Představujeme čínské stíhací letouny: Xian JH-7

Vznik a vývoje letounu Xian JH-7

Potřeba útočného bombardéru existovala v Číně už od 70. let, kdy roli útočných letounů zajišťovaly Harbin H-5 (Iljušin Il-28) a Nachang Q-5 vycházející z MiGu-19, mimochodem prvního hromadně zaváděného sovětského nadzvukového stíhače. Číňané však chtěli vlastní, výkonnější a moderní útočný bombardér, který by výhledově mohl nahradit předchozí typy konstrukčně vycházející z letounů vzniklých na přelomu čtyřicátých a padesátých let.

Ke schválení projektu došlo podle některých zdrojů na konci sedmdesátých let, podle jiných až v roce 1983. Od začátku se vážným problémem staly odlišnosti vyplývající z rozdílných požadavků čínského námořnictva a letectva. Zatímco první z uvedených složek žádala jednodušší letoun, letectvo chtělo výkonnější stroj parametry více inspirovaný sovětským útočným letounem Su-24 vyvíjeným od počátku 60. let a do výzbroje  zařazený v roce 1974.

Neshody obou stran na základních parametrech údajně nakonec vedly k rozdělení projektu, což mělo za následek vyšší vytížení konstrukční kanceláře a neúnosnou finanční náročnost vývoje. Bylo proto rozhodnuto o pokračování varianty původně určené pro námořnictvo, zatímco vývoj varianty pro vojenské letectvo s měnitelnou geometrií křídel byl zastaven.

Foto: Harbin H-5 alias Iljušin Il-28 / Wikipedia

Zavedení do služby a vývoj modernizované varianty

Útočný bombardér JH-7 (v kódu NATO Flounder) si nakonec svůj premiérový let odbyl v roce 1988 a do výzbroje začal být  postupně zařazován od roku 1992, reálně však až od poloviny 90. let. Veřejnosti pak byl představen v roce 1998 a vyvolal skutečně velký ohlas. Svět sice věděl, že se Číňané snaží vyvinout vlastní útočný bombardér, ale nikdo moc nevěřil, že se projekt podaří dotáhnout do zdárného konce.

První do výzbroje zařazované JH-7 však trpěly celou řadou problémů. Nepodařilo se do nich úspěšně zabudovat čínský motor WS-9. Namísto nich nakonec Číňané použily nelicencované (tedy ukradené a okopírované) britské Rolls-Royce Spey Mk.202, další si nakonec pořizovali z přebytků RAF, stejně jako palubní radary. Spokojenost nevládla ani s použitou výzbrojí, avionikou a palubními systémy.

Na základě dalších požadavků a získání zkušeností s Su-27/30 se proto Číňané pustili do vývoje modernizované varianty JH-7A. Vylepšena byla avionika letounu, byl přidán pulzní Dopplerův radar a v souvislosti s tím došlo k inovaci zbraňových systémů. Změny se však dotkly také konstrukce – byla postavena lehčí konstrukce využívající údajně kompozitních materiálů a přibyla čtveřice dalších pylonů pro zavěšení výzbroje (dva pod vstupy do motorů a další dva pod křídly).

Foto: Nachang Q-5 stále slouží v čínském letectvu v počtu přes 130 letounů / Wikipedia

Výsledné parametry letounu a srovnání se západními typy

Výsledný letoun bychom mohli kategoricky nakonec srovnávat s evropskými útočnými bombardéry Panavia Tornado a zejména SEPECAT Jaguar. Oba tyto letouny byly vyvinuty primárně jako útočné bombardéry, jsou nadzvukové a o pohon se stará dvojice proudových motorů. Britsko-francouzský Jaguar nemá navíc stejně jako jeho čínský protějšek křídla s měnitelnou geometrií křídel.

Čínský JH-7 na délku měří 22,2 metrů a rozpětí činí 12,8 metrů. Prázdná hmotnost je 14,5 tuny, přičemž maximální vzletová hmotnost dosahuje  28 475 kilogramů, což jsou nakonec takřka shodné parametry jako v případě Panavia Tornada, které je jen o trochu kratší. Maximální rychlost letounu je nicméně omezená profilem křídel a činí M=1,75. Dolet letounu se pak pohybuje kolem 3 700 kilometrů a bojový akční rádius je na hranici 1 760 kilometrů.

Výzbroj a přídavné nádrže pak lze podvěsit na celkem 9 pylonů pod trupem a křídly. Mezi podporovanou výzbroj patří řízené střely vzduch-vzduch krátkého dosahu pro vlastní ochranu, protilodní střely s dosahem přes 350 kilometrů, řízené střely Yingji-91 (Kh-31) s dosahem přes 50 kilometrů a také laserem naváděné bomby. Mezi další podporovanou výzbrojí samozřejmě nechybí ani neřízená munice, ale tu je možno používat i na starších typech letounů.

Video: Propagační video k JH-7A / YouTube

I přes výše uvedené nedostatky původní verze JH-7, nakonec představuje modernizovaný JH-7A pokrok a vzhledem k použité výzbroji lze usuzovat slušnou bojovou hodnotu. V současné době mají Číňané ve výzbroji 114 těchto letounů. Další rozšiřování ovšem není zcela jisté. Roli útočného bombardéru totiž velmi dobře zastanou výkonnější Su-30, J-11 a taktéž víceúčelový stíhací letoun Chengdu J-10 čínské konstrukce, jehož jsme si představili v minulém článku.