Ponorková válka je zpět: Americká SSN(X) získá více torpéd

Počítačová vizualizace ponorky třídy Virginia; větší foto / Public Domain

Americké námořnictvo (US Navy) změnilo požadavky na schopnosti nové třídy jaderných útočných ponorek SSN(X), které po roce 2033 začnou nahrazovat nejstarší ponorky třídy Virginia. Podle nové strategie SSN(X) obdrží více torpéd a opětovně se zaměří na boj s ponorkami nepřítele.

Americké námořnictvo je nejdůležitější složkou Ozbrojených sil Spojených států, která v poslední době dostává s letectvem nejvíce finančních prostředků. Neni divu, US Navy funguje jako první linie obrany území Spojených států, slouží k ochraně námořních tras a oblastí důležitých pro ekonomicko-politické zájmy Spojených států a projektuje americkou vojenskou a politickou moc ve světě.

V dobách Sovětského svazu se US Navy soustředilo především na boj s obří sovětskou ponorkovou flotilou, která měla za úkol, v případě vypuknutí třetí světové války, přehradit lodní zásobovací trasy mezi Spojenými státy a Evropou. Po konci studené války potřeba boje proti sovětským ponorkám zmizela. V poslední době ale Rusko a Čína zavádí nová plavidla, ponorky i zbraňové systémy, které mají odstranit početní a technologickou převahu US Navy.

Rusko chce získat výhody pro případné konflikty především v Severním ledovém oceánu, Atlantickém oceánu a ve Středozemním moři. V případě Číny jde o Jihočínské moře a Indický oceán, přes který vedou námořní obchodní trasy mezi Afrikou a Čínou.  

„Myslím si, že dnešní ruské ponorky jsou možná nejvíce tiché a smrtící na světě, s výjimkou našich vlastních ponorek ‒ myslím si, že americké námořnictvo je pořád technologicky napřed,“ uvedl na konci záři admirál James Foggo, velitel amerického námořnictva v Evropě. „Víme, že ruské ponorky jsou v Atlantiku, testují naši obranu, utvrzují se v naší kontrole moří a připravují se na složité podmořské bojiště, aby se jim podařilo získat výhodu v jakémkoliv budoucím konfliktu. A my jim musíme tuto výhodu vzít.“

US Navy se proto znovu začíná soustředit na boj s rovnocenně vyspělým a početným protivníkem. Příkladem nového přístupu US Navy pro „koncert velmocí 21. století“ je nově vyvíjená jaderná útočná ponorka SSN(X), nástupce ponorek třídy Virginia.

Americké námořnictvo provozuje 16 útočných ponorek třídy Virginia (výtlak 6900 tun), které nahrazují v US Navy ponorky třídy Los Angeles. Původně ponorky Los Angeles měly nahradit ponorky třídy Sea Wolf, ale kvůli vysoké ceně byly vyrobeny jen tři plavidla a následně byla dána přednost menším a levnějším ponorkám třídy Virginia.

V současné době další ponorka třídy Viriginia podstupuje závěrečné námořní testy, devět ponorek je ve výstavbě, dvě jsou objednané a počítá se se stavbou dalších dvaceti ponorek (deset ve verzi Block V, pět ve verzi Block VI a pět ve ve verzi Block VII). Poslední ponorka Virginia Block VII má být dodána v roce 2033 a poté se americké loděnice Huntington Ingalls Industries a General Dynamics Electric Boat zaměří na nejnovější ponorky SSN(X). Třída Virginia ale zůstane ve službě až do roku 2060.


Schéma ponorky třídy Virginia Block I až IV s 12 (2 × 6) šachtami na přídi; větší foto / Public Domain

Nové ponorky SSN(X) se mají vyrábět rychlostí dvě ročně až do roku 2048 celkově US Navy získá 30 nových ponorek SSN(X).

Hlavním rozdílem mezi třídou Virginia a SSN(X) je absence zbraňového modulu VPM (Virginia Payload Module). Modul VPM obsahuje čtyři vertikální šachty, každá se zásobou sedmi střel velikosti Tomahawk.

