Poslední americký stíhač, který padl za války v Evropě, zahynul v dubnu 1945 u Trhanova

Do oficiálního konce druhé světové války v Evropě zbývá osm dní. Virgil Paul Kirkham má podepsanou dovolenku, ale hlásí se dobrovolně na další misí. Netuší, že bude jeho poslední a že už se nikdy nevrátí na svoji rodnou farmu v Oregonu na severozápadě USA, kde krajina povážlivě připomíná tu na Domažlicku. 

Poslední Virgilova mise

Příslib svobody a míru jiskří ve vzduchu, ale pořád ještě se bojuje. Německá armáda je nervózní. Američané už od března 1945 ovládají nebe nad jihozápadní částí protektorátu Čechy a Morava. Prolétává zde zejména „Devátá letecká“, jejímž pilotům obyvatelstvo přezdívá „kotláři“. Piloti se snaží paralyzovat silniční i železniční dopravu a omezit tak bojeschopnost nepřítele. Do zorného pole letců se dostávají i kolony ustupujících Němců. A naopak. Ač na ústupu, německá armáda neváhá po amerických letadlech vztekle pálit. 

Je 30. dubna 1945. Virgil Paul Kirkham se připravuje na svou osmdesátou pátou misi, která povede nad kopce a lesy nedaleko Domažlic. Nasedá do svého letounu P-47 Thunderbolt a vzlétá. 

Dvacetiletý pilot se ke 377. Fighter Sqaudron při 362. Fighter Group přidal v únoru 1945. Poprvé se muži od 362. Fighter Group vydali na misi v roce 1944, kdy doprovázeli bombardéry směřují nad francouzské Pas de Calais. Třicátý duben měl být jejich poslední bojovou akcí v Evropě.

Pavel Kirkham

Průstřel pancéřovou deskou

Piloti startovali ze základny poblíž Frankfurtu. Krátce po tři čtvrtě na jednu se objevili mezi Trhanovem a Klenčím pod Čerchovem na Domažlicku a spatřili konvoj německých nákladních vozidel. „Našli jsem několik automobilů na úzké silnici, která byla dobře krytá stromy. Zahájili jsme palbu, když v tom 1/Lt Kirkham během nízkého průletu zachytil levým křídlem o vrcholek stromu. Vedoucí letoun se náhle převrátil a v plné rychlosti narazil do blízké kopce,“ uvedl Virgilův kolega 2/Lt Holland. Stíhačka narazila do zalesněného svahu Draženovské hory, která leží severně od Trhanova. 

Missing Air Crew Report neboli hlášení o pohřešované posádce uvádí, že pilot byl při postřelování pozemního cíle zasažen, což potvrzuje i dochovaná pancéřová deska, jež chránila sedačku pilota proti střelbě. Opěrka hlavy je prostřelená projektilem. Před několika lety byla dočasně k vidění v domažlickém muzeu. 

Virgil Kirkham ve svém letadle, které pojmenoval Lady Jo-Ann II., zahynul. Lidé z okolních obcí, zejména z Trhanova a z Újezdu, pilota pohřbili a vyrobili mu prostý křížek z březových větví. Trosky letadla si postupně odnášeli domů jako svůj válečný suvenýr. Neodnesli však vše – u pomníku, který je nyní kamenný a opatřený pilotovou fotografií, se stále objevují drobné úlomky letadla. 

Farmářský kluk, co miloval basket

Virgil Paul Kirkham se narodil 27. listopadu 1924 v Troutdale ve státě Oregon do farmářské rodiny. Kirkhamovi přišli na severozápad USA mezi prvními pionýry a začali farmařit na malém kousku půdy. „Naše matka pěstovala nádherné narcisy. Několik sazenic, které dostala, proměnila v celé květinové pole,“ vzpomíná Virgilův bratr Marion Kirkham, který během druhé světové války rovněž sloužil u letectva a dodnes v Oregonu žije – letos v březnu oslavil 98. narozeniny. 

„Chovali jsme kuřata. Žili jsme skromně, ale měli jsem co jíst, a to i v době hospodářské krize, která byla pro mnoho lidí náročná. Mívali jsem na stole hlavně to, co jsem si sami vypěstovali. S bratrem jsme neměli moc hraček, místo míče jsme kopali do dýně,“ pokračuje ve vzpomínkách americký veterán a pak se rozesměje. „Stodola bývala natřená na červeno, v té době jsme měli psa, a tak jsme se rozhodli, že i jemu, chudáčkovi, opatříme červenou barvu.“

Marion i Virgil vyrostli na farmě, a tak byli zvyklí na náročnou práci. Rádi sportovali. Virgil měl atletickou postavu, hrával basketbal. Když oba hoši povyrostli, občas se podívali i do velkého města – do Portlandu. Auto řídil o dva roky starší Marion. „Virgil byl hodný a společenský hoch, s každým se zapovídal, lidé ho znali a on znal je. Byl oblíbený.“ Virgil byl benjamínek, nejmladší z rodiny. Kromě bratra měl ještě dvě sestry. Dortoha Kirkham se také přihlásila do armády a sloužila na Nové Guineji. Sue pracovala pro Červený kříž v Portlandu. 

