Československý 120mm samohybný minomet vz.85 – neprávem poražený šampion

160mm minomet vz.43

Projekt 120mm samohybného minometu vz.85 je vyvrcholením „škodovácké" vývojové linie minometů. Poslední realizovaný minometný projekt začíná od tvůrčího uchopení koncepce 160mm minometu vz.43 přes 152mm granátomet KLOKAN (Projekt B-36), až k samotnému samohybnému minometu PRAM-S. Jde o postupné rozvíjení ideje nabíjení hlavně sklopené do nabíjecí polohy, konstrukčního principu 160mm minometu vz.43 (MT-13).

U 160mm minometu vz.43 (MT-13 SSSR), byl licenčně vyráběn v Československu (výrobce Závody ťažkého strojárstva Bánovce n/Bebravou, v letech 1953 až 1955 vyrobeno 397 kusů), se pro velkou hmotnost miny (40,86 kg) hlaveň nabíjela ze zadu.

K tomu se vyklopila hlaveň vzhůru z rámu, který se opírá o ložiště, do nabíjecí polohy. Po zasunutí miny se hlaveň uzavřela nábojnicí a pak sklopila zpět do rámu se závěrovým blokem. Nábojnice se používá opakovaně, je nedílnou součástí závěrového bloku. Minomet s dostřelem 5100 m byl zařazen do minometných brigád a dělostřeleckých divizí. Jeho základním určením bylo boření odolných krytů a staveb.

152mm granátomet KLOKAN

Na začátku padesátých let přišla z SSSR pro Konštruktu Trenčín, jako nástupce zbrojního oddělení Škodových závodů přestěhovaného z Plzně do Trenčína, zakázka na minomet ráže 160 mm s dostřelem 15 km. Během řešení se došlo na ideu místo minometné hlavně ráže 160 mm aplikovat hlaveň 152mm kanónové houfnice vz.37 s možností použití zavedeného střeliva, čímž by se ušetřily nejen náklady na vývoj a zavedení nové miny, ale získala by se dělostřelecká zbraň s podstatně širším bojovým použitím. Z toho vznikl projekt B-36 KLOKAN jako 152mm granátomet, který spojuje balistický výkon 152mm KH vz.37 s minometnou koncepcí 160mm minometu vz.43 s dostřelem 17 230 m. Prototyp byl dokončen v roce 1957 v počtu dvou kusů.

Konstrukční řešení granátometu je obdobné jako u 160mm minometu vz.43. Jen mezi hlaveň a ložiště je vloženo brzdovratné ústrojí k utlumení síly výstřelu o maximální hodnotě 450 tun. Hlaveň je výklopně uložena do saní se zadkem hlavně, které při výstřelu kloužou po kolébce. Zadek hlavně tlačí na brzdovratné ústrojí, spojené s kolébkou. Kolébka, podepíraná náměrovým mechanismem, je přes brzdovratné ústrojí ukotvena přes kulový čep do ložiště. Nabíjení hlavně probíhá ze zadu, stejně jako u 160mm minometu vz.43. Hlaveň se zvedne do nabíjecí polohy a po nabití 152mm náboje se sklopí zpět. Granátomet přinesl výrazné snížení hmotnosti na 2 715 kg, tj. na téměř třetinovou hmotnost obvyklého houfnicového řešení.

I v současnosti by granátomet uspěl svojí hmotnosti a manévrovatelnosti. Parametrem měrné energie v hodnotě 3,44 kJ.kg-1 (parametr udávající množství úsťové energie v kJ, kterou je 1 kg zbraně schopen udělit střele) se zcela vyrovná se současně zaváděnou taženou houfnicí 155mm M777 s titanově hliníkovou lafetací, která činí 3,42 kJ.kg-1. Lze říci, že 152mm granátomet KLOKAN skočil o půl století dopředu. Bohužel již do výzbroje nebyl zaveden, protože koncem 50.tých let se začal klást důraz na jaderné zbraně s názorem, že dělostřelectvo ztratilo svůj význam, a tudíž není třeba ho dále modernizovat.

