Z Čech až k Mordoru, dětská nemocnice a hospic, nemocnice pro veterány, šestikolka Yari, dělostřelci na Donbasu a Hostri Kartuzy

Pozdravy, pár vtípků a podání rukou s novými účastníky výjezdu v místě srazu v Kravařích. Naložení posledního materiálu, příjezd novinářů z Forum24 Martina Skypala a Ray Basileye, který byl nedávno zadržen v Gruzii a hrozilo mu vydání do Ruska. Fascinující příběh, o tom možná někdy příště.

Fasování neprůstřelných vest, přileb a lékárniček. Seznámení s trasou, novými radiostanicemi, technikou a vyrážíme na 25 hodin dlouhou cestu k největší válce na našem kontinentu od druhé světové války. A ta válka se krok za krokem přibližuje.

První zastávka je důvěrně známa dětská nemocnice a hospic v Kyjevské oblasti. Při každé návštěvě se dozvíme něco nového. Například, že lékaři a personál na začátku války odmítli evakuaci a starali se o své dětské pacienty, které nešlo evakuovat a ošetřovali zraněné vojáky. Spali v přeplněné nemocnici na zemi s vědomím, že nemocnice a jejich personál patří mezi hlavní cíle ruských raket. Tomu se říká splnění své povinnosti.

Některé děti neznají svá jména, našli je na ulici, jsou sirotci, nebo byli znásilněné okupanty. K tomu není potřeba nic dodávat…

Dětská nemocnice a hospic; větší foto / Ray Basiley, Forum24

Potom následoval přesun do Bílé Cerekve, na ubytování a setkání s novou vojákyni a vojákem ukrajinské armády z České republiky, kteří právě dokončují základní výcvik a po novém roce odcházejí k jednotce. Předání věci, posezení, to bylo hlavně v režii Maca. My ostatní mezitím vyrážíme do veteránské nemocnice v jiném městě se zdravotnickým materiálem pro zraněné a invalidní veterány. Během vykládky přichází i voják, držitel nejvyššího vyznamenání Hrdina Ukrajiny, zeptat se, jestli je všechno v pořádku a poděkovat za pomoc.

Ráno se první dodávka s Jonášem a Michalem vrací do republiky. A vyrážíme na delší přejezd do Charkova, kde opět vykládáme další dodávku v centru humanitární organizace. Nechali nás tam přespat na zemi. Při usínání je chvíli teplo z kamen, ale dřevo je vzácné. Takže kromě zvuků protivzdušné obrany Charkova nás brzy ráno budí zima.

Charkov. Původně tělocvična, dnes sklad humanitarní pomoci; větší foto / archív autora

Pokračujeme na frontu na Donbasu. Cestou se zastavujeme u „naší“ babičky Fedorovny. A potom k cíli. Čeká nás druhá část válečného dvojměstí Slavjansk. Tam čekáme na signál a vyrážíme mimo město, kde si nás přebírají vojáci z 56. samostatné motorizované brigády. V ní slouží mladá a malá velitelka Runa, neskutečně odvážná vojákyně, kterou její mnohem starší vojáci poslouchají na slovo. Říka – jednou budu generál. Nikdo o to nepochybuje.

A vlastně věkové složení její jednotky naplňuje i heslo jejich brigády: „Courage unites generations.“

Vojáci brigády nadšeně přebírají a testují další šestikolku Yara, pojmenované po 29leté ukrajinské vojenské zdravotnici, která přišla o život na počátku března 2023 nedaleko neblaze proslulého Bachmutu, když Rusové podnikli útok na sanitku. Kanadská šestikolka (osvědčily se i při povodních, kde je měli zapůjčené naši vojáci), zaplacená nejen českými dárci, má řadu vylepšení a úprav nutných pro použití v bojových podmínkách, včetně neprůstřelných pneumatik schopných fungovat i po průstřelu nebo zásahu střepin. Někteří přítomní vojáci a jejich rodiny unikli z okupovaného Krymu a bojují už deset let. Jejich velitel nás nechá nasednout do jejich nejmodernějšího kolového bojového vozidla BTR-4. Zdravotník, celý od bláta, vyráží na základnu jednotky a my se rozdělujeme. Mac, Michal a novináři odjíždí někam ke Kramatorsku, kde se před přespáním schází i s Runou. A nás čekají další cíle. Noc bude dlouhá.

