Deset dnů v Afghánistánu: Den 5. – základna na kopci

Třetí den na půdě základny FOB Shank jsme se s ní hned ráno rozloučili. Po chvilce čekání se paprsky ostrého ranního slunce propletly dva vrtulníky UH-60 Black Hawk. Batohy nám americké posádky nacpaly na přední lavici, ve dvou čtveřicích jsme seděli proti sobě na těch zadních a na klínech drželi další výstroj.

Zdálo se mi zvláštní, jak jsme se do těchto vrtulníků vůbec poskládali, a jak se s námi rychle vznesly (první let jsme absolvovali pohodlnějším Chinookem). Základna nám zmizela pod nohama a záhy se krajina začala měnit – z hnědých kopců byly černé, stále vyšší a vyšší, jejichž vrcholky pokrýval sníh. Přistáli jsme na COP Sotlhan Kheyl v provincii Wardak.

Foto: Na kontrole s týmem VAT ve Wardaku / Miroslava Pašková

Vítejte v bílé vesnici…

Batohy jsme naházeli na obrněnou béžovou Tatru a vydali se do části, které se podle bílých baráků říká White Village, nověji Czech Vyroubal Camp podle poručíka in memoriam Roberta Vyroubala, kterého zabila exploze pod vozidlem 31. května 2011. Sloužil v druhé jednotce OMLT (Operational Mentor and Liaison Team), teď už tu působila „omeleta“ pátá a poslední.

Po dvojicích jsme se ubytovali v buňkách dva krát dva metry, z nichž polovinu plochy zabírají palandy. Bez oken, s vytápěním pomocí klimatizace. Vojáci tu při počtu asi pěti desítek obývali buňky jednotlivě a minimalistický životní prostor si vylepšovali všelijakými stolky a poličkami z kusů dřeva.

Foto: Interiér klubovny / Miroslava Pašková

Vesničku lemovaly valy s hlínou a kryty, za nimi na jednom místě stály dva mobilní záchody. A o kus dál něco jako umývárny. Jejich použití přicházelo s určitým sebezapřením v úvahu asi jednou za dva týdny, my jsme nafasovali balíček mokrých ubrousků, ruličku toaleťáku a dezinfekci na ruce – na dvě přespání zcela dostačující.

Na druhé straně i zdejší kemp měl své kouzlo. Dodávala mu jej všelijaká zákoutí s lavičkami a stolky, všemi pečlivě opatřenými logem 43. výsadkového mechanizovaného praporu. Totéž v klubovně, která byla umístěna mezi dvěma baráky a nechyběli v ní gril, šipky, stolní fotbal…

Foto: Pohled do jedné z uliček v českém táboře / Miroslava Pašková

Jde se do práce…

Po rychlém inprocessingu se tým VAT (Vulnerability Assessment Team) rozešel ke své práci. My jsme se s kolegyní přidaly k expertům na logistiku a výzbroj, abychom pořídily pár záběrů z jejich zaměstnání. Ale samozřejmě nás to nejvíce táhlo k výcviku afghánských vojáků, což je hlavní práce OMLT.

Video: 5. OMLT - mise poslední české "omelety" v rámci ISAF se chýlí ke konci / YouTube

Začaly jsme hned za českým kempem, v nově zbudované učebně. Malá skupinka vojáků ANA (Afghan National Army) tu právě měla hodinu taktiky. A další venku se pod dohledem amerických vojáků učili obsluhovat minomet. A pak také rozpoznat ukryté výbušné systémy na tzv. IED line, kterou pro ně připravili naši vojáci.

Těžko můžu hodnotit, jak jim to šlo. Podle jednoho z vojáků, který se jim právě věnoval, jsou učenliví. Bylo také na první pohled vidět, že k českým vojákům mají respekt. Ostatně mělo to co dočinění s tím, že i v opačném gardu jim úctu projevovali naši. Atmosféra by se dala popsat jedním slovem jako velice vlídná. Ani na chvíli mě nenapadlo bát se nějakého útoku green-on-blue.

Foto: Výuka afghánských vojáků / Miroslava Pašková

Prohlídka základny

Bohužel bezpečnostní situace neumožňovala, abychom s kolegyní natáčely také v afghánské části základny, a tak jsme si prohlédly alespoň tu americkou, nejvýše na kopci. Samozřejmě nejzajímavější bylo velitelství. Konečně jsme mimo jiné viděly, jak daleko a přesně je vidět z kamer speciálních vzducholodí, které se vznášejí prakticky nad všemi většími základnami.

A samozřejmě jsme poprvé zavítaly i do zdejšího DFACu (Dining Facility). Ten měl k tomu na Shanku opravdu daleko. Sice se skládal ze stejných typů stanů a výdejních pultů, ale ty zely prázdnotou. Bramborová kaše, míchaná vajíčka a prakticky vše další z prášku. Žádné pulty s čerstvou zeleninou nebo jinými pochutinami. Jen těch sladkých limonád a muffinů zde bylo také dost.

Foto: Pohled z rohu autoparku v popředí s obrněnou Tatrou / Miroslava Pašková

Není divu, že zdejší vojáci si objednávali všelijaké proteinové a sacharidové doplňky stravy. Když člověk pomyslí, kolik toho se zátěží desítek kilogramů nachodí na patrolách a ke všemu ve zdejší nadmořské výšce asi 2300 metrů, tak se nediví, že se odtud po půl roce vracejí o patnáct i více kilogramů lehčí.

Večerní bolehlav

První den na Solthan Kheyl utekl jako voda. Leckoho potrápily nadmořská výška i horské sluníčko. S lehce spáleným nosem jsem bolení hlavy rozehnala jedním aspirinem. Ani mi to nepřišlo, ale vypila jsem skoro pět litrů vody. Kolegyně na tom byla hůře a brzy se uložila ke spánku. Já jsem vydržela asi do půlnoci, protože v klubovně se vyprávěly ty nejneuvěřitelnější paragánské historky.

Na druhý den jsme nemohly dospat, protože program měl zpestřit výjezd na střelnici a také jedno překvapení. Ale o tom více až v dalším díle této série.