Americké strategické jaderné síly skončily s 8″ disketami ze 70. let

Osmipalcové diskety v americkém systému na odpalování mezikontinentálních balistických střel nahradilo podle podplukovníka Jasona Rossiho z USAF „velmi bezpečné SSD digitální řešení.“ Co to přesně je, letectvo nespecifikovalo.

Počítače IBM Series/1, na nichž od sedmdesátých let minulého století systém běží, však disponují standartními sériovými porty RS-232. Při troše snahy se se k nim proto nejspíš dá připojit běžný přenosný SSD (Solid-State Drive) flash disk, která známe z moderních počítačů. 

Mezikontinentální balistické střely ICBM (Inter-Continental Ballistic Missile) jsou bezpochyby jedny z nejstrašnějších zbraní, jaké kdy člověk vymyslel.

Slouží k dopravě jaderných hlavic na vzdálenosti přes pět tisíc kilometrů. Poslední generace střel nesou obvykle víc než jednu hlavici. Každá z nich je proto schopná zabít desítky milionů lidí.  V dobách studené války se Spojené státy a Sovětský svaz držely pomocí ICBM navzájem v šachu.

Každá z těchto dvou supervelmocí měla v podzemních silech připravenou tisícovku raket, schopných odstartovat v řádu minut. Když studená válka skončila vítězstvím USA, atomové zbraně ztratily část svého významu. Spojené státy dnes disponují jen asi čtyřmi stovkami ze země odpalovaných raket LGM-30G Minuteman III. Jinak se toho ale příliš nezměnilo.

8″, 5,25″ a 3,5″ diskety; větší foto / Volné dílo

Revoluční médium

Koordinaci jejich odpalu má na starosti špičková výpočetní technika z doby prezidenta Jimmyho Cartera. Počítač IBM Series/1 se začal prodávat v roce 1976. Stejný rok vydala švédská skupina ABBA svůj hit Dancing Queen. Sonda Viking 1 přistála na Marsu. Steve Jobs, Steve Wozniak a Ronald Wayne založili společnost Apple. V Československu začala sériová výroba automobilů Škoda 105 a 120. Britský biolog Richard Dawkins vydal svou nejvlivnější knihu Sobecký gen. V Americe měly premiéru filmy Všichni prezidentovi muži a Rocky.

Osmipalcové diskety, což byla první velikost disket vůbec, se prodávaly už pět let. Na první z nich se vešlo osmdesát kilobajtů. Z dnešního podhledu to není mnoho. Například tříminutová písnička ve formátu mp3 má asi 3000 kilobajtů (takže byste k jejímu uložení potřebovali 38 osmipalcových disket). Na začátku sedmdesátých let však osmdesát kilobajtů znamenalo revoluci.

K uskladnění stejného objemu dat by ještě donedávna byly potřeba tři tisíce papírových děrných štítků. Potřebám systému na koordinaci jaderných útoků proto osmipalcové diskety zcela vyhovovaly. Systém se jmenuje se SACCS, což je zkratka z výrazu Strategic Automated Command and Control System, čili Strategický automatický systém velení a řízení. 

Ukázka postupu nutného k odpálení amerických jaderných střel

Žádná IP

„Často si dělám legraci, že je to nejstarší IT systém letectva,“ prohlásil Rossi na webu c4isrnet.com. „Je to však právě jeho stáří, co ho dělá tak bezpečným.“ SACCS není připojený k internetu. „Nemůžete hacknout něco, co nemá IP adresu,“ uvedl Rossi (leckdo by ovšem mohl namítnout, že zrovna v tomhle bodě je přehnaně optimistický). 

„Je to velmi zvláštní systém,“ popsal Rossi SACCS. „Je starý a velmi dobrý.“ V minulosti se už několikrát objevily zprávy o náhradě SACCS něčím novějším. Zdá se však, že z těchto záměrů zatím pokaždé sešlo.