160 mm minomet vz.43 / Archív autora
 

152 mm granátomet „B36 – KLOKAN“ / Archív autora

Přezbrojení dělostřelectva čs. armády

V šedesátých letech došlo k všeobecnému přehodnocení úlohy dělostřelectva. Dělostřelectvo opětně získalo své oprávněné postavení ve výzbroji vojsk. S celkovou modernizací veškeré vojenské techniky, založeném na technologickém rozvoji se seznalo, že v té době zavedená a užívaná dělostřelecká technika již nesplňuje očekávání, zejména co se týče palebné síly a manévrovosti. Všechny armády přistoupily k její obměně zaváděním nových dělostřeleckých systémů. Rovněž tak čs. armáda. S ohledem na kapacity čs. zbrojní průmyslové základny a zkušenosti její vývojové základny bylo rozhodnuto modernizovat dělostřeleckou techniku čs. armády vlastní cestou. Vývoj nové dělostřelecké techniky připadl na Konštruktu Trenčín, n. p. (nyní Konštrukta Defence,a.s., Dubnica n/Váhom), její výroba pak na Závody ťažkého strojárstva Dubnica n/Váhom, n. p.

Prvním krokem byl vývoj 152mm samohybné houfnice s projektovým názvem DANA (Dělo Automobilní Nabíjené Automaticky), započatý počátkem roku 1969. Kolektiv konstruktérů vedli ing. Visinger a ing. Dolejš, v roce 1983 jim byla za projekt DANA udělena státní cena. Na možnosti řešení samohybného děla na kolové platformě již uvažovali na počátku 60.tých let s využitím vyvíjené vojenské verze nákladního automobilu 8x8 KOLOS - Tatra 813. Ale pochopení pro řešení děla na kolové platformě s automatickým nabíjením, především ze sovětské strany, přišlo až v druhé polovině 60.tých let.

První prototyp byl dohotoven koncem roku 1972, další v roce 1973, zkoušky proběhly v létech 1972 až 1974. Konečné rozhodnutí o zavedení 152mm samohybné houfnice do výzbroje čs. armády padlo v roce 1977 pod označením 152mm samohybná houfnice vz.77. V letech 1980 až 1988 jich bylo vyrobeno 672 kusů (z toho pro čs. armádu 364 kusů, polskou armádu 111 kusů).

Druhým krokem byl vývoj nových minometných systémů ráže 120mm ve spojitosti s výrobou BVP-1. Zaváděním BVP-1 do výzbroje čs. armády od roku 1974 vzešel požadavek posílení palebné síly praporu. Vznikl souběžný projekt PRAM-L a PRAM-S. Vývoj 120 mm taženého minometu, který by nahradil zavedený minomet vz.24 (projekt PRAM-L)a 120mm samohybného minometu na platformě BVP-1 (projekt PRAM-S), s požadavkem zvýšení dostřelu na 8 000 m u obou typů minometů dálkovou minou a u samohybného minometu dosažení rychlosti střelby alespoň 16 ran.min-1, tj. rychlosti střelby 120mm minometu s ručním nabíjením. Projekt PRAM-L vyústil do 120mm minometu vz.82, PRAM-S do 120mm samohybného minometu vz.85.

120mm samohybný minomet vz.85 PRAM

Základní rozbory o realizovatelnosti řešení samohybného minometu s automatickým nabíjením s definováním základních takticko technických dat byly zahájeny v roce 1978. Řešení bylo o to složitější, že podle požadavků se jednalo v té době o zcela nový zbraňový systém, který navíc neměl oporu v nějakém vzoru. Ani v samotném SSSR jako hlavního dodavatele výzbroje členským zemím VS se nepodařilo dospět k realizovatelnému samohybnému minometu s automatickým nabíjením. Proto byl i z jeho strany zájem o tento projekt.