Modul VPM jako první získají ponorky Virginia Block V, které se začnou stavět od příštího roku, obdrží navíc jeden modul VPM (tedy navíc 28 střel). Celkově budou moci ponorky Virginia Block V přenášet až 65 torpéd / střel (velikosti Tomahawk), oproti počtu 37 kusů zbraní u verzí Block I až IV.

Šachty modulu VPM jsou přístupné zevnitř ponorky, což umožní vysazovat potápěče nebo podvodní roboty. Modul VPM bude umístěn v prostřední části za velitelskou věží, a doplní tak 12 jednoranných vertikálních šachet.  

Oproti původním plánům ale SSN(X) VPM nedostanou, ale naopak získají výrazně větší torpédovou místnost schopnou pojmout navíc 25 torpéd / střel. Současné ponorky třídy Virginia pojmou v torpédové místnosti maximálně 28 torpéd / střel. Celkově tedy nové ponorky SSN(X) pojmout 62 kusů zbraní.

Připomeňme, že americké ponorky mohou z torpédometů odpalovat nejen torpéda, ale právě i střely Tomahawk a nejnověji také protilodní řízené střely Harpoon. Například během cvičení RIMPAC 2018 americká ponorka USS Olympia třídy Los Angeles po více než dvaceti letech znovu z torpédometu vypustila střelu Harpoon, která následně úspěšně zasáhla cíl v podobě vyřazené lodi USS Racine.


Třída Viriginia

„Námořnictvo konkrétně naznačuje, že příští generace útočných ponorek mají být rychlejší, nenápadnější a schopné přenášet více torpéd než třída Virginie ‒ podobně jako ponorky třídy Seawolf,“ uvádí ve své zprávě Kongresový rozpočtový úřad (CBO). „CBO tedy předpokládá, že SSN (X) dosáhne velikosti ponorek třídy Seawolf, tedy asi 9100 tun při ponoření, a bude mít zcela nový design souznící s požadavkem námořnictva na rychlé a smrtící ponorky nové generace.“

Podle webu USNI News hlavním úkolem amerických útočných ponorek po konci studené války zůstal boj s nepřátelskými ponorkami, ale čím dál více prováděly průzkumné, sledovací a zpravodajské operace a zajišťovaly nenápadný přesun a vysazení jednotek speciálních sil. Nově ale SSN(X) se budou muset soustředit i na ochranu konvojů před ponorkami nepřítele.

„Ve světle nedávného strategického posunu od obdobné studené války do nového období s obnoveným střetem velmocí, někteří pozorovatelé dospěli k závěru, že protiponorkový boj proti ruským a čínským ponorkám se může opět stát výsadnějším posláním SSN amerického námořnictva,“ napsal v červenci Ronald O'Rourke z Výzkumné služby amerického Kongresu (Congressional Research Service) ve své zprávě Navy Virginia (SSN-774) Class Attack Submarine Procurement: Background and Issues for Congress.

V souvislosti s chystaným střetem velmocí se americký prezident Donald Trump a Pentagon usilovně snaží zvýšit počet plavidel námořnictva na 355 lodí a ponorek. Námořnictvo podle svých slov potřebuje k dosažení tohoto cíle každoročně 21 miliardy dolarů na akvizice, podle CBO je ale realističtější odhad 28,9 miliardy dolarů ročně (o 80 % více než nyní), a to až do roku 2048.

„Námořnictvo plánuje koupit 301 nových plavidel mezi 2019 až 2048: 245 bojových lodí a 56 podpůrných lodí. Pokud se námořnictvo bude řídit plánem pro vyřazení lodí popsaným z roku 2019, během 30 let svůj cíl 355 lodí neplní,“ uvádí CBO.

Zdroj: USNI News

 
 

Nahlásit chybu v článku

Doporučte článek svým přátelům na sociálních sítích

Související články

Německá ponorková flotila mimo provoz

Německé námořnictvo oficiálně provozuje šest diesel-elektrických útočných ponorek Typ 212A. Ve skutečnosti jsou však všechny ponorky od října tohoto roku v docích, kde prochází opravami nebo čekají na ...

