REPORTÁŽ: Zápisky z Kurdistánu

Pár jich chytili doslova s bombou v ruce

Jsme na návštěvě velitelství Asaysh v Qamishlu (město v Kurdy obývané části Sýrie, u hranic s Tureckem) a povídáme si s místním velitelem. Asaysh (obdoba naší policie) se začali formovat už před čtyřmi lety. Z počátku jen velmi opatrně a samostatně v různých částech kurdských měst bez centrálního velení. Po zhruba sedmi měsících své existence se začali více organizovat. Původně dohlíželi na bezpečnost v ulicích, poté postupně vznikala oddělení pro dopravu, drogovou kriminalitu nebo úřad pro držení zbraní. V Kurdistánu má doma zbraň skoro každý.

Jaká je dnešní podoba organizační struktury? V každé čtvrti v každém městě stojí úřad Asaysh. Vstoupit mezi její členy může kdokoliv bez ohledu na náboženský nebo etnický původ. Speciálně se ptáme na postavení Arabů. „V Asaysh platí absolutní rovnost. Nezáleží na tom, jestli je dotyčný Kurd či Arab. Záleží pouze na tom, jestli je odhodlán chránit svoji zemi a její obyvatele,“ ujišťuje nás s důrazem na slovo rovnost velitel.

Asaysh nemají žádnou zahraniční podporu. Veškeré vybavení, zbraně a oblečení nakupují hlavně na černém trhu. „Morálka a vůle bránit svoji zemi je více než jakékoliv zbraně. Kdyby nicméně česká vláda byla ochotna něco poslat, vůbec bych se nezlobil,“ dodává velitel. Vlastně zbraně jsou nejspíš to jediné, co tam z České republiky znají, když se jich na naši zemi ptáme. Po delším přemýšlení si někteří vzpomenou a zvolají: „Brno – very good weapons!“

Vazební luxus pro Daash

Před několika měsíci vybuchla před zdejším sídlem bomba nastražená příslušníky Islámského státu. Dodnes jsou zde vidět zbytky poškozené budovy.

Na parkovišti, kam se po povídání s velitelem přesouváme, se opět nachází zničená auta. Fotky několika příslušníků Asaysh, kteří zemřeli při útoku, jsou umístěny nad vchodem do budovy. Podle velitele tato událost obyvatele relativně klidného Qamishle šokovala. Pár dní po ní se k Asaysh přihlásilo osmdesát nových členů. „Zdejší lidé nemají strach, naopak jsou odhodláni se bránit,“ poukazuje náš průvodce.

Probíráme s ním bezpečnost v Qamishli. Pokud by velitel srovnal poměr prostředků, které mají zdejší obranné složky a vyspělé západní země, s poměrem incidentů tady a tam, bylo by město pravděpodobně nejbezpečnější místo na světě. A to podle něj platí i pro ostatní města v kantonu i celé Rojavě.

Naše povídání se stočí k Daash (místní označení pro teroristy IS). Už se stalo, že Asaysh nacházející se v každé ulici, chytili několik členů Daash doslova s bombou v ruce. Tyto zajatce Kurdové nezabíjí. Právě naopak jim věnují pozornost, kterou by možná i Evropané označili za přehnanou. Kromě jídla a pití mají nárok na lékařskou péči.

Pokud mají zájem vzdělávat se, jednou za určitou dobu je může navštívit učitel. „Vězení Daash vypadá lépe než můj obývák,“ směje se velitel. Toto se nicméně týká pouze doby pobytu v něčem, co lze přirovnat k naší vazbě. Následně jsou Daash souzeni podle zákonů daného kantonu. Údajně každému musí být prokázána konkrétní vina a každý se může hájit.

Velitelství Asaysh. / Markéta Všelichová

Cesta za vlajkou Syriac Military Council

S trochou drzosti se člověk dostane i na neskutečně zajímavá místa. Přesvědčili jsme se o tom, když jsme se ráno pěšky vydali do centra Qamishla, odkud jsme vyrazili taxíkem do Deriku podívat se na Asyřany. Úkol zněl jasně. Přivézt vlajku nebo alespoň logo Syriac Military Council SMC (Syrský vojenský koncil - syrská a asyrská vojenská organizace), případně jiných asyrských jednotek. A nafotit kostely.

