Dějiny Ukrajiny IV: Polsko - Litevská nadvláda

 + Dějiny Ukrajiny I: První kmeny na území Ukrajiny

 + Dějiny Ukrajiny II: Varjagové versus Slované

 + Dějiny Ukrajiny III - Kyjevská Rus

Příčiny rozpadu Kyjevské Rusi

Kyjevská rus se oslabovala bojem jednotlivých knížat o kyjevský trůn. Na Ljubečském (město v dnešní Cernigovské oblasti na Ukrajině) v roce 1097 byly uzavřeny dohody o dědičné údržbě údělných knížectvím a ukončení vzájemných bojů a společné obraně proti Polovcům. Ty ale nebyly dodrženy: Moc byla decentralizovaná, kultura jednotlivých měst se vyvíjela sice rychle - ale právě její odlišnosti vedly k dalším rozporům.

Na politické problémy navázaly i ekonomické, způsobené i okolními vlivy. Válka Byzantinců se Seidžiky vedla k úpadku obchodních cest vedoucích přes střední Evropu a Kyjevskou Rus začali kupci při svých cestách obcházet.

Příjmy z obchodu se v knížectvích zmenšovaly a rostly sociální nepokoje. Zvnějška zase na zemi na počátku 13. století útočili z jihu Polovci, ze severozápadu výpravy německých řádů a také litevské kmeny, které na ukrajinském území útočily na Polocké knížectví.

Kyjevská knížectví nedodržela dohody o společné obraně proti Polovcům z Ljubečského sjezdu a celkově jejich obrana kvůli roztříštěnosti i odlišnému lokálnímu vývoji slábla. Stále silněji se projevoval vliv okolních zemí a původně samostatný státní útvar východních Slovanů se dostal do područí jiných národů. A další staletí proti němu bojoval.

Litevské období

Litevané na území expandovali začátkem 14. století. Nejednalo se ale o ničivé nájezdy: Litevský kníže Algirdas si ve 40. letech 14. století podmanil malá knížectví v oblasti Dněpru a v roce 1362 i Kyjev.

Ovládnutím poloviny území bývalé Kyjevské Rusi se tak Litevské velkoknížectví stalo největším státem Evropy. Cílem litevských knížat bylo sjednocení původního kyjevského území, při kterém se řídili heslem: "Staré nezměníš a nové nezavedeš" a jako úřední jazyk zachovali ruštinu. Dokázali se přizpůsobit místním tradicím. Podle některých tak připomínali politiku z období Rurikovců.

Litevská velkoknížectví v 13. až 15. století. / M.K. CC BY-SA 2.5 

Expanze Poláků

Strategická poloha území bývalé Kyjevské Rusi ale lákala i polské vládce: Kazimír III. Velký (1310 - 1370) pokračoval v úsilí svého otce Vladislava I. Lokýtka o sjednocení Polska. Roztříštění vlivu směrem na východ podporovala i polská katolická církev a polští magnáti.

První ženou Kazimíra III. byla Aldona Anna Litevská, dcera litevského knížete Geminidase (pro zajímavost: Kazimír a Aldona byli prarodiče poslední ženy českého krále Karla IV. Anny Pomořanské).

V roce 1339 (v tomto roce Aldona zemřela) uzavřel Kazimír dohodu s Ludvíkem I. a začali společně obsazovat území Ukrajiny. Cílem bylo připojení území Haliče, důležité obchodní cesty, a výsledkem bitva s Litevci. Polsko ale dokázalo Halič i část Volyně okupovat a rozšířilo své území.

Válka mezi knížaty skončila v roce 1366 a na základě úmluvy mezi polským králem a Ludvíkem I. přešla Halič po smrti Kazimíra pod správu uherského krále. Území poté vládla dcera Ludvíka I. Hedvika z Anjou (svatořečená v roce 1997 Janem Pavlem II.), která po dvou letech vládnutí připojila Halič defintivně k Polsku.

Po připojení určila poddaným kromě  kromě oficiální ruštiny i používání latiny. Papež Benedikt XII. vyměnil pravoslavné vyznání za katolicismus a v roce 1375 vzniklo ve Lvově katolické arcibiskupství, po kterém následovalo zakládání františkánských a dominikánských klášterů.

Důsledky této expanze se promítly do vývoje obou zemí: Zatímco Poláci obrátili svoji orientaci ze západu na východ a původní obyvatelé byli nuceni se vyrovnávat s novým náboženstvím i kulturou.

