Představujeme čínské stíhací letouny: Chengdu J-7

Vznik a vývoje letounu

Vývoj Chengdu J-7 započal v roce 1961 v reakci na stornování dodávek MiGů-21F-13 ze Sovětského svazu. Připomeňme, že v té době se vztahy mezi oběma zeměmi zhoršily a z pochopitelných důvodů byla dodávka sovětských letounů ukončena. Číňané proto na další dodávky pokročilých zbraní jako například bojových letounů nebo balistických raket mohli zapomenout.

Čínští konstruktéři údajně obdrželi jen neúplnou technickou dokumentaci a několik nesmontovaných letounů výše uvedeného typu. V Chengdu proto dostali za úkol dopracovat projekt a zahájit vlastní sériovou výrobu tehdy velmi obávaného stíhače. Sověti vyvinuli MiG-21 na základě zkušeností z předchozích typů a nedávných konfliktů, kde nebe již definitivně ovládli proudové a nadzvukové letouny.

Hlavním úkolem stíhacích přepadových stíhacích strojů bylo narušovat vzdušný prostor, napadat nepřátelské letouny a utkávat se s nimi ve vzdušných soubojích. V době míru přitom tento typ slouží dodnes jako stíhač zajišťující ochranu vzdušného prostoru. V Číně nakonec vzhledem k vytížen závodu v Chengdu výroba z velké části přešla do Shenyang. Název letounu Chengdu J-7, odvozený od města Chengdu, však již zůstal do dnešních dní.

První prototyp vzlétl počátkem roku 1966 a krátce na to se rozběhla první sériová výroba Chengdu J-7. Celý projekt však doplatil na tzv. Kulturní revoluci, která v konečném důsledku znamenala pro Čínu velkou ztrátu a zpomalení nejen v oblasti vojenského průmyslu. Letoun se nakonec prosadil výrazněji až v osmdesátých letech a v mnoha variantách se vyráběl až do roku 2006.

Foto: Nejmodernější čínská varianta Chengdu J-7G / www.airwar.ru

Bezpočet různých variant

První série J-7 údajně čítala pouze dvanáct letounů. V sedmdesátých letech totiž vznikl vylepšený J-7I. Oproti předchozímu typu, jenž byl v podstatě kopií MiGu-21, byl u verze „I“ upraven brzdící padákový systém a překryt kokpitu. Implementován byl také zbraňový systém pro řízené střely krátkého dosahu PL-10 a opět se objevila dvojice 30mm kanónů.

Ještě v průběhu sedmdesátých let vznikla celá řada modernizovaných verzí. V té době již nepatřil MiG-21 mezi nejmodernější letouny a v Sovětském letectvu jej nahrazoval MiG-23 a chystal se MiG-29. Z tohoto období tak lze vytipovat Chengdu J-7II v mnoha modernizovaných variantách, které přinesly modernější displeje, elektroniku a také podporu výkonnějších řízených střel vzduch-vzduch PL-8.

Číňanům se zřejmě z Egypta podařilo získat MiG-21MF (mimochodem ty se vyráběly v Československu) ta tak měl k dispozici předlohu pro svou modernizovanou variantu J-7III. Mezi novinkami byl nový a lehčí radar s dosahem 28 kilometrů, modernizovaný kokpit včetně HUD displeje i vylepšená avionika. Vestavěn byl navíc taktéž nový motor WP-13 a zlepšil se i dolet.

J-7 se stal také žádaným artiklem a Čína si mohla jeho výrobou a prodejem do jiných zemí nejen přivydělat ale také zlepšit své zahraniční vztahy a zvýšit svůj vliv. Z J-7IIM/III a podobných verzí vznikl F-7M určený pro export. Mimo jiné měl upravený podvozek, nový radar i avioniku a byl samozřejmě vybaven odpovídačem IFF. Pro výzbroj byla určena jen čtveřice pylonů. Nutno podotknout, že F-7M byl taktéž časem modernizován a zároveň přizpůsobován požadavkům zákazníků, takže se nejedná o jednu a tutéž verzi.

Nakonec se J-7/F-7(M) dostal k alespoň sedmnácti letectvům, z nich čtrnáct má tento typ stále ve své výzbroji. Dnes se přitom ve všech případech jedná o asijské a taktéž africké země, pro které je nákup nových a moderních západních letounů zcela vyloučen, nejen z ekonomického ale také z politického hlediska. Největším zahraničním uživatelem Chengdu F-7 v celkem čtyřech verzích vyráběných postupně od roku 1988 do roku 2002 je Pákistán, který jich má mít ve výzbroji celkem 186.

Foto: Již v minulosti doplnil J-7 výkonnější J-8, který patří do stejné kategorie jako MiG-23 / USAF

Role čistokrevného stíhače v 21. století

Číňané mají ve výzbroji celkem kolem 350 letounů J-7, které využívá jako stíhače / narušitele. Oproti současným stíhacím letounům nicméně silně pokulhává nejen v elektronických ale také zbraňových systémech. Má velmi omezený počet pylonů, na které lze defakto podvěsit jen střely vzduch-vzduch s kratším dosahem nebo neřízenou munici, jejíž použití je dosti omezené.

Samotné parametry J-7MG vychází pochopitelně už z původního MiGu-21. Rychlost M=2 a dostup 17 500 kilometrů nejsou špatné. Horší je ovšem stoupavost 195 m/s (pro porovnání moderní jednomotorové stíhací letouny mají stoupavost nad 250 m/s  a výše) a maximální dolet kolem 2 200 kilometrů, který je nicméně dán původní koncepcí přepadového stíhače. Moderní stíhací jednomotorové letouny mají tyto parametry někde úplně jinde.