Jelikož je v Qamishlu riziko střetu se syrskou vládou či jejími příznivci, máváme raději na taxikáře s kurdskou vlaječkou za oknem. Ten nás snad neodveze ani Bašárovi ani do rukou takzvaného Islámského státu.

Hodinu a půl trvá cesta do Deriku. Taxikáři říkáme „city center“, ale ten jen nechápavě kroutí hlavou. Nakonec na vycházku po městě vyrážíme od budovy PYD (Kurdská politická strana - Sjednocené demokratické strany), kde nás vysadil. Zatímco kostely tu stojí téměř na každém rohu, asyrské vojáky skoro nevidíme.

Dva asyrští policisté hlídkují na checkpointu před městem, ve městě narážíme jen na Asaysh nebo YPG (Ozbrojené křídlo Sjednocené demokratické strany). Těch máme spoustu i v Qamishlu. Také nášivky nikde neprodávají. Možná špatně hledáme. Když už jsme tu, jdeme najít velitelství, abychom je pokorně o nášivku poprosili výměnou za pohled s fotkou stověžaté Prahy.

Na papír píšu „Syriac Millitary Council“ a zkouším se ptát kolemjdoucích. Bohužel většinou neumí naši abecedu. Pokud ano, neznají anglický název. Ten aramejský jsem zase neznám já.

Málem to vzdáme a jdeme na autobus směr Qamishli, když najednou míjíme velitelství Suturo asyrské policie. Ta by šla, řekneme si a jdeme se směrem k vlajce na vstupní boudě zeptat, jestli jim třeba nějaká taková nepřebývá. Ostraha, která hlídá budovu, anglicky nerozumí. Na pomoc proto zavolají polovinu zdejšího osazenstva, mezi nimiž nacházíme i muže, který cizí jazyk umí alespoň trochu.

Německy nás zve dovnitř na čaj a po chvíli dorozumívání rukama nohama dostáváme i dvě obrovské vlajky Sutura s ujištěním, že je to "absolutely no problem". V krabici těch vlajek leží ještě pěkných pár desítek.

Svrhnout damašskou vládu, svrhnout Islámský stát!

S mužem, který mluví trochu německy, si v rámci možností povídáme. Po chvílí tak naleznu odvahu a znovu se ptám na Syriac Millitary Council. Tentokrát jsme úspěšní. Muž pokyvuje hlavou a vysvětluje nám, že základna SMC je sedm kilometrů odsud. Za nimi jsou pak prý ještě ženské jednotky. Pak následuje otázka, na kterou čekáme. „Chcete se tam jet podívat?“. No jistě, že chceme.

Nadšení se snažím nedávat tak jasně najevo a klidně odpovídám, že bychom byli rádi. Suturo chvíli někam telefonují a dostáváme informaci, že za čtvrt hodiny můžeme vyjet. Náš nový průvodce mezitím vypráví o asyrských jednotkách, které bojují na pláních u Ninevah v Basur, odkud pochází. Ukazuji mu na mobilu nějaké fotky ze stránky Ninevah Plain Forces a on přitom vypadá potěšeně.

Za chvíli nasedáme do Toyoty a vyrážíme. Ze začátku si základnu obcházíme, pozdravíme se s jejím osazenstvem. Náhle se odněkud vynoří muž a míří k nám. Je to jeden z nejvyšších představitelů SMC. Zrovna se vrátil z fronty od Holu, kousek od míst, která jsme navštívili včera. Anglicky mluví perfektně, zná Českou republiku i Prahu.

Hned na úvod se mi omlouvá, že tady není jejich mluvčí, že jeho práce je především na frontě a neumí tak dobře komunikovat s novináři. To mi ale vůbec nevadí a jsem nadšená, že máme možnost potkat se s někým takovým. Bohužel nemůžeme tohoto nejcharizmatičtějšího člověka, kterého jsme zde doposud potkali, kvůli bezpečnosti fotit.