Pomníček Pavla Kirkhama; větší foto / Jana Poncarová

Stesk po domově

Když byl Virgil odvelen do Evropy, posílal domů dopisy. Rodina několik z nich stále opatruje. „Psával krásné dopisy, plné lásky. Ptal se na život doma, nechával všechny pozdravovat. Je z nich cítit stesk po domově,“ říká Marilyn Kirkham, Virgilova neteř, která svého strýce nikdy nepoznala. Narodila se až několik let po válce. 

„O bojích se v dopisech příliš nezmiňoval. Když vstoupil do armády, byl to stále teenager. Venkovský kluk, který snil o tom stát se pilotem, aby mohl bojovat za svobodu, které si tak vážil,“ dodává Marilyn Kirkham. 

Děvče s květinami 

Na okamžiky, kdy zalesněným kopcem otřásl výbuch, jak sestřelené letadlo dopadlo na zem, si dobře pamatuje paní Zdeňka Sládková, jíž bylo koncem války čtrnáct let. „Schovávali jsme se v krytu ve sklepě u zámku. Náš taťka tam měl žebřík, který mu dovolil podívat se, co se děje. Viděl, že v lese hoří, a tak se tam s panem Thomayerem také vydali,“ vzpomíná Zdeňka Sládková, jež dodnes žije ve stavení vedle domku, v němž se narodil lékař profesor Josef Thomayer.

Jeden z místních lidí se později spojil s rodinou Kirkhamových. Vyměnili si několik dopisů. Do Ameriky také putovalo vyřezávané fotoalbum s fotografiemi zachycujícími ohořelé trosky letounu i pomníček. Do Československa odepisoval hlavně Virgilův otec. Matka se ze ztráty nejmladšího syna nikdy nevzpamatovala, zemřela o několik měsíců později, prý jí puklo srdce žalem. Styky mezi trhanovskými a farmáři v Oregonu přerušila železná opona. 

Lidé – alespoň někteří – ale nezapomněli. Zdeňka Sládková dodnes schraňuje fotku, na které je u pomníčku vyfocená v kabátku, na němž má našitou hlavu Indiána – znak 2. pěší divize, která osvobozovala v květnových dnech Plzeň. 

Tato fotografie dovedla o několik desetiletí později Mariona Kirkhama, Virgilova bratra, zpět do Trhanova. Mezitím se Zdeňka Sládková i přes hrozící represe nevzdala péče o Virgilovu památku. A to i přesto, že pilotovy ostatky byly později vyjmuty a převezeny do Francie na americký vojenský hřbitov St. Avold. 

Hrob navštěvuje, nosí květiny, zalévá. „Chodili jsme tam pořád. Já jsem doma vzala kytky, protože můj taťka byl zahradníkem, a šli jsme nahoru k letci. Dole v potoce jsme nabrali vodu a táhli jsme ji nahoru. A tak to šlo pořád dokola,“ říká. Nejprve za mladým letcem docházel ze vsi houf děvčat. Po roce 1948 zástup prořídl na pouhé dvě. Jednou z nich byla právě Zdeňka Sládková. 

Zdeňka Sládková, Vivian Kirkham, Marion Kirkham / Jana Poncarová

Batr u pomníku svého bratra

Když se po roce 1989 začali do západních Čech vracet američtí veteráni, aby se po dlouhých čtyřiceti letech podívali na místa, která osvobozovali, vydal se na dlouhou cestu i Marion Kirkham. Do České republiky přijel poprvé v roce 1995. „S kamarádem jsme se ubytovali v Plzni a vydali se na neznámou cestu do Trhanova. V ruce jsme drželi fotografii mladé Zdeňky Sládkové v kabátku s nášivkou Indiána. Ptali jsme se místních, kde bychom ji našli. I přes jazykovou bariéru jsme nakonec zastavili před jejím domem.“ 

Dohodli se i beze slov a odjeli k pomníčku schovanému ve stínu lesa. Po padesáti letech poklekl Marion u původního hrobu svého bratra. „Jen jsme tam stáli a dívali jsme se na sebe. Nerozuměli jsme si slovy, ale myslím, že ho to vše dojalo,“ říká Zdeňka Sládková.

O čtyři roky později byl Marion Kirkham zpět i se svojí rodinou. A vracel se pravidelně. Naposledy památku svého bratra přijel uctít v roce 2015, kdy mu bylo 93 let. Se Zdeňkou Sládkovou je dodnes pojí přátelství. 

Ocenění od ministerstva i Američanů

K Virgilovu pomníčku dnes vede naučná stezka. Každý rok se místní lidé i přespolní vydávají 30. dubna do lesa, aby letcovu památku uctili. Letos byla připomínka skromná, ale o to procítěnější. 

Zapomenuto nebylo ani na statečnost paní Zdeňky Sládkové, která se během komunismu, kdy nebylo bezpečné prohlašovat, že byl západ Čech osvobozen americkou armádou, o pomník starala. V roce 2010 získala od ministerstva obrany pamětní plaketu Péče o válečné hroby a v roce 2012 ocenění od americké ambasády v Praze a od organizace Dcery americké revoluce.