Polsko chce protiradiolokační dělostřeleckou a raketovou munici

Na začátku je třeba zdůraznit, že na světě protiradiolokační dělostřelecká munice neexistuje. Polský inspektorát proto plánuje začít “technický dialog” s vybranými vědeckými/průmyslovými partnery a prostudovat možnost, zda je výroba munice vůbec technicky a finančně reálná. Cílem je rovněž vypracovat takticko-technické požadavky na novou munici.

Polsko plánuje bojové hlavice schopné navádět se na zdroje EM záření umístit do dělostřelecké munice a taktických raket země-země. Pokud se vývoj podaří, polské samohybné houfnice Krab a Kryl mohou v budoucnu ničit zdroje EM záření až na vzdálenost 40 km, a raketomety Homar na vzdálenost až 160 km (v budoucnu snad a až na vzdálenost 500 km).

Cílem pozemní protiradiolokační munice mohu být dělostřelecké radiolokátory protivníka, jednotky vojskové protivzdušné obrany (Buk-M2/M3, Pancir S1), komunikační centra nebo místa velení a řízení.

Každý vysílající vojenský prostředek je typicky svým unikátním EM podpisem - v případě vytvoření dostatečně přesné a velké databáze EM podpisů systémů protivníka se podobná munice dokáže například sama zaměřit na nejhodnotnější cíl.

Samozřejmě nezbytným předpokladem použití protiradiolokační munice je spolupráce s vlastními systémy radioelektronického boje (RB), které dokáží nejen rušit elektronické prostředky protivníka (např. dělostřelecké radiolokátory), ale odhalit i jejich pozice a navést na ně přesnou munici.

Dodejme, že dělostřelecké radiolokátory představují pro dělostřelectvo protivníka skutečnou hrozbu. Například radiolokátor Arthur, zavedený rovněž v Armádě ČR, umí odhalit dělostřelecké projektily na vzdálenost až 30 km a raketovou/minometnou munici na vzdálenost až 50 až 60 km. Na základě zjištěné trajektorie radiolokátor určí místo odpalu a na toto místo navede palbu vlastních dělostřeleckých/raketových prostředků.

Vývoj protiradiolokační munice kopíruje trend poslední doby, kdy zbraňové systémy získávají možnost působit proti široké škále cílů. To umožňuje především raketový rozvoj prostředků velení, řízení, spojení, počítačových systémů, zpravodajství, sledování, zaměřování cílů a průzkum C4ISTAR (Command, Control, Communications, Computers, Intelligence, Surveillance, Target Acquisition and Reconnaissance).

Architektura C4ISTAR dokáže spojovat do jednoho kooperujícího “organismu” nesourodé senzory i zbraňové systémy - například v našem případě prostředky RB a dělostřelecké/raketové systémy.

Dlužno však dodat, jak jízlivě připomínají diskutéři pod článkem na Defence24 na základě předešlých zkušeností, pod pojmem “technický dialog” se může skrývat prakticky cokoliv. Od několika nikam nevedoucích schůzek s průmyslem, “powerpointová prezentace” nebo skutečně realistická cestovní mapa, která bude skutečným podkladem pro vývoj protiradiolokační dělostřelecké munice

V současné době nejrozšířenější protiradiolokační zbraní je americká letecká střela AGM-88. Již během vietnamské války ale americké námořnictvo používalo upravenou protiletadlovou střelu RIM-8 Talos k detekci a ničení pozemních radiolokátorů protivníka. Později byla vyvinutá verze odpalovaná ze země.

Ve výzbroji amerického námořnictva byla dlouhou dobu střela RGM-66D (upravená protiletadlová SM-1) schopná ničit pobřežní radiolokátory protivníka.

Ostatně i protilodní střely P-700 Granit, P-500 Bazalt, MM40 Exocet, B611MR nebo Otomat mají možnost navádět se na zdroje EM záření, jako jsou radiolokátory, systémy RB (rušičky) nebo komunikační systémy. Podobné schopnosti mají i střely země-vzduch nebo vzduch-vzduch, jako americká střela středního dosahu AIM-120 AMRAAM nebo ruská Vympel R-27EP .

Proti těmto střelám je tak nebezpečné použít prostředky RB nebo obranné antirakety s poloaktivním naváděním, protože výše uvedené střely se na tyto zdroje EM sami zaměřují.

Zdroj: Defence24