Syrský Kurdistán / Markéta Všelichová

Také on nás zve dovnitř na čaj, přičemž rozhovor se brzy mění v přátelské povídání. Nejzajímavější je pro mě jeho pohled na kurdsko-arabské koalice SDF (Syrské demokratické síly - koalice Kurdů, Arabů, Asyřanů, Turkmenů a Arménu), kam spadá i SMC. Ptám se, jestli se mezi různorodými skupinami tvořícími SDF vyskytují nějaké rozpory.

„V podstatě SDF existuje už dávno před tím, než vznikl jejich název a vlajka. Všechny tyto skupiny mají dva společné nepřátele. Syrský režim, tedy vládu v Damašku, a takzvaný Islámský Stát. Proti nim všichni bojují už léta, nyní se pouze rozhodli sjednotit se pod jednu skupinu,“ vysvětluje muž. Podle něj všichni pokračují v tom, co dělali doposud, proto se pro ně nic nemění a nemají důvod mít rozepře.

Stát, uprchlíci a láhev pro štěstí

Cílem je zbavit celou Sýrii režimu a IS, následně zavést systém kantonů obdobně, jako je tomu v Rojava (syrské části Kurdistánu). „Nikomu z koalice nejde primárně o vytvoření národa či státu. Jde jim o to, mít možnost žít svobodně,“ dodává. S touto myšlenkou podle jeho slov souhlasí i Kurdové, kteří nyní neusilují o ustanovení Rojavy státem.

„Pro zachování a mezinárodní uznání současného systémů kantonů v Rojavě je klíčové, aby Sýrii ovládaly demokratické síly. To je důvodem, proč se kurdské jednotky angažují i v místech, kam etnicky nepatří,“ myslí si muž. Totéž podle něj platí i pro ostatní. Dokud bude v Sýrii Assadův režim, nečeká žádná budoucnost nikoho a nikde. To je důvodem, proč Kurdové, Arabové a Asyřané bojují společně.

Čas na povídání vypršel. On musí zpět na frontu, my se musíme vrátit do Qamishly. Přesto se ještě krátce dostaneme k uprchlíkům. „Hodně lidí utíká ze Sýrie před válkou, jsem velmi vděčný evropským i sousedním státům, že těmto lidem pomáhají. Na druhou stranu i z Rojavy a dalších míst, kde boje neprobíhají, odcházejí lidé za lepšími životními podmínkami,“ říká a dodává, že je mu z toho smutno. Tito lidé by totiž byli doma velmi potřební.

Když se loučíme, dostávám od něj hromadu nášivek a jen tak mezi řečí nám nabízí odvoz do Qamishle. Je to podle něj na Hasaku a Hol po cestě. Svezení autem s logy Sutura je bonus navíc, který jsme ani nečekali. Cesta ubíhá o tolik rychleji, když můžeme na každém checkpointu objet kolonu a pokračovat. Dvakrát zastavujeme a řidič nám jde do stánku u cesty koupit vodu a kávu. Ukazuje svoji plastovou láhev, kterou prý nevyhazuje, protože mu na frontě přináší štěstí. Vždycky do ní jen dolévá vodu. Snad mu stejně dobře poslouží i nyní.

Daash hell canon

Dva dny jsme hledali někoho ochotného, kdo by nás odvezl k Holu, strategickému městečku jihovýchodně pod Hasakou. Od takzvaného Islámského státu bylo osvobozeno teprve před pár týdny. Dnes cestu do Hasaky komplikuje to, že část silnice vedoucí z Qamishla je stále pod kontrolou syrské vlády. Jet tudy znamená zaplatit minimálně velký úplatek. Vojáci ale občas i někoho zatknou.