Ruská ponorka Jurij Dolgorukij provedla testovací salvu raket Bulava

Podle ruské tiskové agentury TASS atomová ponorka Jurij Dolgorukij třídy Borej provedla úspěšnou testovací salvu čtyř balistických střel odpalovaných z ponorek SLBM (Submarine-Launched Ballistic ...

Námořní konvoje ve válce: US Navy dopravní lodě neochrání

V případě rozsáhlého válečného konfliktu bude až 90 % materiálu dopravováno ze Spojených států na zámořská bojiště pomocí velkých dopravních lodí. Americké námořnictvo (US Navy) však otevřeně ...

Pýcha Royal Navy: Letadlová loď HMS Queen Elizabeth a F-35B

Královské námořnictvo (Royal Navy) v současné době u pobřeží Spojených států intenzivně testuje stíhačky F-35B Lightning II na letadlové lodi HMS Queen Elizabeth. Pro Velkou Británii jde o přelomovou ...

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Stránka 1 z 2
  • Starlight
    02:01 19.11.2018

    Několik docela pěkných videí pro porovnání různých ponorek různých generací z Ruska a USA. Zkusil jsem najít taková videa, kde je ukázán vnitřek ponorky (zpravidla můstek) a také něco z výroby.

    Na první pohled je vidět obrovský rozdíl mezi tím, jak vypadá uvnitř nejmodernější americká ponorka SSN třídy Virginia zařazená do služby v roce 2006 a nejmodernější ruská SSBN Projektu 955 Borej zařazená do služby v roce 2013.

    Ruské a americké ponorky se nedají při záběrech do jejich útrob, hlavně na můstek, vůbec zaměnit. To by se dobře točil nějaký hollywoodský biják. V podstatě jsou to totiž dva rozdílné světy, které od sebe dělí technicky desetiletí. A těch rozdílů se v linkovaných dokumentech se dá vypozorovat mnohem více.

    1)

    Ruská ponorky 4. generace Projektu 955 Borej (a trochu Projektu 885 Jaseň). Hlavní hvězdou pořadu je druhá jednotka třídy ponorka K-550 Alexandr Něvskij. Je to asi jeden z nejpěknějších ruských dokumentů o jejich SSBN, kde je hodně záběrů nejen z výroby, ale dovnitř ponorky : https://youtu.be/c9UIJsyeEvQ

    Pro srovnání zde jsou záběry dovnitř ruské SSBN 2. generace K-433 „Svjatoj Georgij Pobědonosec“ Projektu 667BDR Kalmar (NATO třída Delta III). Ta byla zařazena do služby v roce 1980 a sloužila až do letošního roku: https://youtu.be/euyrvmDueww

    2)

    Americká SSN 4,5. generace USS Texas (SSN-775) třídy Virginia (Block I). Je to nekomentovaný sled záběrů z provozu ponorky: https://youtu.be/Y3FDEKLhlko

    A starší dokument, kde jsou záběry z výroby vůbec první ponorky USS Virginia (SSN-774): https://youtu.be/Tfj2hs-tTt8

  • Starlight
    02:00 19.11.2018

    @fenri

    Ano systém MNK-200 Tukan by měl být SOKS. Starší systém měl označení MNK-100 Kolos a byl například na některých ponorkách řady Projekt 671x (Victor I a výše).

    @Olivav

    Díky za upřesnění.

  • Olivav
    13:22 16.11.2018

    Starlight,

    fakt díky za rozbor. Jen si dovolím nesouhlasit. Články čtu a to, že jde o převážně experimentální záležitosti vím. Odpověd byla na obecnou otázku

    balm Datum: 30.10.2018 Čas: 21:00

    @cernakus

    Že jsem tak smělý, které ponorky disponují schopností bezpečného ponoru do hloubky 500m a více?

    A to ty jenž jsem uvedl opravdu umí. Nebo se mýlím? Kolik jich je a jestli jsou vyzbrojené a jak staré to je otázka. Můžete mi teď sdělit, že mnohé nejsou dnes plavby schopné, což by bylo správné upozornění. Nicméně jsem se snažil Balmovi říci, že takové ponorky existuji.

