REPORTÁŽ: Konference #FREEIRAN v Paříži

Tehdy jsem po dni stráveném chozením po památkách surfovala spolu s tisíci Evropanů na volné wifi namísto tleskání a mávání vlajkou íránské opozice. Akustika v hale výstaviště ve Villepinte nebyla projevům řečníků nakloněna a stejně tomu bylo s poskytnutými sluchátky, která příliš nefungovala, a to ani v případě překladu do češtiny ani do angličtiny či francouzštiny.

Letos jsem se na poslední chvíli rozhodla jet s tím, že konferenci pojmu tak trochu jako pracovní cestu a vybočím z davu účastníků zájezdu, jejichž většina přemýšlela spíše nad plány, které uskuteční po konferenci, než nad stavem lidských práv v Íránu a Sýrii.

Před konferencí

Na výstaviště ve Villepinte na severu od Paříže jsme dorazili spolu se stovkami autobusů z celé Evropy včetně Litvy. Slovy jednoho z řidičů autobusu „dorazil s autobusem vyleštěným na mezinárodní konferenci do uprchlického tábora." Tato věta byla pronesená v narážce na množství muslimů, kteří se konference účastnili reprezentujíce Německo či Francii.

Pro mě osobně to bylo spíše příjemným překvapením, protože jeden z dojmů, které jsem si odnesla z události v roce 2014, byla právě jejich absence. Napříč tomu, že jde o téma, které se jich ať už z teologického, identitárního či geopolitického hlediska týká přece jen víc než Čechů či Poláků.

V sále jsme měli oproti konferenci před 3 lety přiděleno lukrativnější místo v přední části a v blízkosti obrazovky. Každý vyfasoval kupóny na 2 bagety a 3 láhve vody (oběd a večeře), vlajku íránské opozice, transparent s nápisem #FREEIRAN a sluchátka s překlady do jazyků v snad všech národů zastoupených v publiku.

Čas před zahájením konference vyplňovala videa shrnující předchozí ročníky a propagující opoziční Národní radu íránského odporu (NCRI) v čele s prezidentkou Maryam Rajavi. Výrazným prvkem byli příznivci syrské opozice a Palestiny, jejichž početná skupina obcházela konferenční halu se svými vlajkami za skandování hesel o tom, že lidé chtějí pád režimu.

Ačkoli šlo o konferenci, účastník se toho o stavu lidských práv v Íránu (a natož v Sýrii) příliš mnoho nedozvěděl. Nedošlo k žádnému uvedení do problematiky či referátům o konkrétních problémech, kterým čelí ženy, náboženské či etnické menšiny nebo pracující. Jako ilustrace zločinnosti režimu byly zmíněny některé perzekuce politické opozice a často byl zmiňován Tábor Ašraf a Svoboda, avšak bez souvislostí. Ty vyplouvaly na povrch až z kontextu projevů jednotlivých řečníků.

Plakát hlásá - pokud uvidíte tyto agenty a špióny Íránu, ozvěte se na číslo...  / Autorka

Co hlásá Maryam Rajavi?

Konference jako taková by se dala shrnout heslem Režim musí padnout! Tuto mantru opakovali řečníci napříč Evropou, Amerikou i z Jordánska, Palestiny a Saúdské Arábie. Nejstrukturovanější projev přednesla prezidentka Národní rady íránského odporu a hlavní tvář íránské exilové opozice, Maryam Rajavi. Krom všeobecného připomnění masakru 30 000 politických vězňů (většina členové íránské exilové organizace Lidoví mudžáhedíni; MEK) z roku 1988 a zmínila i zfalšované volby a obavy režimu z opozice.

Představila „3 základní pravdy pro dosažení svobody v Íránu", jimiž jsou:
1) nezbytnost svrhnout vládnoucí náboženskou diktaturu;
2) reálná dosažitelnost tohoto cíle;
3) existující organizovaná demokratická alternativa.

Své argumenty podložila tvrzeními, že sankce režim nezmění a jeho zadržování není možné. Nepopularitu režimu podle ní dokazují masové protesty Zeleného hnutí z roku 2009 a více než 11 000 protestů v posledním roce.

Živí ji také 10 milionů nezaměstnaných a 30 % populace, jež hladoví. Režim tak není schopný nastartovat ekonomiku, čelit změnám životního prostředí ani poskytovat základní potřeby svým obyvatelům. Zapojení do konfliktů v regionu a neschopnost získat jaderné zbraně jsou podle Rajavi dalšími pohoršujícími okolnostmi, které vedou k nespokojenosti 96 % obyvatel. Samotné NCRI přestálo represe a popravy na 120 000 příznivců a spoléhá na tisíce členů včetně žen, zaměstnanců, podnikatelů a mládeže.

Hlavními principy NCRI jsou separace náboženství a státu, autonomie etnických menšin, odpověď na napětí mezi sunnity a šíity a boj proti extrémismu a fundamentalismu. Za účelem dosažení těchto cílů NCRI požaduje vyloučení Íránu z OSN a Organizace islámské spolupráce a obsazení jeho křesla delegací opozice. Dále volá po zařazení Íránských revolučních gard (IRGC) na seznam teroristických organizací a jejich vyhnání z celého regionu a postavení Chámeneího a dalších vůdčích představitelů režimu před soud za zločiny proti lidskosti (především za masakr z roku 1988) a za válečné zločiny v probíhajících konfliktech.