Kurdové proto vybudovali novou provizorní cestu. Úsek držený vládou se tak dá objet a na hlavní silnici do Hasaky se napojit o něco níže. Navíc na velitelství Asaysh v Qamishly jsme dostali VIP kartičku umožňující předjíždět kolony na checkpointech. Náš řidič, bratranec strýce našeho kamaráda (tady je každý něčí strýc nebo bratranec), na každém checkpointu vypráví, kdy tu byl jaký bombový útok a cesta nám utíká docela rychle. Jednou za čas také zatavíme u cesty na kafe.

„Kavárnička“ je značně skromnější než ta, kterou známe z Basur (irácký Kurdistán). Ve skutečnosti se jedná jen o malinkou betonovou boudičku, nicméně kafe vždy potěší. Jak je tady obvyklé, prodavač v žádném případě nechce peníze a navrch nám dává ještě vodu. Když pak přijíždíme do Hasaky, vítá nás obří barevný nápis YPG, který nahradil původní sochy Bašára a Hafíze Assada. Projíždíme městem a zastavujeme na velitelství SDF, což je nedávno zformovaná koalice Kurdů, Arabů a Asyřanů.

Vlajky SDF zdobí celý areál. Ihned si všímám toho, jak přátelsky se tu k sobě Kurdové a Arabové chovají a poprvé si říkám, že toto uskupení má možná budoucnost. Krátce se s námi přijde přivítat i velitel místní SDF pobočky, poté se nás ujímá příslušník YPG a jedeme směr Hol.

Improvizovaný raketomet. / Markéta Všelichová

Někteří vyjadřovali podporu organizaci Islámský stát

V Rojavě naše cesta probíhá velmi amatérsky. Nemáme průvodce, ani příliš kontaktů. Nicméně v téhle zemi není nic velký problém. Před cestou do Holu jsme věděli jen to, že potřebujeme zmíněnou VIP kartičku. Na ulici před jakousi služebnou jsme proto odchytili příslušníka Asaysh a rukama nohama se mu snažili vysvětlit, co chceme. Anglicky tady téměř nikdo nemluví, a tak nám ani on nerozuměl. Přesto jsme po chvíli seděli v Toyotě a jeli na místní Asaysh velitelství. Tam jsme dostali papír s razítky.

Žádný zádrhel nenastal ani na velitelství v Hasace, stačilo ukázat papír od Asaysh, pochválit myšlenku SDF, říct slova Hol, frontline, report a mohli jsme jet. Kvůli překladu s sebou bereme i známého z Qamishle. Prý má trochu strach. „Je to pro mě první cesta blízko k frontě. Jižně od Hasaky jsem nikdy nebyl, ani před válkou,“ říká mi.

První zastávkou na cestě do Holu je bývalá základna syrské armády. Krátce ji ovládal ISIS. Když spolu ISIS a SAA (vládní Syrská arabská armáda) bojovaly, z většiny ji zničily. Nyní je základna v rukou Kurdů. Také míjíme domy bývalých velitelů ISIS, které byly zničené nálety.

Míjíme arabské vesnice, do nichž se po vyhnání opět vrací obyvatelé. „Někteří z těchto vesničanů dříve vyjadřovali podporu ISIS. Část ze strachu o přežití, část proto, že skutečně nenávidí Kurdy,“ vysvětluje nám jeden bojovník YPG. A dodává, že Kurdové vědí, že mezi arabskými vesničany tito lidé jsou. „Nyní po nich nepátráme a usilujeme o mírové soužití. Nechceme se nikomu mstít, protože války už bylo dost,“ říká si muž.

Území jižně od Hasaky je převážně arabské a na většině checkpointů potkáváme arabské příslušníky SDF, buď al-Shannabi, nebo některá z odnoží FSA. S naším YPG průvodcem se všichni srdečně zdraví a opět získávám dojem, že koalice SDF má budoucnost. Obdobnou vřelost projevují tyto arabské skupiny i k nám, všichni vojáci si nám na zastávkách třesou rukou, někteří se s námi chtějí i fotit.