Ševčenkovo. Malí sportovci s pomoci od KILPI; větší foto / archív autora

Nejdříve nás, po neskutečně rozbité ale veselé cestě, čeká s Marianem, Vojtou, a Jožem další cíl − Ševčenkovo. Ve škole poničené ruským bombardováním nás čekají místní děti ze sportovního oddílu. Jejich vedoucí, pán v invalidním důchodu se snaží, aby aspoň chvíli nemysleli na hrůzu kolem, což není jednoduché, když část areálu školy je zničená bombou.

Tohle je Jožova speciální, ale úspěšná operace – díky podpoře firmy KILPI z Opavy jim předáváme bedny s úplně novým funkčním oblečením a zimními bundami, které tato firma vyrábí i pro sportovce a sladkosti. Hned si je zkouší, fotí se a natáčí se. Ta mikulášská radost dětí je k nezaplacení, ale nečekám do konce, nějak z misí jsem zvyklý radši se vyhýbat citům. Určitě se vrátíme.

Vracíme se do Charkova, Marian a Vojta míří s autodíly od dárců k vojákům 47. mechanizované brigády, musí to stihnout dříve, než odjedou na službu na pozici. Dostávají nášivku brigády pro dárce.

BTR-4; větší foto / Ray Basiley, Forum241

My s Jožou jedeme k Poltavě zajistit nové ubytování. S tím je poslední dobou trochu problém při větších výjezdech. Část naší techniky je viditelně militarizovaná a ne každý chce být cíl. Navíc je nás někdy, vzhledem k množství cílů a úkolů, hodně aut a někdy do 20 lidí.

K tomu běžné válečné problémy. Přespávali jsme u fronty v bezpečném domě u 24. brigády, v bývalém luxusním nočním klubu. Majitel, místní oligarcha, utekl do Moskvy, ale asi se tam někomu znelíbil – v půlce září poslal Mordor na jeho bývalý podnik raketový pozdrav. Výsledkem byli tři mrtví ukrajinští vojáci a dva zranění. Naší známi z personálu naštěstí přežili. Ovšem celé zotavovací centrum i se mobilní stomatologickou ambulanci od Vasila Kapusteje už je historie.

Scházíme se na velmi pozdní večeři. Krásná obsluha, servírka je z náš Čechů nadšená. Na slovo přichází bezpečák, když zaslechne češtinu a slovenštinu. Jako voják základní služby sloužil v roce 1986 až 1988 na koridoru u Čierné při Čope, ovšem jeho nadšení po chvíli opadne, když zjistí, co tam děláme. On je žduna (člověk, co čeká na příchod Ruska).

Rušičky dronů na autech; větší foto / Ray Basiley, Forum24

Ráno vyrážíme směr Kyjev, kde se Marian a Vojta účastní mezinárodní lidskoprávní konference Decade 2014-2024. Reclaiming human rights. Preserving Democracy. To vysvětluje jejich obleky v autě na ramínkách.

My s Jožou se vydáváme na 25 hodin dlouhou cestu zpět do republiky. Ukrajina jsou vlastně rychlé akce v řádu desítek minut, někdy pár hodin, pokud nejde o přespání, proložené velmi dlouhými přejezdy. Za Kyjevem se nám z navigace ozve za 621 kilometrů odbočte doleva apod.

Mezitím Michal a Mac vyráží k legendární jednotce Hostri Kartuzy, pojmenované podle populárního seriálu Peaky Blinders, vezou jím pár dárečků v podobě dronů. Na jejich bojové postavení mohli ale kvůli bezpečnosti pouze dva lidé, Michal a Ray.

Hostry Kartuzi. Operátor dronů; větší foto / Ray Basiley, Forum24

Na fronte se trochu srovnávají účty za děti a doktory z nemocnic, naše padlé vojáky z Čech a Slovenska bojující v řadách ukrajinské armády, děti ze Ševčenkova, a všechnu tu hrůzu, co Rusku na Ukrajině a všude, kde se objeví, páchá.

Jak to vypadalo na pozici, se dozvíte z článku na Forum24:

„Rusové nás sedmkrát zkusili zabít. Ohlušující výbuchy, desítky dronů i střelba, takhle vypadá peklo na bojišti

„Když přiletí FPV dron, nehýbejte se a stůjte, ideálně u dřevin. Ve chvíli, kdy uvidíte, že dron se rozletěl vaším směrem, utíkejte hlouběji do lesa,“ instruuje nás velitel jednotky Anton. „Když přiletí dron Mavic, je třeba okamžitě začít kličkovat, protože jinak na vás shodí granát,“ varuje. Pro případ krajní nouze mi vojáci ukazují mělký zákop zakrytý stříškou z klacků a celtoviny.