Základním atributem řešení 120mm samohybného minometu bylo hledisko jeho bojového určení jako dělostřelecká výzbroj mechanizovaného praporu. Z toho jednoznačně vyplynulo, že jeho platformou se stane BVP-1. Z konstrukčního hlediska se dospělo k rozhodnutí, že 120mm minometný zbraňový systém bude koncipován na principu již ověřeného řešení 152mm granátometu KLOKAN doplněném o automatické nabíjení. S přihlédnutím na požadavek převážet zásobu min v hodnotě 1 palebného průměru (kalkulační jednotka pro palebnou spotřebu a zásobování municí na jeden den), což činí 80 min, se stalo nezbytností prodloužit korbu BVP-1 o další pár pojezdových kol. Vlastní projekt byl zahájen v roce 1980. Šéfkonstruktérem se stal Anton Kubán.

První řešení samohybného minometu nebylo přijato. Důvodem byly výhrady k řešení pancéřové ochrany minometu, samočinného nabíjení a k uložení min v zásobníku, rozdělení bojového prostoru do čtyř samostatných oddělení vzájemně nepřístupných. Řešení dále nebylo uživatelsky vstřícné z hlediska ošetřování minometného kompletu a k odstraňování jeho poruch a závad.

Druhé řešení, přijaté jako konečné, přineslo členění vnitřní dispozice bojového prostoru do dvou oddělení, zbraňového s pracovišti velitele a mířiče a přepravního se dvěma zásobníky na 59 kusů min a pracovištěm nabíječe. Čelní pancéřování minometného kompletu bylo koncipováno tak, aby zbraňový prostor byl pancéřově chráněn i za střelby, bez nutnosti otevřít střechu.

Vlastní minometný systém se skládá ze dvou funkčních uzlů, minometného bloku a samočinného nabíjecího mechanismu. Minometný blok zahrnuje hlaveň se závěrem, brzdovratné ústrojí a kolébku. Do náměru a odměru je nastavován mechanickým náměrovým a odměrovým ústrojím. K zaměření cíle slouží mechanický zaměřovač NZ-81 s indikátorem a dělový dalekohled PP-81. Hlaveň minometu vyklopená vzhůru do nabíjecí polohy je nabíjená ze zadu. Po nabití miny se hlaveň přiklopí k zadku hlavně, přitom se do vývrtu hlavně vsune výklopná nábojnice k jeho utěsnění. Při výstřelu hlaveň se zadkem hlavně kloužou po kolébce a jejich zákluzový pohyb je brzděn zákluzovou brzdou, spojenou s kolébkou. Ta se opírá o příčný nosník, zakotvený do korby BVP-1. Síla výstřelu se pak z korby přes pojezdové ústrojí přenáší do země.

Samočinný nabíjecí mechanismus se skládá z řetězového zásobníku s 21 minovými lůžky a podávacího ramene se zasouvačem. Podávací rameno vyjme minu z lůžka řetězového zásobníku, překlopí ji za hlaveň vyklopenou do nabíjecí polohy a zasouvač minu zasune do hlavně. Poté se podávací rameno se staženým zasouvačem vrátí zpět a uchopí minu v řetězovém zásobníku, který se během nabíjení miny posunul o jedno lůžko. Specifické konstrukční řešení kinematické vazby mezi hlavní, podávacím ramenem a řetězovým zásobníkem zjednodušilo konstrukci nabíjecího zařízení a zkrátilo nabíjecí cyklus na poloviční počet pracovních taktů než jak je běžné u dělových či minometných nabíjecích systémů. To spolu s možností nabíjet hlaveň v libovolném náměru a odměru zdvojnásobilo rychlost střelby než je obvyklé.

Řetězový zásobník je upraven tak, aby nabíječ min ještě před střelbou předem postupně v řetězovém zásobníku upravil u min v naveleném počtu dílčí náplně a časování zapalovače min. To, že nabíječ upravuje počet váčků nasazených na stabilizátor miny na velený počet ještě před střelbou, nikoliv až během střelby, zvyšuje bezpečnost palby pro vlastní jednotky. Předchází se tomu, že nepozorností nabíječe odebráním většího počtu váčků než je naveleno, se zkrátí dálka střelby, což by vedlo k možnému ohrožení vlastních jednotek. Žádný ze současných 120mm samohybných minometů s automatickým a poloautomatickým nabíjením nemá tuto bezpečnostní pojistku. U nich se náplně upravují až během střelby.