Přesto, že vzdělání, které spolu s tím přicházelo, znamenalo pokrok, prvky cizí kultury a zvyků vyvolávalo náboženské, sociální i etnické konflikty, které se v následujících staletích neustále vracely. Vedle vnitřních konfliktů s stále přidávaly nájezdy dalších zájemců o Ukrajinu.

Hedvika z Anjou / Volné dílo

Spojenectví Litvy a Polska

Nebezpečí, které Polsko a Litvu spojovalo už od dob krále Kazimíra, byl Řád německých rytířů z oblasti Baltského moře. Malopolská šlechta byla navíc nespokojena s příbuzenskými vztahy s Uhrami, což byl další důvod, proč vytvořit personální unii s Litvou: V roce 1385 byla dvanáctiletá Hedvika provdána za šestatřicetiletého litevského knížete Jogailla, polsky Jagiello, který přijal křesťanství a obdržel jméno Vladislav II. Litva byla do té doby poslední pohanskou zemí Evropy.

Nový polský král Vladislav II. byl ke christianizaci Litvy a jejích území zavázán Krewskou smlouvou podepsanou 14. srpna 1385, po které následovalo hromadné pokřtění obyvatel Litvy.

Litevská šlechta tím sice získala privilegia, ale neodstranila příbuzenské spory v Litvě: Vladislavův bratranec Vytautas, se sice spojil s německými rytíři, nicméně i tak byl oblíben mezi tou částí litevské šlechty, která se bránila inkorporaci s Poskem.

V roce 1392 přinutil Vytautas spolu se šlechtou uznat Vladislava II. svoji moc a začal rozšiřovat litevské knížectví směrem na východ. Získal podporu Ukrajinců, protože litevská knížectví už tradičně považovala, na rozdíl polských, ukrajinské za sobě rovná.

Přesto byla v roce 1401 uzavřena radomsklo-velnská unie, která Vytautasovi zaručila vládu na Litvě a ten se zavázal, že nebude bojovat po boku německých rytířů. Vladislav II. se na oplátku přestal vměšovat do litevských záležitostí.

V roce 1413 se Vladislav II. a Vytautas dohodli na zrovnoprávnění polské a litevské šlechty. Spory, které se už dříve projevovaly půtkami mezi příznivci katolicismu a pravoslaví, se rozhořely a vyvrcholily po smrti Vytautase v roce 1430. Jeho nástupce a mladší bratr Švidrigail byl v roce 1340 litevskou šlechtou zavražděn.

Polovina 15. století pak znamenala zostření sporů mezi litevskou a ukrajinskou šlechtou, kdy nový velkokníže Kazimír Jogalitis učinil několik reformních kroků v oblasti Kyjeva a Volyně. Ty přes odpor Ukrajinců převedl na obyčejné provincie, čímž ztratili nezávislost na litevském knížectví. Prvky státnosti se tak počaly z ukrajinského území opět vytrácet.

Litva a Polsko v roce 1387. / M.K. , CC BY-SA 2.5

Hrozba Krymského chanátu

Území Ukrajiny ale nesužovaly jen vnitrostátní spory. Tak jako staletí předtím, hrozilo a také přicházelo nebezpečí v podobě nájezdů stepních národů. Kočovní členové Zlaté hordy (Mongolové, potomci Činchcischána) se v roce 1441 oddělili a založili na Krymu Krymský chanát.

S pomocí Turků pak obsazovali italská a řecká města na pobřeží a podnikali loupeživé výpravy proti ukrajinskému obyvatelstvu. To a ruské obyvatele zajímali a prodávali jako nevolníky do Konstantinopole.

Lublinská unie

Počátek 16. století znamenal období úpadku i pro Litevské velkoknížectví, které vyvrcholilo válkou s Moskevským carství v roce 1562 - 1570, navíc stále čelilo nájezdům Tatarů. Litva se v té době odhodlala k žádosti o pomoc u Poláků, kteří souhlasili s tím, že obě země znovu vytvoří jeden svaz. 1. července 1569 byla v polském Lublinu podepsána smlouva o vzniku Lublinské unie a vznikl Posko-litevský stát v čele s jediným,  polským králem, parlamentem, peněžní měnou a jedinou zahraniční politikou.

Ukrajincům Lublinské dohoda prodloužila vliv: jejich knížata měla vliv na sociální, náboženské a kulturní oblasti života a protože Litevané Ukrajince respektovali, jejich vlastní autonomie a soběstačnost se přenášela i v podobě tolerance vůči ukrajinským tradicím.