Prohlášení dalších řečníků

Jelikož se konference nesla v jednom duchu, projevy se příliš nelišily. Ze strany amerických řečníků (Rudy Giuliani, Newt Gingrich, John Bolton) zazněla podpora současného prezidenta Trumpa, díky němuž se za svou vládu Giuluani poprvé za 8 let konferencí nemusí stydět. Také se pozastavil nad tím, proč během arabského jara nepomohli Američané svrhnout ajatolláha.Tuto myšlenku vyjádřil i Bolton.

Gingrich přirovnal Rajavi k Georgi Washingtonovi, markýzi de Lafayettovi a Giuseppe Garibaldimu. Promluvil také v duchu amerického univerzalismu o právu na svobodu, jež je dáno Bohem, a o ohrožení svobody a míru kdekoli na světě, jestliže v Íránu vládne diktatura.

Variace na posledně zmíněnou větu zazněla z úst několika řečníků stejně jako odkaz na podporu terorismu ze strany vlády, na nebezpečí spojené s íránskou spoluprací se Severní Koreou a volání po zařazení IRGC na seznam teroristických organizací a jejich zničení. Z úst Giulia Terziho pak zaznělo, že neexistuje možnost mírové změny režimu v zemi.

Saúdský princ Turkí al-Fajsal, bývalý ředitel zpravodajské služby a velvyslanec v USA, vyzdvihl pojítka mezi Íránem a Saúdskou Arábii (geografie, humanitární vztah, náboženství, historická role ve vývoji lidské civilizace) a pronesl z mého pohledu asi nejpokrytečtější tvrzení celé konference, a to, že by měli být představitelé Íránu obviněni z válečných zločinů a že je legitimní žádat změnu vlády kvůli nedemokratickému volebnímu procesu.

Má konference vůbec smysl?

Tímto se dostávám k vyznění celé konference a vlastnímu pohledu na ni. Je jasné, že jde o událost, která má rozšířit mezinárodní povědomí o íránské opozici. Je jejím cílem posílit legitimitu NCRI, a to ať už účastí řečníků z celého západního světa, tak dovezením celoevropského publika, které je k účasti motivováno levným výletem do Paříže za to, že přetrpí odpoledne na události, která jej nezajímá.

Co je z mého pohledu nejproblematičtější, i kdyby publikum téma lidských práv v zemi zajímalo, o jejich stavu se toho nedozvědělo více, než kdyby strávilo stejný čas studiem reportů Amnesty International nebo Human Rights Watch.

Šlo totiž o politickou událost, a to úzce směřovanou jen na jedno opoziční hnutí. To bylo sice prezentováno jako funkční alternativa k režimu, jež je třeba odstranit, ale to bylo vše. Nebylo ani náznakem řečeno, jak by mělo převzetí moci vypadat, jaká je jeho strategie či jaká je reálná podpora v Íránu. Navzdory sebevědomým prohlášením řečníků jsou právě toto ty nejdůležitější faktory pro změnu režimu, který má v zádech silnou ideologii a elitní IRGC.

Pouze okrajově se mluvilo o minulosti Lidových mudžáhidů a s mini spřátelené marxistické Organizace íránských lidových fedajánů. MEK figurovali mezi lety 1997 – 2012 na americkém seznamu teroristických organizací a v letech 2002 – 2009 na černé listině EU. Mudžahedíni v 80. a 90. letech prováděli atentáty na představitele íránských diplomatických misí a vedli ozbrojený odpor proti náboženskému režimu z iráckého území, kde fungovala vzájemná symbióza s režimem Saddáma Husajna. Odstranění ze seznamu teroristických skupin provázel silný lobbying především v USA, což mě vede k závěrečné výtce.

Nechali jsme se zaplatit, ale...

Asi všem nám bylo jasné, že na náš výlet někdo přispívá a stojí za ním agenda. Íránská zprostředkovatelka naší skupiny tvrdila, že jde o peníze sesbírané mezi íránskou diasporou, která se z časových důvodů nemůže účastnit, a tak přispěje na cestu těm, co se o svobodu v Íránu zajímají.

Po hlubším výzkumu nicméně beru zpět své tvrzení, že jsme se nechali zaplatit americkou lobby. Nechali jsme se zaplatit íránskou lobby, která je nespokojená s vládnoucím režimem a dokáže zaplatit také zvučná jména z americké politické elity. Těmto lidem v dnešní době ještě více vyhovují názory, jež zaznívají z Bílého domu.

Co se týče agendy, souhlasím s vyzněním konference ve prospěch zrovnoprávnění žen, reprezentaci či autonomii náboženských a etnických menšin, ukončení využívání sektářského napětí, zrušení Revolučních gard a opuštění jejich politiky vývozu revoluce prostřednictvím podpory terorismu. Jak ve svém projevu pronesl Ed Rendell, cena svobody není zadarmo.

Íránci se ale ve svém boji o svobodu nemohou spoléhat na asistenci ze zahraničí, byť se jejich opoziční hnutí prezentuje jako funkční a schopné převzít moc. Takovéto snahy nekončí dobře a v regionu jsou další hráči, kteří by rychle využili jakékoli slabosti íránského režimu nehledě na to, jak vznešeně zní prohlášení jejich státníků na konferencích.