuze.Skrýt celý příspěvekJako autorka série článků, která tímto byla zahájena, se pochopitelně budu aktivně účastnit i diskusí. K tomu, co píše Pepa - myslím, že dokud jsou mnozí čtenáři fascinováni ...Zobrazit celý příspěvek
Jako autorka série článků, která tímto byla zahájena, se pochopitelně budu aktivně účastnit i diskusí.
K tomu, co píše Pepa - myslím, že dokud jsou mnozí čtenáři fascinováni Afghánistánem, tak není důvod jim nevyjít vstříc a nepsat o něm, nehledě na to, že drtivá část lidí, kteří se tam osobně dostali, jsou zcela přirozeně také fascinováni a chtějí se o své zážitky podělit. Nevidím důvod nezmínit se při té příležitosti o těch, kdo mi nějakým způsobem pomohli připravit se na cestu, dokonce se myslím, že pokud sérii obohatím o nějakou tu samostatnou recenzi, tak to pro spoustu čtenářů může být užitečná informace. Primárně mi je ale samozřejmě o to, abych zužitkovala maximum poznatků ze své cesty a přiblížila, v jakém prostředí tam žijí a pracují naši vojáci. Ostatně pracuji na Odboru komunikace a propagace Ministerstva obrany, tedy je to i moje práce.
Tím se dostávám k tomu, co napsal Tomas - nejsem si jistá, zda jeho narážce rozumím, každopádně mohu říci, že jelikož jsme s kolegyní cestovaly s týmem VAT, tak asi jediné vícenáklady byly naše cesťáky, takže žádná horentně nákladná propagace se nekoná. K poznámce o raněných vojácích - částečně tomu rozumím, ale pokud vím, vojáci s těžkými zdravotními následky dostávají přiměřené finanční odškodné, takže si dost dobře nedovedu představit, že by si nemohli dovolit zakoupit potřebné pomůcky. Samozřejmě jiná otázka je, kdo jejich příjmy spravuje a jaké má preference, je to opravdu složité. Nedávno jsem měla možnost o celé té problematice hovořit se zástupcem RegiBase a shodli jsme se, že některé laické interpretace nejsou úplně šťastné. I proto k této problematice nehodlám v diskusích sklouzávat.
Jsem připravena reagovat na dotazy, které se týkají mé cesty do Afghánistánu.Skrýt celý příspěvekzajimalo by me, kolik tato propagace stala. kdyz vojak dostane strepinu do hlavy a je upoutan na luzko, tak se pak musi ostatni vojaci skladat na to aby mel aspon poradne ...Zobrazit celý příspěvek
zajimalo by me, kolik tato propagace stala. kdyz vojak dostane strepinu do hlavy a je upoutan na luzko, tak se pak musi ostatni vojaci skladat na to aby mel aspon poradne rehabilitacni luzko. ostuda.Skrýt celý příspěvek
Fascinace Afghánistánem je nekonečná. Ještě štěstí, že ta bohem zapomenutá kamenitá neúrodná, ale "makuplodná", a ve své podstatě pro Evropany dost hnusná země existuje. Jsem ...Zobrazit celý příspěvek
Fascinace Afghánistánem je nekonečná. Ještě štěstí, že ta bohem zapomenutá kamenitá neúrodná, ale "makuplodná", a ve své podstatě pro Evropany dost hnusná země existuje. Jsem natěšen na nové informace i drobná PR jako - "tato tkanička v levé botě byla pořízena za pomoci ...." , a "přesku do pásku u kalhot daroval ..... ".Skrýt celý příspěvek
Načítám diskuzi...