Teoreticky lze se samočinným nabíjecím mechanismem dosáhnout rychlosti střelby až 30 ran.min-1. Z důvodu požadavku vést střelbu minami s prachovými náplněmi v textilním váčku, byla rychlost střelby omezena na 18 až 20 ran.min-1, aby se předešlo protržení váčku při manipulaci s minou při nabíjení a tím k možnému zahoření prachové náplně uvnitř bojového prostoru. K zajištění požární bezpečnosti byl minometný komplet vybaven vlastním hasicím zařízením.

Vnitřní prostor  PRAM-S.  / Archív autora

Proces realizace projektu PRAM-S

Vývoj projektu PRAM-S byl ukončen počátkem roku 1982 vyrobením dvou prototypových kusů. Zkoušky prototypů byly ukončeny v roce 1985 provedením konečných konstrukčních úprav na základě výsledků zkoušek. Pak ale došlo téměř tříletému přerušení v realizaci projektu PRAM-S, protože výrobce BVP-1 Podpolianké strojárny, Detva, odkládal výrobu modifikovaných platforem se sedmi páry pojezdových kol pro nedostatečnou výrobní kapacitu (v období 1970-87 vyrobily na 17 tisíc kusů BVP-1). Proto výroba ověřovací série 12 kusů byla ukončena až v roce 1990. Další výroba se už nerealizovala pro redukování zbrojní výroby. Původní plán předpokládal v první fázi vyrobit až 120 samohybných minometů.

Náklady na vývoj minometu dosáhly částky (v cenách roku 1984) 87 milionů Kčs. Cena vývoje dálkového minového náboje 120 OFd dospěla na 64 milionů Kčs. V současných cenách by to bylo 5tinásobně víc, 435, resp. 320 milionů Kč.

Na úspěšné realizaci projektu PRAM-S do 120mm samohybného minometu vz.85 se významně podílela skutečnost nepřetržité a pravidelné součinnosti konstruktérů-řešitelů s uživatelem, zástupci čs. armády. Problémy, které se zákonitě musí objevit při realizaci složitých projektů, jako byl PRAM-S, šlo tak bez prodlení a prakticky na místě vyřešit ku prospěchu obou stran. Tím mohla čs. armáda bezprostředně zasahovat do procesu projektu a přímo ovlivnit i detailní řešení, především ta, které mají vliv na palebnou službu a provoz, seřízení a ošetřování systému, které konstruktéři zpravidla nejsou stavu postihnout. To vše garantovalo, že armáda nekoupila „zajíce v pytli" a získala zbraňový systém uživatelsky vstřícný. To současná pravidla výběrových řízení prakticky neumožňují se všemi možnými zápornými dopady, zejména v oblasti provozu během životního cyklu zbraňového systému.

Foto: Model navrhovaného obrněného transporteru ZUBR z 90. let / Přerovské strojírny, Přerov, a.s.

Minometná věž ZUBR

V 90.tých létech nabídly Přerovské strojírny, Přerov, a.s., AČR obrněný transportér s označením ZUBR jako obměnu OT-64. Jde o 6x6 / 8x8 kolový obrněný transportér. Vyjma základního vybavení věží s malorážovým automatickým kanónem se předpokládala řada dalších zbraňových nástaveb. Mimo jiné s minometnou věží ráže 81/82mm a 120mm.

Na základě požadavku Přerovských strojíren Přerov, a.s., byl v roce 1997 zpracován „Ideový návrh samohybného minometu s automatickým nabíjením na vozidle ZUBR". Východiska řešení byly následující: lafetace minometu ráže 81/52m a 120mm s automatickým nabíjením s možností přímé a nepřímé střelby do otočné věže pro platformu OT ZUBR s možností aplikace do jiné kolové či pásové platformy vhodných rozměrů a nosnosti.

Do řešení minometné věže ZUBR byly vloženy zkušenosti z vývoje, zkoušek a výroby projektu PRAM-S. U všech variant minometných věží jsou použity stejné osvědčené konstrukční principy. Zbraňový systém minometných věží ZUBR se skládá z náměrových částí a samočinného nabíjecího ústrojí. Náměrové části, tvořené hlavní se závěrem, klínovým nebo šroubovým, brzdovratným ústrojím a kolébkou, jsou kolébkovými čepy uloženy do čela věže.