Ukrajinci se dali do práce. První skupina vojáků připravuje FPV drony, montuje na polotovary vrtule, výbušninu, napojuje bezpilotní systémy k signálu ovladačů, aby mohly vzlétnout. Druhá skupina kompletuje speciální munici určenou ke shozům z dronů Mavic. Každý z trojice pilotů udržuje tempo čtyř útoků za hodinu. Mavicy se tak k nám vrací každých patnáct minut. Sebevražedná FPV opouštějí naši pozici zhruba ve stejném intervalu. Brzy zjistíme, že tu nejsme sami.

Po celou dobu nás obklopuje nekončící hluk dělostřeleckého bombardování. Na jeho pozadí ale náhle uslyšíme stále hlasitější řezavý zvuk. „Ticho!“ křikne velitel. Zvuk zesílí. „Rusácké FPV! Seberte zbraně!“ zařve voják, když identifikuje blížící se hrozbu. Někdo do mě strčí. Nevím ani jak, ale zničehonic ležím na zádech v jednom z improvizovaných okopů. Vidím vojáky pálící po vzdušném cíli z ručních zbraní. Jeden z nich má přesnou mušku. Zasažený dron padá k zemi pár metrů od naší pozice. Následuje ohlušující výbuch.

Naštěstí jsme všichni celí. Vojáci pokračují ve své práci, jako by se nic nestalo. Pro ně je to každodenní rutina. Kuriózní situace nastane o dvě hodiny později, když další ruský dron spadne na zem nedaleko od nás poté, co ho neutralizuje náš systém elektronického boje neboli REB, jak mu Ukrajinci říkají. Výbušnina selže a je nutné ho zlikvidovat střelbou. Krčíme se v okopech a čekáme, než ho vybraný voják zničí. Podobných situací tu za tento den zažijeme ještě nejméně dalších pět. Nepřátelských dronů ale kolem nás proletí během těchto nekonečných hodin desítky. Naštěstí si nás nevšimnou nebo mají jiný cíl. Nevíme.

Vtom k nám náhle dolehnou jiné zvuky, při nichž nám vstávají hrůzou vlasy na hlavě. V bleskové sérii explozí dopadá na nedalekou vesnici baráž projektilů ruského salvového raketometu Grad. Technicky vzato jde o válečný zločin, ale v případě Rusů nejde zdaleka o první ani poslední. Naše jednotka na to reaguje po svém. Další a další drony vzlétají, aby okupantům jejich ofenzivu náležitě okořenily.“

Se zimou se pohybují i miny. Na tuto málem vykonal svoji poslední malou potřebu, ovšem s možným velkým následkem, jeden z nás; větší foto / archív autora

V následujících dnech se postupně všechna auta s dobrovolníky vrací zpět do zatím relativně bezpečné České republiky. Cestou zpět míjíme kolony s obrněnou technikou, zásobami a vojáky. Ukrajinská armáda stojí na výrobě vlastní munice a potom hlavně na české muniční iniciativě, a nakonec na dodávkách od Západu.

V březnu nám velitelé ukrajinských jednotek říkali, že Rusové mají normu 20 dělostřeleckých nábojů na 24 hodin, Ukrajinci dva. A tehdy Ukrajinci měli munici jen na dva měsíce. Potom naštěstí začala chodit munice z české iniciativy − tvůrci si zaslouží nejvyšší vyznamenání a musí vytrvat. Dnes je poměr dvě ruské na jednu ukrajinskou. Obrovská změna k lepšímu.

Jakýkoliv útok na českou muniční iniciativu znamená jediné − ruský mordor je blíže k českým hranicím.

Izjum. Dům ve kterém výbuch ruské rakety zabil 50 civilistů; větší foto / Ray Basiley, Forum24

Jen pro představu Bachmut (česká obdoba Jihlavy) byl každý den bombardován 40 půl tunovými pumami. Pokud nechceme ukrajinskou prohru, aby potom jiné státy a dobrovolníci vozili pomoc do Pobaltí, Polska nebo Rumunska, nebo nedej Bože k Hodonínu, Ostravě, Liberci nebo Praze, jsou nezbytně nutné mnohem větší investice na obranu.

Ukrajina má mnoho svých domácích úkolů. My máme dva roky, pokud se nestane zázrak a tím rozhodně není kapitulace, příměří nebo porážka Ukrajiny.

