SPIW: Nové trendy v ručních palných zbraní, část 1

Cesty k zlepšení pravděpodobnosti zásahu

Než se podíváme na současný stav ručních zbraní, pohleďme krátce na historické souvislosti v období po druhé světové válce a po Korejské válce. Během obou konfliktů pěší voják Spojených států spotřeboval průměrně 10 000 nábojů, aby vyřadil jednoho nepřátelského vojáka.

Jde o ekvivalent 100 nábojových pásů do kulometu! To nedává samozřejmě příliš smysl.

Armádní plánovači začali proto zkoumat jak zefektivnit účinek nejpočetnějších ručních zbraní vojáka - pušek a karabin. „Zefektivnit" je hezky znějící slovo, ale otázka zůstává: "Jak toho dosáhnout?"

Jedno z hlavních měřítek efektivnosti zbraní je „pravděpodobnost zásahu". Stranou statistických formulí to v praxi znamená, být schopen s co nejmenším počtem výstřelů vyřadit z boje vybraný cíl.

Části procesu jak toho dosáhnout jsou kromě technických záležitostí, také povětrnostní podmínky (viditelnost), výcvik a hladina napětí (stresu). My se budeme v následujících odstavcích a článcích zabývat převážně zbraní a municí. Nejprve ale nahlédneme do historie.

Zbraň zvláštního poslání SPIW

Pozadí

K dosažení lepší pravděpodobní zásahu se v polovině minulého století ve Spojených státech rozběhlo několik projektů. Nejznámějším z nich se stal projekt Zbraň zvláštního poslání SPIW (Special Purpose Individual Weapon). Projekt odstartoval na začátku 50. let minulého století a vyvrcholil během druhé poloviny 60. let.

Vzniklo mnoho prototypů využívající zcela nové konstrukční řešení. Avšak ačkoliv projekt stál mnohem více než vývoj vojenské pušky M14 (7,62 × 51 mm), nepřinesl očekávaný výsledek.

SPIW se však stal základem pro další vývoj útočných pušek, a tak se ukázal jako nakonec ne zcela zbytečný. Na něj pak navázala celá řada dalších projektů.

Požadovaná zbraň programu SPIW měla spojovat schopnost pušky, bojové brokovnice a granátometu. Během vývoje se zkoušely různé přístupy v konstrukci munice. Nakonec největší pozornost získala šipková munice (darts / fléchette). Nedílnou součásti zbraně měl být i 40mm granátomet.

Mnoho odborníků té doby předpovídalo, že SPIW, či něco podobného, se stane pěchotní zbraní budoucnosti. Dílem různých faktoru (technických, právních), ale ani koncem roku 1969 nebyla taková zbraň k dispozici pro bojové nasazení, zejména pro válku ve Vietnamu.

SPIW ve své ideální podobě (1964) měla hmotnost pouze 1,6 kg (bez granátometu) a zásobník na 60 šipkových střel. Větší obrázek / Volné dílo

Šipkové střely

Program SPIW se soustředil (po počátečním neúspěšném experimentování se střelou ráže 6 – 6,5 mm) na vývoj zbraně střílející zmíněné šipky. Dlužno však podotknout, že šipkové střely nebyly dílem programu SPIW, ale objevovaly se v různých podobách již během první světové války.

Výhodou šipkových střelných zbraní (needlegun, flechette gun, fletcher) jsou teoreticky kompaktní rozměry, nízký zpětný ráz, vysoká kadence a vysoká úsťová rychlost šipkové střely. Díky nízkému zpětnému rázu lze při (opět teoreticky) velmi vysoké kadenci udržet velkou přesnost střelby.

Od počátku svého vývoje byla zbraň programu SPIW koncipována pro potřeby pěšáka – přenosná s velkokapacitním zásobníkem na 60 nábojů. Režim palby byl v jednotlivých ranách nebo v krátkých dávkách. Během jednoho období měly některé prototypy dokonce i více hlavní.