Ale i tak postupně ukrajinská území postihl osud Haliče. Poláci území vlastnil a polští magnáti využili možnosti asimilovat i ukrajinskou šlechtu. Ta tím postupně ztrácela možnost rozhodovat na vlastním území.

Polsko-litevská unie v roce 1619 / Poznaniak, CC BY-SA 3.0

Povstání kozáků

Nespokojenost se závislostí na polské vládě a nepřiznaným výsadám za pomoc ve válce, vedlo v roce 1648 k povstání kozáků. Vedl ho hejtman Bogdan Chmelnický (1595 - 1657), který stál v čele Kozáckého hetmanátu, prosazoval proti-polskou diplomacii a razil i vlastní mince.

Proslul jako tvrdý politiky, výborný válečník, ale i jako rozporuplná postava. Měl zájem bránit území bránit proti nájezdům Tatarů, ale neváhal se s nimi spojit, aby povstal proti Polákům: Chmelnický nejprve polská korunní vojska s pomocí tatatarského prince Tuhaje Beje porazil. Tím ale boje neustaly a polský velitel Wiśniowiecki posléze povstání potlačil.

Kozácké povstání inspirovalo polského spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Henryka Sienkewizce k napsání románu Ohněm a mečem, kde na pozadí milostného příběhu postavy Jan Skrzetuského a jeho milé Heleny Kurcewiczové líčí potlačení kozáckého povstání pod vedením Jeremiáše Wiśniowieckiého. Sienkewizc chtěl svým románem probudit polské uvědomění, ale je fakt, že ve skutečnosti krutost Wiśniowieckiého byla příčinou mnoha rebelií.

Děj románu byl byl v roce 1999 s režií Jerzyka Hoffmana úspěšně zfilmován: Kromě krásných scenérií z Dněpru či výborně natočených bojových scén zprostředkovává atmosféru doby i mentalitu kozáků v kontrastu s katolickým přístupem polské šlechty, rozdíl obou kultur. A dá se říci, že při sledování filmu a výrocích postav "...a bratr bude vraždit bratra, ubohá Ukrajina" v kontextu s událostmi posledních měsíců až mrazí...

Potom, co Wiśniowiecki povstání potlačil, se Chmelnický obrátil o pomoc k ruskému caru Alexeji Michajlovičovi a vypukly další, tentokrát rusko-polské boje. Jejich výsledek se nedá považovat za jednoznačný, ale spíše se dá hovořit o vítězství Ruska. Jeho výsledkem byla v roce 1654 Perejaslavská dohoda, která znamenal připojení zemí na levém břehu Dněpru k carskému Rusku.

Kozácký Hetmanát 1649-1654 / GFDL

Historické hodnocení Chmelnického

Kozácký Hetmanát tím ztratil samostatnost a samotná úloha Chmelnického v dějinách není hodnocena jednoznačně: Rusové jeho význam pochopitelně podtrhují, protože připojil k jejich území významnou část Ukrajiny a později se jeho postava stala příkladem "třídního boje".

Ukrajinci ho rovněž velebí jako národního hrdinu - řád Bogdana Chmelnického patří mezi nejvyšší státní vyznamenání, po Chmelnickém se jmenuje město. Přesto se našli na Ukrajině jeho kritici, kteří poukazovali na jeho spojenectví s Tatary (např. ukrajinské básník Taras Ševčenko).

V Polsku byl Chmelnický vnímán spíše negativně, protože jeho povstání v roce 1648 znamenalo začátek konce věku Rzecypospolité, státního útvaru polského království, které sice kozácké povstání přežilo, ale toto a poté vpády švédského krále předznamenaly konec královského celku, který se o sto let rozpadl mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Někteří historici (Ludwik Kubala) kvůli tomu srovnávají Chmelnického s Oliverem Cromwellem.

Na vrub Chmelnického jdou i kruté pogromy na místní židovské obyvatelstvo, které bylo v letech 1648 - 1656 na území Ukrajiny vyvražděno nejméně v řádech desítek tisíc a provázely ho krutosti v podobě sekání končetin, balení do slámy a upalováni zaživa.

Cílem Chmelnického bylo vymýtit veškeré židovské obyvatelstvo na území Ukrajiny, takže je tímto národem jeho úloha v dějinách hodnocena jako jedna z nejtragičtějších. Chmelnický tak zůstává v paměti nejen jako úspěšný válečník a politiky, ale stejně jako další představitelé své doby, i krutý člověk.