Minometná hlaveň je nabíjena ze zadu.Udělování náměru je prováděno mechanickým náměrovým ústrojím. Samočinný nabíjecí mechanismus se skládá z řetězového zásobníku s minovými lůžky a podávacího ramene se zasouvačem. Před nabitím miny se hlaveň natočí do nabíjecí polohy. Podávací rameno vyjme minu z lůžka řetězového zásobníku, překlopí ji za hlaveň v nabíjecí poloze a zasouvač minu zasune do hlavně. Po nabití se hlaveň vrátí do zamířené polohy a dojde k odpálení. Z důvodu možnosti přímé střelby, mina musí být opatřena nábojnicí, nasunutou na stabilizátor miny.

Parametry minometných věží odvisejí od ráže minometu a průměru ložiska věže. Byly analyzovány možnosti zástavby do věže s průměrem ložiska věže 1 300 mm a 1 700 mm (BVP-1 - BVP-2).

U minometné věže ráže 81/82 mm je možno teoreticky dosáhnout rychlost střelby 50 až 60 ran/min. U věže o průměru ložiska 1 700 mm může kapacita řetězového zásobníku činit 60 kusů min, věž o průměru ložiska 1 300 mm 40 kusů min. Hmotnost věží je v rozsahu 1 500 až 1 800 kg. Vezená palebná zásoba minometného střeliva závisí na řešení zadního - muničního prostoru vozidla, může dosáhnout hodnoty 200 až 260 kusů min.

Minometná věž ráže 120 mm má průměr ložiska 1700 mm s kapacitou řetězového zásobníku 30 min s teoretickou rychlostí střelby 30 až 40 ran/min. Hmotnost věže je v rozsahu 1 800 až 2 000 kg. Vezená palebná zásoba minometného střeliva může dosáhnout hodnoty 80 až 100 kusů min.

Z hlediska vnější konfigurace tvar věží s automaticky nabíjeným minometem se prakticky neliší od běžných věží OT či bojových vozidel pěchoty s malorážovou kanonovou výzbrojí. Celková výška samohybného minometu jak na kolovém, tak pásovém podvozku nepřekročí standardní výšky kolových a pásových obrněných transportérů. Tím, že se vnější konfigurací samohybný minomet se nebude odlišovat od běžných bojových vozidel, nebude zbytečně na bojišti na sebe upozorňovat a tak se vystavovat soustředěné palbě protivníka. To povede ke zvýšení přežití samohybných minometů na bojišti.

Vývoj moderního samohybného minometu RAK dokončili v Polsku.

Perspektiva 120mm samohybného minometu vz.85

PRAM-S, 120mm samohybný minomet vz. 85, je koncepcí poplatný své době. Minometný zbraňový komplet je řešen jako jednoúčelová zástavba do korby BVP-1. Je do ní „šit na míru". V té době ani nebyla nutnost či požadavek minometný zbraňový komplet koncipovat tak, aby jej bylo možné zabudovat i do jiných platforem.

Nicméně z hlediska současnosti má minometný zbraňový komplet s automatickým nabíjením PRAM-S kapacitu na to, aby se bez jakýchkoliv problémů uplatnil v koncepci bezvěžového samohybného minometu na libovolném typu kolové či pásové platformy s nepopíratelným přínosem pro dosažení vysoké rychlosti střelby. Použité a ověřené konstrukční principy projektu PRAM-S je zcela možné úspěšně uplatnit i u věžových samohybných minometů s možností nepřímé i přímé palby na libovolné platformě. Příkladem může sloužit projekt minometné věže ZUBR.

Přístrojové vybavení k řízení a vedení palby je u 120mm samohybného minometu vz.85 shodné s tím, co bylo tehdy obvyklé a dostupné. U současných zbraňových systémů se mnohdy klade větší důraz na vybavení prostředky informačních technologií a elektronickými řídicími prvky než na jejich mechanickou strukturu, která je však tím rozhodujícím činitelem určujícím jejich základní bojové vlastnosti. To se nevyhýbá ani současně zaváděným samohybným minometům ráže 120mm. Očekávalo by se, že jejich rychlost střelby s pomocí samočinného nabíjení zařízení rychlost střelby bude větší než u minometů s ručním nabíjením. Ale opak je pravdou.