Tam, kde jsem byl poprvé v březnu, jsou dnes zákopy, minová pole nebo Mordor. Pomalý postup vykoupený masovým vybíjením ruské živé síly. Ale je to jako zhoubná nemoc pomalu rozlézající se po těle.

Hostry Kartuzi. Pozdravy pro Putina se jmény padlých českých vojáků a Yary; větší foto / Ray Basiley, Forum24

Na tohle myslíme, když v noci necháváme za hlavou zatemněná města, opevněné budovy v Charkově a jinde, kde se lidi chystají na Vánoce se stromečky na náměstích jako u nás, ale bez elektřiny a za zvuku sirén, raket, bomb a dronů.

Pro nás to nejsou „ti Ukrajinci“. Pro nás jsou to vojáci, zdravotníci a lidi s konkrétními jmény a obličeji. Jedni z nás. Je úleva, když občas během jejich bojů, třeba v Kurské oblasti nebo jinde přijde zpráva nebo prosté „+“. Žijí.

My zatím máme díky jejich krvi čas, než bude někdo čekat, až my budeme posílat „+“. A naší blízcí se budou děsit „-“, které už přišlo i českým rodinám.

Vzpomeňme na jména čtyř českých vojáků a jednoho slovenského, které někteří z nás znali a vzkázat jejich blízkým. Nezapomínáme a neodpouštíme:

• Karel Kučera
• Martin Krejčí
• Michal J.
• Tomáš Zavázal
• Rastislav Gadošík

„Jsme Češi nikdy se nevzdáme!“

Šestikolka Yara; větší foto / Ray Basiley, Forum24

Mac ještě nečekaně dovezl vyznamenání od ukrajinského ministerstva obrany, které za opakovanou pomoc udělil Cestě naděje a života, druhé dostal přímo Mac a třetí nejmenovaný dobrovolník. Vyznamenání patří hlavně dárcům, lidem kolem i blízkým, organizacím, ministerstvům, médiím, včetně Armádních novin, které nás podporují.

My jsme jen přepravci, pohybující se ve stínech. Děláme to na úkor svých blízkých, času a práce, ale děláme to právě kvůli nim a všem na této straně války.

Vyznamenání od ukrajinského ministerstva obrany; větší foto / Ray Basiley, Forum24

Shrnutí cesty:

• Spolu, někdy i bez reportérů Fórum 24, jsme projeli nemalý kus Ukrajiny, včetně frontových oblastí. Čtyři vozidla najela necelých 18 000 kilometrů v nejrůznějším terénu, kolem minových polí, to vše při celkové spotřebě 1700 litrů nafty, za občasného doprovodu zvuků sirén, někdy dronů a různé dělostřelecké a protiletecké palby. Převezli jsme 25 kubických metrů materiálu;
• Dovezli zásoby do dětské nemocnice a hospice a veteránské nemocnice;
• Předali zákopové svíčky, drogerii a další věci v nejmenovaném městě pro vojáky a další věci pro policii;
• Dali zásoby drogerie a čistících prostředků, potravin, obuvi dobrovolníkům v Charkově z organizace Gromadska organizacija, Pjatichatki BaM, v čele s Češkou Adélou;
• Nakoupili potraviny, nová plastová okna (bohužel vzhledem k povodním u nás a mrazům na Ukrajině, půjdou vyměnit až na jaře) a dali další pomoc babušce Fedorovně;
• Předali šestikolku Yara 56. motorizované brigádě, nabíjecí stanici Eco Flow, výstroj, zimní ponožky a sladkosti;
• Předali automobilové náhradní díly 47. mechanizované brigádě;
• Předali drony, Starlink a další věci Hostri Kartuzy;
• Předali sportovní, funkční a zimní oblečení KILPI a sladkosti dětem ve škole v Ševčenkove;
• Při zpáteční cestě při náhodném setkání zapomenuté ponožky a poslední bednu sladkostí vojákům 44. brigády, kteří se vraceli na frontu z dovolené. Tu dostali po dvou letech bojů;
• Zúčastnili se mezinárodní konference Decade 2014-2024. Reclaiming human rights. Preserving Democracy.

V těchto dnech jsou další auta Cesty naděje a života na Ukrajině a na Podkarpatské Rusi, kam vezli mikulášskou nadílku a další potřebné věci, pro ženy a děti vojáků, které se tam před nimi schovávají, kvůli různým formám domácího násilí. To jsou další rány války.