Až na pomyslnou čáru

Zhruba v půlce cesty zastavujeme u podivného shluku lidí. „Toto jsou arabští uprchlíci, kterým boje s ISIS zničily domovy. Nemají nic. Sházejí se na tomto místě každý den a dostávají od kurdské dobrovolnické organizace jídlo, oblečení, případně věci na spaní,“ vysvětluje nám náš YPG průvodce. Podle slov členů organizace Rexistina Rojava je jejich činnost pouze humanitární. „Nestaráme se o to, zda někdo z příbuzných těchto lidí byl například členem ISIS ani o to, jestli je dotyčný Kurd nebo Arab,“ říkají nám. Jak tady ale sami vidíme, všichni uprchlíci jsou Arabové z okolních vesnic.

Lidé z Rexistina Rojava vypadají potěšeně, když se zajímáme o jejich činnost. Prý jsme první reportéři, kteří fotí kurdskou pomoc Arabům. Na uprchlíky je zoufalý pohled, když se ale rozpomenu na pár arabských pozdravů a dám dětem několik bonbonů, usmívají se a podávají nám ruce.

Staré minometné granáty. / Markéta Všelichová

Na vstupním checkpointu v Holu nás pak vítají tři bojovnice YPJ (Kurdská ženská vojenská brigáda spadající pod YPG). Jsou velmi mladé, ale ujišťují nás, že je jim devatenáct let, protože mladším není umožněno do YPJ vstoupit.

Holem jen projíždíme, chceme totiž dojet ještě dál, a to až na pomyslnou čáru mezi území ovládané SDF a takzvaným Islámským státem. Městečko je liduprázdné. Zatím se do něj nikdo nemohl vrátit kvůli zanechaným výbušninám. Nyní se čeká se experty, ti město prohlédnou a nevybuchlé nálože zlikvidují.

Projíždíme ještě několika malými vesničkami a zastavujeme u továrny na zpracování ropy. ISIS byl odsud vyhnán teprve před několika dny. Dále už nemůžeme. Za kopcem je nepřítelem ovládané území, na němž probíhají boje. V továrně je k vidění hodně. Po domácku vyrobený raketomet, kterému vojáci říkají „Daash hell canon“, velké množství bomb a raket, z většiny se jedná o ruční výrobu.

Vojáci nám ukazují výrobnu chemikálií, a poté nás vedou k vězení, ve kterém ISIS držel zajatce. Původně to byl karavan zakopaný pod zemí. Dřevěné přepážky ho dělí na čtyři malé cely. Daash tu drželi ženy a děti.

Náklaďák ISIS přemalován na růžovo

Jeden z arabských vojáků se nás ptá, zda dle nás že někdo, kdo věří v boha, by mohl udělat něco takového. Pak všichni několikrát zopakují, že ti z Islámského státu nejsou muslimové. Je to pro ně opravdu důležité zdůraznit nám to a zároveň nás prosí, ať o tom co tady vidíme, řekneme světu.

Po rozloučení s posádkou hlídající továrnu se vracíme zpět do Holu. Zastavujeme před budovou, kterou ISIS používal jako soud. Zbylo zde mnoho papírů, pár z nich si beru s sebou. Oproti jiným městům, které ISIS ovládal, je Hol po boji v podstatě nezničený. Je to dáno tím, že odsud ISIS v podstatě utekl a před svým kvapným odchodem stihl zničit jen místní obchody a nastražit výbušniny.

V ulicích se také nachází několik vozidel, v nichž se odpálili sebevražední atentátníci. Jeden z těchto náklaďáků kurdští bojovníci přemalovali na růžovo, nachází se hned u vstupu do města. Kromě vojáků zde není nikdo. Když přijíždí dodávka s logem SDF, vojáci s se námi zdraví a dostáváme od nich vodu.

Hol je strategicky velmi významný, velikostí ale připomíná spíše větší vesnici a vše procházíme relativně rychle. Na úvodním checkpointu si ještě chvíli povídáme s bojovnicemi YPG a poté se vydáváme zpátky na základnu v Hasace. Hol bychom měli, zítra za Asyřany do Derik.