    Já se bavil primárně o hloubce ponoru, což jsem měl asi více upřesnit. No a nakonec o tom, že Losharik je de facto batiskaf jsem věděl viz moje odpověď na GE:

    Olivav Datum: 01.11.2018 Čas: 10:53

    Jinak fakt klobou dolů na tvoji vyčerpávající odpověď. Že se ti chce tak sáhodlouze odpovídat na de facto žabomyší spory.

    Starlighte díky.

  • fenri
    09:42 16.11.2018

    Starlight: SOKS je totéž, co Tukan?

  • Sokrates
    09:19 16.11.2018

    Cernakus: Ty si tak neschopná tlčhuba, že ak od tvojej "bezchybnosti závisí úspěch/neúspěch kolektivní snahy cca 40ti lidí", tak začínam mať obavy o výkonnosť českej ekonomiky. A to aj keby si mal byť len na pozícii šoféra mestskej autobusovej dopravy v Prahe a doslova prepraviť tých 40 tisíc ľudí denne.
    Skôr sa však prikláňam k teórii, že ide len o ďalší tvoj osobný prelud, ktorými asi trpíš dosť často.

  • Sokrates
    09:01 16.11.2018

    Starlight: Za mňa veľká vďaka. Naozaj sem ako jeden z mála ľudí prispievate zmysluplne. Škoda len, že na to, aby sa človek dostal aj k takto zaujímavým a relevantným informáciám, tu musí častokrát prečítať tony balastu, ktoré vyplývajú z osobných frustrácií rôznych podivných indivíduí.
    Klobúk dolu pred tým akú prácu ste si s tým dal. Predpokladám, že popri bežných denných povinnostiach Vám to zabralo pár dní. O to viac si vážim, že ste si na to našli našli čas.

  • Starlight
    00:57 16.11.2018

    6)

    Dosavadní rekordman v dosahu je tak sovětské gigantické peroxidové torpédo řady typ 65-76, které tu tak vychvaluje Cernakus. Byla zavedena v 70. letech spolu s torpédomety ráže 650 mm. Má údajně dosah až 100 km při snížené rychlosti 30 uzlů. Při ráži 650 mm je dlouhé 11,2 metrů. Hmotnost poslední verze je úctyhodných cca 4,7 tuny včetně cca 500 kg bojové hlavice.

    Torpédo 65-76 bylo původně jednoúčelová protilodní torpédo s pasivním akustickým naváděním do kýlové brázdy, která byla navržené k útokům z odstupu na svazy letadlových (a jiných velkých) lodí. Pochopitelně na velké vzdálenosti za radarovým horizontem a mimo efektivní dosah palubních sonarů jsou potřeba k nalezení, sledování a identifikaci lodí protivníka jsou potřeba data z externích průzkumných prostředků.

    V 80. letech měla být tato torpéda nahrazena moderním univerzálním torpédem GST ráže 650 mm, které mělo spalovací pohon s monoprepelantem. Vývoj se ale nezdařil. Proto bylo v roce 1991 jako náhradní „dočasné“ řešení, zavedeno do výzbroje torpédo modernizovaná verze 65-76A Kit. To bylo určené pro sovětské SSN/SSGN třetí generace. Jak moc vylepšili naváděcí hlavici a zda je torpédo efektivně použitelné proti ponorkám, není veřejně známo.

    Pro ruské námořnictvo je stále velmi důležité. Po katastrofě ponorky Kursk v roce 2000, kterou způsobilo palivo cvičné verze torpéda 65-76A to s ním bylo opravdu nahnuté. Bylo staženo z provozu a léta se mělo za to, že už je vyřazené. Pro ruské námořnictvo a ponorky 3. generace s torpédomety ráže 650 mm jsou ale asi nenahraditelné. Proto se tato torpéda s největší pravděpodobností potichu vrátily na paluby ponorek, nebo je záměrem si to myslet. Během března 2018 se totiž v ruské televizi a na ruských webech objevili současně oslavné reportáže a články na toto torpédo. O Kursku ani slovo. Stejně tak není jediný záběr na skutečná torpéda, všechno jsou to záběry výukových řezů.

