Hrdinka od Sokolova a Dukly Jarmila Halbrštátová odešla. Její odkaz zůstal

Jarmila Halbrštátová byla odvážná už jako mladá dívka. A měla pro strach uděláno. Koncem druhé světové války prošla pověstnou cestu z Buzuluku do Prahy. Při tažení se zúčastnila bitvy u obce Sokolov, bojů o Kyjev i Karpatsko-dukelské operace. Předtím přežila internaci v sovětských věznicích a táborech.

Čechoslovačka v Sovětském svazu

Budoucí bojovnice se narodila 7. dubna 1924 jako Jarmila Kaplanová ve vesničce Hylváty, která se později stala součástí města Ústí nad Orlicí. V obci žila silná německá komunita, a tak Jarmila chodila do německé školy. Hovořila česky i německy. Oba její rodiče pracovali v dělnických profesích a po příchodu hospodářské krize na počátku 30. let minulého století ztratili zaměstnání.

Rozhodli se, že odjedou do Sovětského svazu. Dceru s sebou nevzali, čekali, jak se uchytí. Usadili se ve městě Šachty v rotovské oblasti, kde Jarmilina matka pracovala jako kuchařka v hotelu. Otec jezdil v nemocnici jako saniťák. V roce 1936 se matka pro dvanáctiletou Jarmilu, kterou vychovávala babička, vrátila.

„Když pro mě mamka přijela a odvezla mě do Sovětského svazu, znala jsem jenom češtinu a němčinu. Proto mi najali učitelku a učila jsem se ruský jazyk,“ vzpomínala později. Rusky se naučila. Začala studovat střední školu a plánovala, že se přihlásí na další studia v Moskvě. Do jejích plánu ale vstoupila válka.

Z internace do Buzuluku

V roce 1941 Německo napadlo Sovětský svaz, svého dosavadního spojence, a porušilo tak pakt Ribbentrop–Molotov podepsaný v srpnu 1939 v Moskvě. Jarmila měla protektorátní pas, a tak se doslova přes noc stala nepřítelem na území SSSR.

„Všichni, kdo nebyli Rusové, byli internováni. Moji rodiče měli starý ruský pas, proto zůstali doma. Mě ale odvezli do Rostova,“ uvedla. V sedmnácti letech jí zatkli obávaní příslušníci NKVD, což byl Stalinův orgán zabývající se vnitřní bezpečností.

Následující rok prožila dívka v pracovním táboře nedaleko města Akťubinsk. S ostatními vězeňkyněmi vyráběla mýdlo. Když později přišla amnestie, Jarmila sice byla volná, ale k rodičům nemohla. Město Šachty bylo v té době už obsazené Němci. Když se od Rusů, kteří ji propouštěli, dozvěděla, že se v Buzuluku tvoří československá armáda, rozhodla se, že se přihlásí. To bylo počátkem roku 1943.

„Tak mě tam odvezli a už tam bylo dost lidí, chlapci a děvčata z celého Sovětského svazu tam přijeli. Dostala jsem plíšek na krk. Ten dostal každý voják, kdyby byl raněn nebo zabit, aby věděli, kdo to je. Já jsem dostala číslo 855, to si pamatuji. Když jsem tam přišla, tak jsem okamžitě šla do karantény na čtrnáct dní. Potom mě pustili na ubikaci mezi další děvčata. My jsme byly v takové budově, tam byly palandy, mladé bydlely nahoře, starší dole. A začal výcvik. A pořádný výcvik,“ vzpomínala pro Paměť národa.

Sokolovo a strastiplná Dukla

V Buzuluku absolvovala základní výcvik. Vše bylo do velké míry improvizované, a odehrávalo se v bojových podmínkách, ačkoli boje na všechny teprve čekaly. Válkou nepokřtění nováčci se museli naučit zacházet se zbraněmi i s plynovými maskami, protože plyn používali jak Němci, tak Rusové. Jarmila si navíc udělala zdravotnický kurz a pak už se dostala do 1. roty nadporučíka Otakara Jaroše, který později padl právě v bitvě u Sokolova.

Ale nepředbíhejme. Nový československý polní prapor dostal rozkaz přesunout se do Charkova. Ten byl vzdálený 340 kilometrů. Šlo se pěšky, často hlavně v noci, aby uskupení nezpozorovala německá letadla. Po příchodu do Charkova se sice ubytovali, ale v noci přišel nový rozkaz, a tak pokračovali dál k obci Sokolovo.

Právě tady se odehrála krvavá bitva. Ráno 8. března 1943 už Jarmila ošetřovala zraněné v místní škole. Bitva trvala pět dní, a kromě mužů tu bojovalo i 38 žen. Českoslovenští vojáci nepustili Němce za linii řeky Mže a wehrmachtu způsobili citelné ztráty.

„Přijížděly tanky a byly stále blíž. První útok byl odražen. Velení poslalo nás, zdravotnice, do kostelíka. Uvnitř jsme nesměly chodit, kdyby na nás něco spadlo. Proto jsme raněné ukládaly a obvazovaly podél zdí. Tanky pořád přijížděly a plamenomety všechno zapalovaly. Ale člověk se nesměl bát, prostě jsme musely obvazovat raněné,“ uvedla hrdinka.

Po skončení bojů byl polní prapor přeorganizován na 1. čs. brigádu, která se vydala ke Kyjevu. Mladá žena v té době absolvovala spojařský výcvik a byla přidělena k dělostřelecké baterii. Cestou vojáci míjeli hrůzné obrazy. „Viděli jsme mrtvé koně, mrtvé Rusy i Němce. Nestačili je uklidit. Tak si představte, když to vše vidíte, jak zatvrdnete,“ sdělila Jarmila Halbrštátová v jednom z rozhovorů.

A potom přišla Dukla. „Jednou jsme byli v palebném postavení. Řekla jsem si, že se půjdu podívat na pozorovatelnu. Já jsem tam došla, ale Dukla byla zaminovaná. Pamatuju si, jak tam důstojníci najeli na minu a všichni vyletěli do vzduchu,“ vzpomínala později.

Němci měli na Dukle zakopaná děla. Byl sychravý podzim, všude bylo bahno. Podle původního plánu se armáda měla dostat na Slovensko během pár dnů, ale cesta na hranice trvala dlouhé tři měsíce. „Když jsme přijeli k našim hranicím a byli jsme doma, tak jsme líbali zem, tekly slzy, plakali jsme. Tam bylo ještě prolito krve,“ dodala pamětnice.

Hrdinka ve všedním životě

Jarmila Halbrštátová neopustila armádu hned po dobojování. Když se dostala zpět do Československa, absolvovala letecký výcvik a sloužila jako instruktorka výcviku bezmotorového létání v Brně. Demobilizovala v roce 1946.

Později pracovala jako účetní a jako dělnice v textilce Hedva v Moravské Třebové. Do Československa se ze Sovětského svazu vrátili také její rodiče, znovu se s nimi setkala. Vdala se a porodila tři děti.

Za účast v bojích získala v roce 2019 od prezidenta republiky Medaili Za hrdinství.

Zemřela 2. prosince 2020 v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.