REPORTÁŽ: Zápisky z Kurdistánu II.

Vesnice Barzan

Barzan je pro Kurdy významné místo z více důvodů. Kromě toho, že je tam pohřbený kurdský vůdce Musafa Barzani, další členy vládnoucí Barzaniho rodiny a asi 8000 Kurdů odsud v roce 1983 nechal Saddám odvést na jih Iráku. Nejdříve žili několik měsíců v táboře ve městě Boya, a potom byli všichni do jednoho postříleni.

Dodnes jsou objevovány nové hroby a kurdská vládase snaží ostatky postupně přemístit na hřbitov v Barzan za značných komplikací ze strany irácké vlády.

Na památku těchto událostí je zřízené muzeum, které se má v budoucnu přemístit do větších prostor.

Jsou v něm fotky a různé osobní věci zavražděných lidí. Když jsem tam byla, všichni zdůrazňovali, že mezi Saddámem a Islámským státem (IS) není vůbec žádný rozdíl.

Další věc, kterou všichni opakovaně zmiňovali je, že přes všechny tragédie v kurdské historii nikdy nepřemýšleli o pomstě. Naopak jejich poučení zní, že nic podobného, co se dělo Kurdům, se nesmí nikdy opakovat.

Říkají, že je to jeden z důvodů, proč se Kurdové dnes snaží pomáhat arabským uprchlíkům a proč přes všechno, co se v historii stalo, dnes můžou Arabové beze strachu žít v jejich městech. Další násilí přináší jen další násilí a někdo s tím jednou musí skončit. Mohlo by to znít jako fráze, ale když jste tady delší dobu, poznáte, že oni takto prostě přemýšlejí. A až bude většina světa přemýšlet alespoň z poloviny tak jako zdejší Kurdové, bude všude víceméně krásně. 

Součástí areálu Barzanu je také budova skládající se ze tří částí, představujících okupovaná území Kurdistánu – Bakure, Rojavu a Rojhelat. V době, kdy to stavěli, ještě nebyla Rojava nezávislá. Bakure je pak symbolizován obrovskou kurdskou vlajkou, která poukazuje na získanou svobodu tohoto regionu.

Kurdský hřbitov / Markéta Všelichová

Na frontě s Islámským státem

Frontovou linií je Nawaran a IS má obsazených několik domů asi 100 – 200 metrů od něj. Můžete se na ně dalekohledem dívat. Hodně v dálce pak je Mosul, nějakých deset minut jízdy autem. Poslouchají tam rozhovory jejich bojovníků, zrovna jsme zachytili nějakého, co volal domů, jestli je teplá voda.

Momentálně je hlavní náplní práce hlídat a zničit vše, co se přiblíží. IS často posílá auta s výbušninami (za dobu, co jsme tam byli my, jedno). Kurdové naprostou většinu z nich v dostatečné vzdálenosti zničí.

Pokud ale na linii někdo zaspí, zvládne IS přijet dostatečně blízko a potom je hodně mrtvých. Naposledy minulý týden asi tři stanoviště od nás.

Je to teď jejich nejvíc používaná zbraň. Samozřejmě také sledují a občas střílejí, takže není dobré příliš dlouho vysedávat na pytlích opevnění.

Ve vesnicích žije i pár původních obyvatel, nicméně většina dávno utekla. Kurdové se snaží rozlišovat, kdo je civilista, a nestřílejí bezhlavě po všem, co se „za plotem" pohne. Pokud se však někdo jednoznačně přibližuje jejich směrem, tak je na něj zacílena palba.

Hodně lidí psalo o strachu a o odvaze – musím říct, že taková cesta přes Turecko je o dost větší adrenalin. Mám možná až přehnanou důvěru ke všemu kurdskému, nicméně oni opravdu působí, že mají všechno naprosto pod kontrolou.

Pokud zrovna nesedíte na pytli, IS vás střelit nemůže, sebevražedné atentátníky Kurdové až na výjimky včas zlikvidují a občas používané rakety domácí výroby ještě nikdy nic netrefily. Ještě dodatek – tank na fotce (úvodní foto) tam není jen pro dekoraci, ale je opravdu plně funkční a pojízdný.

Uprchlícký tábor / Markéta Všelichová

Uprchlícký tábor

Tak konečně něco z uprchlických táborů v okolí Akre. Asi nejsilnější dojem z toho všeho je, že lidé, co odsud přijdou do Evropy, s očekáváním lepších podmínek, musí být často dost zklamaní. A také se prý poměrně často vracejí zpátky.

Samozřemě, že život v žádném uprchlickém táboře není už z podstaty věci nic super, ale podmínky jsou tady více než snesitelné. Některé tábory jsou situovány v bývalých vojenských budovách a rodiny tu mají jakési svoje byty. Všude je živo, hodně z uprchlíků provozoje provizorní obchůdky a většinou sedí před nimi a povídají si se sousedy.

Skladba obyvatel je hodně různorodá; vedle Arabů z oblastí ovládaných IS je tu i hodně Kurdů z Rojavy a Jazídů ze Shingalu. Všichni ale mají naprosto stejné podmínky. V táborech jsou zřízené nemocnice a školy – obzvlášť škola je pěkná – co by za takovou v Kobani dali. Nicméně provoz táborů je čím dál složitější. Pomáhá tady sice relativně hodně organizací, ale také poměrně výrazně ubylo peněz od UNHCR. Významně na provoz táborů přispívá kurdská vláda.

Něco málo dostávají i z Bagdádu, ale v kontextu toho, že jde z většiny o „jejich" uprchlíky, se příliš nepředají. Zajímavá byla také návštěva křesťanských rodin, které utekly z Mosulu a dnes žijí v Akre. Ty nejdříve přebývaly v místních kostelích a později dostaly od kurdské vlády byty. Všichni z nich si neskutečně chválili, jak se tady ke křesťanům chovají, všechny věci prý dostali od místních lidí.

Zajímalo mě soužití křesťanů a muslimů v Mosulu před tím, než ho ovládl IS. Odpověď všech byla úplně stejná: před IS bylo vše fajn, žádný problém. Poté, co přišel IS, se snažili dostat pryč všichni; jak křesťané, tak muslimové a často si mezi sebou pomáhali.

Redakčně upraveno