Jejich rychlost střelby s 8 až 10 ranami.min-1 je znatelně nižší než se dosahuje s ručním nabíjením, tj. 14 až 16 ran.min-1. Naproti tomu u projektu PRAM-S musela být rychlost střelby snížena z důvodu bezpečnosti v manipulaci s minami, protože dílčí náplně jsou v textilním váčku, na 18 až 20 ran.min-1. Při střelbě min s dílčími náplněmi v plastovém spalitelném obalu ve tvaru podkovy by bylo možno dosáhnout ještě vyšší rychlost střelby.

Je nepopíratelnou chybou, že na rychlost střelby není kladen takový důraz, jaký by měl být. Účinek dělostřelecké či minometné palby závisí na tom, jaký ničivý účinek se vyvodí v cíli v prvních 30 sekundách, nanejvýš v první minutě palby. Především jaké ztráty jsou způsobeny na živé síle. Po této době nezasažená živá síla, popř. technika, zaujme skryt nebo opustí postřelovaný prostor a další palba již nemá dostatečnou účinnost. Totéž platí pro vedení palebných přehrad k rozrušení a dezorganizaci bojových sestav. Proto je žádoucí, aby palba v první minutě, charakteru ráz na ráz, byla vedena s co největší rychlostí střelby. Potom už stačí nízké tempo metodické palby s ohledem na ohřev hlavní k ochromení a paralyzování další činnosti protivníka. A to 120mm samohybný minomet vz.85 naprosto zvládá na rozdíl od současných samohybných minometů s automatickým nabíjením.

Přepravní kapacita min u 120mm samohybného minometu vz.85 je větší, než je obvyklé u současných samohybných minometů. Opomíjí se pravidlo, že se zbraní se musí přepravovat co největší zásoba munice. Munice není nikdy dost je základní bojové pravidlo! To přispívá k vyšší palebné kapacitě zbraně a její nezávislosti na logistickém muničním toku.

Je možné konstatovat, že 120mm samohybný minomet vz.85 v řešení mechaniky minometného kompletu s automatickým nabíjením vůbec nezastaral, předběhl svoji dobu. Z hlediska své palebné síly, rychlostí střelby, počtem min v zásobníku samočinného nabíjecího zařízení a celkovou palebnou kapacitou zcela převyšuje v palebné efektivitě současné samohybné minomety. Kdyby byl „up-gradován" současnými prostředky systému C4ISTAR, tak se plně vyrovná současným požadavkům, kladených na samohybné minomety ráže 120mm. Až na tu platformu BVP-1.

Škoda, že pro redukování zbrojní výroby v roce 1990 se ve výrobě 120mm samohybného minometu vz.85 se nepokračovalo, aniž by se zvážil jeho exportní potenciál. Jeho uplatnění by se bývalo našlo všude tam, kde jsou ve výzbroji BVP-1.

TTD 120mm samohybný minomet vz.85

Upravená platforma BVP-1 se sedmi páry pojezdových kol, výzbroj: 120mm minomet se samočinným nabíjením, 12,7 mm kulomet NSV, (PTRK 9K113 Konkurs), osádka: 4, rozsah odměru: ±15°, rozsah náměru: 40°- 80°, dostřel: 504 – 8396 m, vezená zásoba min: 80 kusů, maximální rychlost střelby: 18 – 20 ran.min-1, celková hmotnost: 15 970 kg, při jízdě na zpevněné vozovce rychlost 63 km.h-1, dojezd 550 km.

Autor: Doc. Ing. Milan Vašíček, CSc, plukovník v záloze, který vyučoval na Vojenské akademii,

(Je autorem koncepce architektury bojového prostoru s čelním pancéřováním lafetace minometného kompletu a samočinného nabíjecího ústrojí 120 mm samohybného minometu vz.85 PRAM-S a autorem ideového projektu minometné věže ZUBR)