Hlavním úkolem SACCS je koordinace mezi velitelstvím amerických strategických vzdušných sil a odpalovacími středisky LCC (Launch Control Center). Každé z nich kontroluje deset raket. Nejdůležitější součástí jednotlivých LCC je pět podzemních krytů. V každém krytu sedí dva raketoví specialisté. 

Kryty jsou umístěné v určité vzdálenosti od samotných sil s ICBM. Jsou s nimi propojené jen elektronicky. Toto uspořádání má zabezpečit, že v případě jaderného útoku přežije dostatek osádek a odpálí své mezikontinentální střely. Povel odpálit ICBM dostávají důstojníci v podzemních kobkách prostřednictvím speciálních kódovaných rádiových zpráv. Americké letectvo tyto zprávy označuje EAM (Emergency Action Messages; pohotovostní akční zpráva).

Zachycená zpráva EAM

Klíčky k apokalypse

Letectvo je vysílá v síti krátkovlnných vysílačů, která pokrývá celý svět. Skládají se z písmen ve fonetické abecedě NATO (Alpha, Bravo, Charlie a tak dál.) čtených lidským hlasem. Obvykle jich mívají okolo 150. Radioamatéři občas zprávy EAM nahrávají a věší na internet.  

Posádky podzemních krytů LCC mají za úkol porovnat kód obsažený ve zprávě s kódem v zapečetěných obálkách. Obálky jsou zavřené v sejfech, které musí napřed odemknout. Kdyby kódy souhlasily, zadají do počítače číslo předem připraveného odpalovacího plánu a doplní ho vlastním kódem k odjištění raket.

Nakonec oba oficíři zasunou do přístroje klíč, jímž musí ve stanoveném čase startu rakety otočit. K odpálení raket stačí, aby svými klíči otočili oba raketoví důstojníci jen ve dvou z pěti podzemních kapsulí. Systém má spoustu pojistek, které brání nechtěnému odpálení raket.

Starat se o systém z doby, kdy bylo disco ještě cool a John Travolta pořád štramák, není zrovna jednoduché. Práce s ním vyžaduje dovednosti, které už dnes nejsou mezi informačními specialisty úplně běžné, jako je třeba přesné pájení pod mikroskopem. V moderních počítačích a dalších elektronických zařízeních se porouchané součástky většinou vyměňují.

Reportáž o lidech, kteří mají za úkol zmáčknout spoušť.

Diody a rezistory

Pro počítače IBM Series/1, které tvoří jádro SACCS, se ale náhradní díly už nevyrábějí. Všechno je potřeba opravovat. Zatímco software pro systém píší programátoři amerického letectva, údržbu mají na starosti civilní zaměstnanci. Někteří z techniků dosáhli podle Rossiho za víc než čtyřicet let fungování SACCSu skutečného mistrovství v jeho údržbě. „Mám tu chlapy, kteří znají obvody, diody a rezistory nazpaměť,“ prohlásil. „Používají technický řád, aby se ujistili, že mají pravdu, dělají to ale tak dlouho, že dokáží poznat, co je špatně, jen z chybového kódu.“ 

Počítače IBM Series/1 pracují s délkou slova šestnáct bitů. Montovaly se na ně dva typy procesorů, které dokázaly za sekundu vykonat buď 1,25 nebo 1,52 milionu operací. Stroje Series/1 používaly operační systém EDX, vyvinutý za účelem řízení laboratorních zařízení. K tomuto operačnímu systému patřil speciální nižší programovací jazyk EDL (Event Driven Language).

Na počítačích se ale dají používat i jazyky vyšší úrovně. Může to být například FORTRAN, vymyšlený pro vědecké výpočty, výukový Pascal, nebo Cobol, stvořený hlavně pro obchodní a databázové aplikace. Počítače Series/1 byly určené pro náročné zákazníky, kteří potřebovali zpracovávat velké množství dat. Svědčí o tom i skutečnost, že si k nim bylo možno přiobjednat pevný disk o závratné kapacitě 9,3 megabajtu.

Zdroje: IBM, RICM, ARS, PM, C4ISR, ET