SMET: Robotizace amerických výsadkových jednotek

Hrot americké armády - výsadkové jednotky

Hlavním expedičním nástrojem americké armády jsou 82. výsadková divize (82nd Airborne Division) a 101. výsadková divize “Křičící orlové” (101st Airborne Division "Screaming Eagles").

82. a 101. výsadková jsou schopny nasadit jednotku o velikosti praporu kdekoliv na světě během jednoho dne - díky robustním průzkumným a zpravodajským prostředkům jsou obě divize schopny téměř okamžitě “skočit do akce”.

Během dalšího dne obě divize dokáží vyslat jednotku o síle jedné brigády. Hlavním dopravním prostředkem 82. a 101. výsadkové jsou dopravní letadla C-17 Globemaster III.

Jednotky jsou postaveny, vycvičeny a vybaveny tak, aby obsadily a udržely klíčová území - mimo jiné letiště a přistávací zóny - do aktivace a příchodu hlavních bojových sil.

Velká palebná síla v malém balení

Důvodem posilování expedičních schopností je rychle rostoucí nejistota současného světa, kdy upozornění na vznik závažné krize přichází s malým nebo vůbec žádným předstihem.

Hlavním úkolem stratégů a plánovačů je zajistit, jak výsadkovým jednotkám poskytnout, co největší palebnou sílu, mobilitu a odolnost (udržitelnost), a to vše zabaleno do nejmenšího a nejlehčího možného balení.

Pentagon řeší několik problémů - čím dál více států má přístup k pokročilým systémů protivzdušné obrany (PVO). Výsadková zóna tak často leží desítky kilometrů od cílové zóny, která je hlídána moderními systémy PVO.

Například jeden letoun C-17 pojme rotu výsadkářů se zásobami na 72 hodin. V prostoru letadla ale dále nezbývá příliš místa pro další techniku.

Podle amerických plánovačů musí výsadkáři během pěti hodin být schopni urazit minimálně 35 km. Hmotnost nesené výzbroje, výstroje a zásob jedním výsadkářem přitom lehce přesáhne 50 kg.

Američtí vojáci testují roboty nejrůznějších velikostí i typů.

Jak tedy poskytnout výsadkovým jednotkám potřebnou mobilitu? Pokud budeme chtít celou rotu přepravovat pomocí vysoce odolných vozidel JLTV (min. 6400 kg), musíme zařadit do sestavy ještě čtyři C-17. V případě použití vozidel Humvee (min. 2300 kg) potřeba klesne na tři další C-17.

Americké výsadkové jednotky v rámci zvýšení své mobility testují velmi lehké buginy Polaris MRZR 4 (870 kg) - ty jsou ale pro potřeby výsadkových jednotek příliš malé. Pentagon proto připravuje program GMV (Ground Mobility Vehicle; dříve ULCV), ve kterém hledá vozidlo do hmotnosti 2000 kg schopné přepravit a 72 h podporovat 9 výsadkářů.

Nicméně i vozidla programu GMV je nutné umístit do druhého letadla. Pentagon proto v rámci programu SMET (Squad Mission Equipment Transport) vyvíjí kompaktní robotické systémy schopné nést vybavení celé roty výsadkářů.

Robotizace výsadkových jednotek

Roboti nikdy nedosáhnou rychlosti a mobility jako klasická vozidla. Nicméně všechny roboty SMET roty lze umístit do jediného letadla C-17 s celou rotou. Tito roboti dokáží podporovat výzbroji, výstroji, municí, zásobami celou rotu výsadkářů po dobu 72 h. Roboti navíc unesou výkonná rádia a potřebné zdroje elektrické energie pro jejich provoz po celou dobu mise.

Na rozdíl od dřívějších pokusů o vytvoření třech kategorií robotů SMET se nyní Pentagon soustředí na vývoj jediné robotické platformy o hmotnosti 454 kg (1000 liber). Požadavkem je pak nosnost 907 kg (2000 liber).

Robot SMET téměř jistě dostane pásový podvozek. Při testování vojáci jasně dali přednost pásovému podvozku před kolovým - pásový podvozek během testů vykázal násobně lepší průchodnost nejtěžším terénem. Vojáci také akceptovali větší hlučnost pásového podvozku před kolovým.

Výzvou je ale pohon robota. Současný dieselový motor robota SMET lze slyšet na vzdálenost až 800 m. Pokud je pohon elektrický, tak SMET s pásovým podvozkem lze slyšet na vzdálenost 100 až 200 m.

Největší problém nejsou technologie, ale jak udržovat a ovládat robota během nasazení.

Elektrický pohon je tak jednoznačně výhodnější, problém je ale s dojezdem. Současné baterie umožňují 16km dojezd v těžkém terénu, interní zásoba paliva robota SMET pro hlasitý dieselový motor postačí na 100 km jízdy.

Řešením může být hybridní pohon - ten umožní několik kilometrů stealth jízdy pouze na elektřinu. Problémem takového řešení je ale velká cena a komplexita - tedy poruchovost.

SMET lze také osadit zbraňovými systémy. Vojáci během dvouměsíčního experimentálního nasazení na základě Fort Bliss testovali SMET s kulomety M2 ráže 12,7 mm nebo miniguny M134 ráže 7,62 mm. Robota SMET ale není problém vybavit 30mm automatickým kanónem, řízenými střelami nebo dokonce minomety ráže 120 mm, které dokáží střílet laserem navádění minometné granáty.

Velkou otázkou je ovládaní robota - lze ho samozřejmě ovládat ručně, nebo mu dát nějaké autonomní schopnosti. Ale elektronické systémy robota, schopné rozpoznat daného člověka (velitele) a následovat ho (schopnost follow-me), stojí více, než samotný robot. Problém je také s poruchovostí a údržbou podobných high-tech systémů během nasazení.

Navíc každý instalovaný autonomní systém bude zastaralý dříve, než se robot vůbec po letech vývoje dostane do ostrého nasazení. Robot tak musí získávat schopnosti autonomie (senzory, elektroniku, software) rychle a postupně, podle technologického vývoje.

Vojáci dávají jasně přednost pásovému podvozku.

Unikátní akviziční přístup

SMET není unikátní jen svou technologií, ale také způsobem akvizice. Pentagon je nechvalně znám překračováním nákladů a časových plánů zbrojních programů.

Jednou z metod, jak snížit náklady/čas je pozvat zástupce průmyslu do procesu přípravy specifikací nového zbraňového systému - tak lze ušetřit řadu měsíců vývoje.

“Jsem naprosto přesvědčen, že pokud dostaneme pět inženýrů ke stolu, aby jsme s nimi probrali technické problémy, během tří minut zapomenou, pro jakou firmu pracují a zaměří se na řešení výzvy, která leží před nimi,” komentuje nový přístup americké armády Bryan McVeigh, produktový manager programu SMET. Právě takovým způsobem vznikají specifikace robota SMET.

V současné době americká armáda sama píše požadavky, pak je dá ke konzultacím průmyslu, poté na základě připomínek průmyslu změní zadání a opět dá požadavky ke konzultacím. Takové ladění požadavků zabere měsíce, či dokonce roky.

McVeigh říká, že někdy zástupci průmyslu doslova měsíce zkoumají, co vlastně americká armáda po nich v zadání chce.

Z programu SMET si tak můžeme přenést inspiraci i do českého prostředí. Ministerstvo obrany ČR má velké problémy s pořizováním nových zbraňových systémů, nikoliv kvůli peněz, ale mimo jiné právě kvůli pomalému tempu přípravy celého tendru a obtížného definování požadavků na nový zbraňový systém.

Zdroj: SMET; National Defense Magazin