    Video (od času 8:30) https://www.youtube.com/watch?v=822mK7ChT8Q
    a čistá propaganda, které vyšla ve všech jazycích včetně češtiny: https://cz.sputniknews.com/svet/201803267028168-Rusko-torpedo-zniceni-nepritel-lod/

  • Starlight
    00:56 16.11.2018

    5)

    I Rusové dnes uznávají západoevropský náskok v oblasti moderních elektrických torpéd. Klíčem k úspěchu je francouzská firma SAFT - jednička v oblasti torpédových baterií. Právě jejich nejnovější hliníkovo-stříbro-oxidové baterie (Al-AgO) pohánějí nejmodernější evropská těžká torpéda Black Shark (a z něj odvozené francouzské F21) od italského výrobce Leonardo (Whitehead Alenia Sistemi Subacquei-WASS), u kterých se odhaduje maximální dosah až na 30+ nm.

    US NAVY je také nespí. V rámci vývoje další nových verzí torpéda Mk48 Mod 7 TI-1 a Mk48 Mod 8 se připravuje postupné zvyšování dostřelu. Cílem u Mod 8 je dostat se postupně až na dvounásobnou hodnotu té současné. Hovoří se o ambicích dosáhnout 100 nm a více. Zjištění, sledování a identifikaci cílů budou mít na starosti externí průzkumné prostředky (například průzkumné letouny P-8 nebo vyvíjené podvodní hlídkové a průzkumné bezosádkové UUV). Hlavním „adresátem“ těchto vylepšení má být čínské námořnictvo v rozlehlém Pacifiku.

    O podobě budoucího pohonu není rozhodnuto, ale podle všeho jednou ze silně zvažovaných a zkoušených alternativ je pohonný systém používající technologii Stored Chemical Energy Propulsion System (SCEPS) na bázi kovového lithia v kombinaci s plynným fluoridem sírovým (SF6) jako okysličovadlem. Vyprodukované teplot pak ohřívá vodu v uzavřeném parní cyklu pohánějícím turbínu. Uvedená technologie byla zavedena do služby už počátkem 90. let na lehkých torpédech Mk50 ráže 324 mm.

    Pokud torpédo Mk48 dosáhne dostřelu 100+ nm (185+ km), tak to bude zajímavé. Torpédo Mk48 ráže 533 mm má délku 5,8 m a hmotnost cca 1,7 tuny včetně 290 kg bojové hlavice.

  • Starlight
    00:56 16.11.2018

    4)

    Velmi zajímavé je v tomto kontextu ruské hodnocení dalších vlastních torpéd.

    Mezi nejstarší, která jsou stále vyráběná například pro dieselelektrické ponorky Projektu 877 (Kilo), patří i těžká torpéda řady 53-65K ráže 533 mm, které byly zavedena do výzbroje v roce 1969. Mají pouze pasivním akustické navádění na kýlovou brázdu za lodí. Technicky se tedy musí torpédo vystřelit až za ujíždějící loď. Sovětský vývoje v této oblasti vycházel z know-how ukořistěného v Německu na konci druhé světové války.

    Američané tuto naváděcí technologii testovali už ve 40. letech a proto Rusové podezřívají Američany, že mediální „paniku“ z tohoto starého naváděcího principu jen předstírají, protože musí stejně jako Rusové znát protiopatření, jak na tyto torpéda vyzrát.

    Kyslíkové torpédo 53-65K a z něj odvozená torpéda používají spalovací pohon se stlačeným kyslíkem jako okysličovadlem. Tedy úplně stejný typ pohonu jako měla slavná japonská „dlouhá kopí“ typ 93 z 2. světová války.

    Řada nových univerzální torpéda vyvíjená v 60-80. letech byla technologicky založena na americkém lehkém torpédu Mk44 ráže 324 mm. To mělo elektrický pohon s mořskou vodou aktivovanou baterií (slaná voda působí jako elektrolyt), který Sověti okopírovali.

