Proč velmoci prohrávají války se slabšími soupeři?

Obrana vlasti

Historie posledních několika staletí potvrzuje, že se útočník musí připravit na houževnatý odpor v případě ohrožení vlasti či nezávislosti obránců. Na vrcholu americké války za nezávislost stálo proti sobě 56 000 britských vojáků a 30 000 hessenských žoldnéřů proti 80 000 amerických kolonistům a příslušníkům domobrany.

Přestože se tyto počty mohou zdroj od zdroje lišit, nesporným faktem zůstává značná převaha na straně Spojeného království. Jeho síly byly lépe vycvičené, a navíc disponovaly početnějším a výkonnějším dělostřelectvem, nehledě na 30 000 profesionálních vojáků z Hesenska.

Jádro americké armády sice tvořily dobře vycvičené jednotky, ale to neplatilo pro členy domobrany. V průběhu války zahynulo asi 25 000 mužů na straně kolonistů a 24 000 na straně Britů. Ztráty Londýna představovaly nepatrný zlomek z celosvětových sil britského impéria, zatímco Američané přišli o několik procent své celkové mužské populace.

Při prostém pohledu na čísla, statistické údaje a ztráty vypadá jako samozřejmost, že americké kolonie tuto válku měly prohrát. Je pravda, že se závěrečné bitvy zúčastnilo francouzské námořnictvo, nicméně i bez něj by Američané po osmi letech téměř jistě zvítězili. Ani obrovské ztráty nevedly ke ztrátě morálky.

Dokázali to kvůli asymetrii zájmů. Kolonie bojovaly za svou domovinu. Porážka by způsobila jejich podřízení vůči Londýnu na dlouhá léta. Američané tehdy nehájili žádný další zájem, jenž by se svou důležitostí vyrovnal boji proti Spojenému království. Na druhé straně Britové zároveň soupeřili s Francií o vliv v Evropě a o nadvládu ve světových mořích, z čehož vzešli jako světová velmoc. Londýn nebral americkou revoluční válku na lehkou váhu, ale výhra či prohra v ní nemohla ovlivnit postavení Spojeného království ve světě.

Britové v Severní Americe nasadili značné síly a zároveň pokračovali v podpoře vznikající průmyslové revoluce či ve sledování globálních zájmů. Na dobu a počet ztrát, které byli konfliktu ochotní obětovat, je proto nutné pohlížet v kontextu jejich širších zájmů. Londýn mu věnoval patřičnou pozornost, ale ve své době se z důvodu svého malého rozsahu nikdy nemohl stát středobodem britské zahraniční politiky.

Absolutní válka

Opačnou situaci představuje druhá světová válka, ve které velmoci bojovaly o holé přežití. Japonsko, Německo, Spojené království, SSSR a USA čelily nebo následkem války mohly čelit absolutnímu ohrožení vlastní existence. Jejich zájmy lze označit jako symetrické. Nedlouho po začátku války bylo jasné, že cokoliv menšího než maximální průmyslové nasazení a orientace na bezpodmínečnou kapitulaci nepřítele nepovede k rozhodujícímu vítězství.

Vývojová stádia konfliktu podle náčelníka ruského generálního štábu Valerije Gerasimova; větší foto / Public Domain

Způsob, jakým velmoci vedly druhou světovou válku, se podle článku George Friedmana pro internetové stránky Geopolitical Futures měl stát inspirací pro vedení všech pozdějších konfliktů. Ve svém textu kritizuje zejména USA, jež od roku 1945 nebyly schopné přesvědčivě porazit své vojensky slabší nepřátele.

Korejská válka skončila patovou situací a válka ve Vietnamu vyústila ve ztrátu, stažení a porážku vietnamských spojenců Washingtonu. Tažení proti radikálnímu islámu neskončilo pro Spojené státy rozhodujícím pozitivním výsledkem. Friedman považuje operace Pouštní štít a Pouštní bouře za jediné konflikty od konce druhé světové války, ve kterých USA dosáhly svého strategického cíle, tj. poražení irácké armády v Kuvajtu.

Lze najít celou řadu vysvětlení, proč k těmto porážkám došlo, ale tím stěžejním důvodem je dle Friedmana asymetrie zájmů. Vietnam stál na okraji pozornosti americké zahraniční politiky, přičemž mnohem důležitější téma představovaly regionální důsledky v případě komunistického sjednocení země. Tyto hypotetické důsledky nemohly významně narušit globální postavení USA jako supervelmoci. Severovietnamští vojáci na druhé straně bojovali za sjednocení země, která se mohla stát regionální mocností s ambicí vyvažovat moc Číny.

Jinými slovy výsledek války ve Vietnamu se přímo dotýkal národního zájmu Severního Vietnamu. Z francouzského a amerického hlediska nešlo o zanedbatelný konflikt, ale nacházel se spíše na okraji národních zájmů. Naopak sjednocení Vietnamu představovalo absolutní zájem pro severovietnamskou vládu.

Hizballáh a metody asymetrického válčení
 

Analogicky můžeme nahlížet i na Americkou válku za nezávislost. Britové nebyli ochotni nasadit veškeré zdroje k boji proti americkým koloniím, protože to pro ně nepředstavovalo absolutní zájem. Totéž platí pro Spojené státy v Koreji, Vietnamu, Kuvajtu, Afghánistánu a Iráku. Zatímco k vítězství vedl pouze americký zásah v Kuvajtu, ostatní skončily neúspěchem.

Prohra velmocí

V demokratické společnosti patří úmrtí vojáků k nepříjemným událostem, jež se obtížně vysvětlují bez absolutního zájmu státu. Smrt příslušníků ozbrojených sil za účelem získání taktické výhody namísto obrany vlasti dokáže vzbudit emoce a ovlivnit veřejné mínění. Absolutní válka je morálně odůvodnitelná, což neplatí pro konflikty vedené na základě politického rozhodnutí za účelem dosažení určité výhody (i když například pro domovský stát a obyvatelstvo).

Velmoci mají mnoho zájmů, ne všechny jsou však stejně důležité. Začátek konfliktů a jejich ukončení bez vítězství patří k nástrojům velmocenské zahraniční politiky. Dlouhé války se pro velmoci mohou stát příliš nákladnými a vědomě se z nich stáhnou. Navzdory faktické prohře nemusí dojít ke snížení jejich moci.

Ve většině zemí světa se velmoci setkávají s asymetrií zájmů. Lidé, kteří tyto země obývají, mají mnohem větší motivaci a zájem o výsledek války než velmoci. To platí i pro Sýrii, ze které se hlavní zahraniční aktéři začnou stahovat, až potenciální zisky z vítězství převýší náklady na udržování vojenské přítomnosti.

Zdroje: Geopolitical Futures