Ruská cesta: Nové trendy v ručních palných zbraní, část 4.

Automatická puška AEK-971

Automatická puška AEK-971 existuje ve třech verzích – AEK-971 (5,45 x 39 mm), exportní AEK-972 (5,56 x 45 mm NATO) a AEK-973 (7,62 x 39 mm). Všechny mají shodný operační princip založený na odběru plynu z hlavně. Režim palbou je jednotlivě, trojranou dávkou nebo automaticky.

Místem vzniku automatické pušky AEK-971 je Kovrovský mechanický závod a osobou odpovědnou za vývoj AEK-71 se stal Sergej Ivanovič Kokšarov.

Stručně řečeno, zbraň využívá třetího Newtonova mechanického principu, tj. rovnováhy akce a reakce – proti sobě působící masy materiálu stejné hmotnosti.

Konstruktéři v případě AEK-971 přidali k konvenčnímu pístovému mechanismu s dlouhým zdvihem (osvědčený typ Kalašnikov) přidanou hmotu (závaží), která se při každém výstřelu pohybuje opačným směrem proti sestavě píst/závěr, tedy pohybuje se dopředu.

AEK-971 má vlastně dva plynové kanály v nad hlavní a dva písty, které se při výstřelu synchronizovaně pohybují v opačném směru. Výsledkem je vyšší stabilita zbraně, zvláště při střelbě dávkou, což se projevuje zlepšením pravděpodobnosti zásahu.

Tak jako u každé jiné zbraně, prvotní impulz (což je produkt síly při výstřelu) je mechanicky vázán na tělo zbraně, konkretně pažbu a v tom směru není žádná změna. Změna však nastává v důsledku pohybu zaklouzávajících a navracejících se částí vnitřního palebného mechanismu.

V běžném případě celá hmota mechanismu závěru po odemčení nábojové komory odjíždí vzad a tento pohyb způsobuje horší stabilitu zbraně. V konečné fázi tohoto pohybu mechanismus dopadne na vnitřní stěnu těla závěru, což způsobí další nežádoucí impulz.

Konečně, při návratu mechanismus opět dopadne (během uzamčení dalšího náboje v nábojové komoře) na rám zbraně s určitým vlivem na stabilitu. To jsou faktory, s kterými se počítá jako se samozřejmostí.

Co však ruští konstruktéři v tomto případě dokázali je to, že kromě prvního, téměř plně eliminovali zbývající tři vlivy. V tom tkví jedinečnost konstrukce AEK-971. Výsledkem je o 20 % větší stabilita AEK-971 oproti standardním puškám ruské armády AK-74.

AEK-971 byla vyvíjená pro ruské ministerstvo vnitra s možností exportu zahraničním zájemcům. Vývoj a zkoušky začaly v závěru 80. let minulého století. Počátky vývoje však provázely problémy a zbraň při armádních testech neobstála.

Vývoj však pokračoval dále a kolem roku 2000 se AEK-971 dostala do omezené výroby, přičemž většina zbraní našla uplatnění v bezpečnostních složkách. Rázná změna však přišla v roce 2006, kdy Kovrovský Mechanický Závod opustil zbrojní výrobu a soustředil se pouze na civilní.

V současné době licenci na AEK-971 vlastní firma Děkťarev. AEK-971 podle ruské tiskové agentury ITAR-TASS AEK-971 soupeří s AK-12 v soutěží o novou útočnou pušku pro ruského vojáka budoucnosti Ratnik. Zatím však výroba AEK-971 není obnovena. 

AN-94 / Koalorka, CC BY-SA 2.0 

Automatická puška AN-94 "Abakan"

Pokud existuje skutečně něco unikátního „z prkna" ruských konstruktérů, tak je to útočná puška Genadije Nikonova z Iževské zbrojovky známá jako AN-94 „Abakan". Munice AN-94 je shodná s municí AK-74 (5,45 x 39 mm).

Nikonov se vypořádal s problematickým zpětným rázem velmi originálně. Nikonov nechal celou vnitřní sestavu, včetně hlavně, „klouzat" zpět a tak se vyhnout onomu zmámenu „kopnutí".

Navíc pomocí lanka a kladky připojeného k rámu zbraně získal pohyb v opačném směru – druhý konec lanka připojil k samostatnému dílu nabíječi. Při pohybu mechanismus vzad nabíječ ze zásobníku stáhne nový náboj a posune jej vpřed na speciální „podnos". Při návratu mechanismu závěru vpřed takto položený náboj je zachycen zavorníkem a bryskně komorován.

An-94 "Abakan" ; Větší obrázek / Iževská zbrojovka

U konvenčního mechanismu musí závěr poměrně pomalu nejprve sejmout ze zásobníku náboj za odporu pružiny a tření ve vyústění zásobníku – tím je proces nabíjení značně zpomalen. V případě AN-94 se tedy o jakýsi „dvousměrný provoz" v nabíjecím prostoru. Proto bylo nutné posunout a pootočit zásobník, což je na obrázcích patrné.

Dopad řešení v případě AN-94 zvyšuje kadenci u dvouranného cyklu z obvyklých 500-800 ran/min na 1800 ran/min. Při běžné plné dávce je rychlost střelby asi 550 ran/min.

Mechanismus je uzpůsoben tak, že při krátké dávce o dvou nábojích dojde k odpálení obou nábojů a teprve poté závěr skončí svou pouť na dorazu uvnitř pouzdra závěru – velmi podobné mechanismu G11. Přitom byly vypáleny dvě mířené rány bez jakéhokoliv rušení zpětným rázem. Stručně řečeno, výsledek je stejný jako u G11, ale s běžnou municí.

Zbraň zůstává relativně stabilní i během této fáze, K tomu napomáhá zvláštní konstrukce nástavce ústí hlavně a to tím, že jednak převádí část tlaku plynu vpřed a navíc rozloží část zvukového spektra výstřelu na neslyšitelný ultrazvuk. Za tuto skvělou práci byl Nikonov odměněn vysokým ruským vyznamenáním.

AN-94 vznikla jen v omezené sérii několika tisíc kusů, převážně pro potřeby Federálního bezpečnostního úřadu (FSB). Ruská armáda zatím o nákupu neuvažuje. Jako důvod se udává jednak 8 milionů AK-74 ve výzbroji ruské armády, jednak o 30 % větší cena oproti AK-74. Dalšími důvody jsou větší hmotnost a také konstrukční složitost, která stěžuje výcvik nebo rozborku zbraně.