    Od 70. let bylo hlavním etalonem již zmíněné těžké americké torpédo Mk48. Tehdejší sovětské námořnictvo ale dávalo stále přednost elektrickému pohonu právě před spalovacím pohonem s monopropelanty. Hlavním důvodem preference elektrického pohonu měly být lepší vlastnosti v hloubkách 600-1000 m. V 60. letech Sověti předpokládali, že do těchto hlubin se bude ubírat vývoj ponorek na americké straně. Což se ale nikdy nestalo. Tehdy i dnes tohoto chybného rozhodnutí orientovat se na elektrický pohon ruští torpédový odborníci litují, protože je to stálo pár desetiletí rozvoje slepé uličky.

    Poslední z této elektrické řady je Cernakusem velebené těžké torpédo USET-80/USET-80K ráže 533 mm, jehož vývoj začal v 70. letech. Naváděcí systém měl být dle zadání dohnat a předehnat naváděcí systém na torpédu Mk48 Mod1. Ruskými odborníky bylo už v době vzniku hodnoceno velmi negativně ve srovnání s Mk48 a dnes je zcela zastaralé. Ruské hodnocení mu dává stále nedostatečný dosah, neexistence pomalého módu, hlučnost. Navádění po drátě s taženou cívkou vodiče se pro nespolehlivost prý přestalo pužívat.

    Mořskou vodou aktivována elektrická baterie má jen omezenou dobu skladování, během kterého navíc baterie postupně degraduje a snižuje se tak využitelný výkon. Tento typ baterií je z podstaty své činnosti velmi citlivý na salinitu mořské vody a například v Baltském moři (moře s nejmenší salinitou) v podstatě nefunguje.

    První verze torpéda USET-80, které vstoupilo do služby počátkem 80. let, mělo naváděcí systém dobře fungující jen na zkušebních střelnicích v hlubokém Černém moři. Teprve po zavedení do výzbroje se přišlo na to, že má nepřekonatelné potíže v mělkých vodách střelnic Barentsova moře. V Barentsově moři je průměrná hloubka do 300 m a jsou tam velké plochy s hloubkou jen do 200 m. Tolik k možnostem ponoření ponorek v této pro Rusi klíčové oblasti.

    Jako náprava vznikla v roce 1989 modifikovaná verze USET-90K s aktivním/pasivním naváděcí systémem Keramika. Systém Keramika vznikl jednoduše okopírováním amerického naváděcího systému z lehkého torpéda Mk46 ráže 324 mm, které bylo navrženo už v 60. letech. Díky použití sovětské součástkové základny se ale nepodařilo dosáhnout ani parametrů starého amerického originálu. Tolik k Cernakusově zcela vymyšlenému tvrzení, jak ruská torpéda řady USET-80 mají modernější senzorový naváděcí systém než například stávající torpédo Mk48 ADCAP Mod 7 (CBASS) z 21. století.

    K vývoji výkonných těžkých torpéd pro hloubky až do cca 600 m se spalovacím pohonem s monoprepelantem se Sověti vrátili až v 80. letech. Tedy v době, kdy výkonná torpéda s tímto pohonem vyráběla řada západních zemí. Zkoušeli řadu torpéd, ale do výzbroje se nakonec dostalo jen již popisované torpédo UGST.

    Spojené státy v té době naopak hodně přecenili výkony ponorek Projektu 705/705K Lira (Alfa). To byly sice zajímavé, ale v podstatě hodně experimentální a nikdy nedotažené stíhací ponorky. Jejich extrémně vysokou rychlost přes 40 uzlů analyzovali správně, ale hodně přecenili maximální hloubku ponoru, kterou odhadovali na 640 metrů a více.

    Proti této předpokládané hrozbě pak nákladně modifikovali torpédo Mk48 na verzi Mod 5 ADCAP, které se stalo výchozím bodem pro dnes zavedené verze torpéda Mk48. A i v roce 2018 to podle zveřejněných plánů dalšího rozvoje těchto torpéd, že by US NAVY měla obavy z nedostatečné výkonu ve velkých hloubkách.