SPIW s plným zásobníkem vážila pouze 1,6 kg. Kadence dosahovala 2300 výstřelů za minutu. Takové parametry byly pro armádu samozřejmě extrémně zajímavé.

Časem byly vyzkoušeny nejrůznější přístupy v konstrukci šipkových střel, šlo například o „vydutě-složený okřídlený projektil" a „projektil s proměnlivou rychlostí". Tyto technologie byly patentovány v roce 1966 pod registračními čísly 3,861.214 a 3,851.590.

Jedna ze zkoušených verzí šipkové střely. / Volné dílo

Střely se měly po dopadu na cíl deformovat tak, že se zvýšil měrný tlak na měkkou tkáň – pravděpodobně „vyosením" nebo „zalomením" dříku střely. Cílem bylo odstranit nevýhodu šipkové střely, a to malý ranivý kanál v měkké tkáni (nízká ranivost). Uvažovalo se dokonce o napouštění střel chemickým nebo biologickým bojovým materiálem.

Další zkoušená konstrukce střely se zvýšeným ranivým účinkem prováděným U.S. Army Ballistic Research Laboratories byla bimetalicka šipka – dvě části se při dopadu oddělovaly a zvyšovaly měrný tlak na živou tkáň. Výsledný účinek dopadu byl podobny účinku expansních střel anebo střel typu dum-dum.

Překážkou podobných řešení však byla právní podmínka v Haagské deklaraci, která sice platí pouze pro konvenční střely, ale záležíc na výkladu, mohla být rozšířená i na šipkové projektily.

Konstrukční řešení šipkové střely

V případě šipkové konstrukce střely se k vedení v hlavni používá vodící zátka (sabot). Ta se během zrychlování v hlavni otáčí a přenáší tentýž pohyb na střelu prostřednictvím vzájemného těsného spojení.

Důsledek takové konstrukce je, že kombinovaná hmotnost šipky a zátky je menší než u střely konvenčního typu stejné nominální ráže. Výsledný impuls (moment hybnosti) v ústí hlavně je tedy nižší – je dosaženo lepší ovládání zbraně.

Nevýhodou ovšem je, že náboj se sníženým impulsem trpí potížemi při udržení automatického cyklu zbraně. Při použití vodící zátky navíc určitá část energie přijde vniveč. Čím větší je procentuální poměr hmotnosti zátky, tím větší je ztráta energie při vypuštění střely. Stejně tak je problémem vysokou rychlostí, mimo osu zbraně, vylétající zátka.

Experimentální šipkový náboj XM 645 / Volné dílo

Zátka neslouží k jinému praktickému účelu než k vedení střely - podobně jako u tankového náboje APFSDS (Armour Piercing Fin Stabilized Discarding Sabot). Je samozřejmě žádoucí, aby poměr hmotnosti byl ve prospěch střely/šipky. Tím s dosáhne vyššího využití energie prachové náplně.

Další záležitostí je pevnost materiálu zátky ve střihu tak, aby byla schopná přenést obrovské zrychlení střely a nerozpadla se již během pohybu v hlavni. Zmíněné problémy jsou dobře řešitelné u velkých nábojů (APFSDS), ale díky rozměrovým omezením se jedná o značný problém v případě použití v ručních palných zbraních.

Při hodnocení projektu SPIW je třeba mít na mysli, že hlavním posláním byla zbraň s „bodovou přesností", která měla vypouštět šipky o hmotnosti méně než 1 gram při úsťové rychlosti podstatně vyšší než 1000 m/s.

Úsilí související s vývojem a naděje do něj vložené byly z velké části nerealistické. Po nejméně třech vývojových etapách vyústilo snažení konstruktérů v novou konstrukci, a tím byla útočná puška SBR (Serial Bullet Rifle); ta ale nakonec zmizela v historii „zbraní, které se nekonaly" v polovině 70. let.

K určitému vzkříšení myšlenky šipkové munice došlo za nějakých 15 let během projektu Pokročilé bojové pušky ACR (Advancet Combat Rifle). O tom ale zase až příště.