  • Starlight
    00:55 16.11.2018

    3)

    Poznámka k UGST-M. Podle názorů některých ruských expertů by UGST-M torpédo mohlo být první sovětské/ruské torpédo, které převezme západní školu odvíjení naváděcích vodičů.

    Západní torpéda kromě cívky v torpédu nechávají při výstřelu druhou cívku v torpédometu. Klíčová pro pochopení koncepčních rozdílů západního a sovětského řešení je skutečnost, že na cívce v torpédometu jsou navinuty silné chráněné flexi hadice, kterými prochází tenký vodič k torpédu. Tyto hadice pak chrání naváděcí vodič v blízkosti torpédometu a trupu ponorky.

    Dosavadní ruská torpéda s naváděcími vodiči tu druhou cívku táhnou za sebou ve vodě (včetně torpéda UGST/Fizik-1). Podle ruských zdrojů toto řešení omezuje významně manévrovatelnost ponorky po odpalu, možnost odpalu torpéd salvou a obecně střelbu v mělkých vodách.

    Důvod proč s tím tak dlouho čekali, byl poměrně prostý. Západní koncept vyžaduje ruční odstranění cívky z torpédometu před nabitím nového torpéda, což sovětské systémy automatického nabíjení torpédometů nezvládaly. Vedení sovětského námořnictvo ale tvrdošíjně trvalo na plně automatickém nabíjení torpédometů bez manuálních zásahů obsluhy.

  • Starlight
    00:54 16.11.2018

    2)

    Na americkém torpédu Mk48 Cernakus halasně kritizuje spalovací pohonný systém s monopropelantem Otto Fuel II a pístovým axiálním motorem, pump-jet, navádění po drátě a ploché maticové pole akustického naváděcího senzoru s elektronicky řízeným zorným polem. Už mu ale vůbec nevadí, že principálně přesně stejnou konfiguraci má nikoliv náhodou i perspektivní ruské torpédo řady UGST ráže 533 mm.

    Data pro exportní verzi UGST : http://roe.ru/eng/catalog/naval-systems/shipborne-weapons/ugst/

    Tedy v Rusku udělali zřejmě stejnou chybu jako US NAVY a „zaostávají“. Nebo chybu udělal Cernakus.

    Podle insiderů sovětského/ruského torpédového vývoje bylo univerzální americké torpédo Mk48 začátku jejich technologickým idolem. K jeho ruskému ekvivalentu – univerzálnímu torpédu UGST (Fizik-1) ráže 533 mm, Cernakusem opakovaně zmíněném ale nepopsaném, se nakonec dostali přes různé peripetie a odbočky se specializovanými torpédy s peroxidovými a elektrickými pohony. V roce 1986, kdy zahájily jeho vývoj, si konečně mohly vzít za oficiální vývojový vzor tehdejší vyvíjené americké torpédo Mk48 Mod 5 ADCAP. Cíl byl jasný dohnat a předehnat. Vývoj se vlekl celé 90. léta a oficiálně ho zavedli do výzbroje až v roce 2002. Bylo ostatně na čase, to neuvěřitelné množství typů sovětských torpéd je ekonomicky nemožné dlouhodobě rozvíjet nebo jen bezpečně udržovat.

    UGST jako univerzální torpédo má postupně nahradit všechny starší těžká torpéda ve službě (například kyslíkové SET-65, elektrické USET-80K, ale časem i peroxidová torpéda 65-76A,…). Kolik jich Rusové dosud vyrobili, není známo, ale oproti 1 300+ kusů Mk48 ADCAP ve výzbroji US NAVY to bude zatím zanedbatelné číslo.

    Je tak trochu ironií, že Cernakusem neustále vychvalované ponorky Projektu 885 Jaseň (a 955 Borej) mají torpéda UGST plánovanou jako jedinou univerzální torpédová zbraň. Tyto ponorky mají už jen 533 mm torpédomety, takže 650 mm torpéda a raketová torpéda, které sovětská konstrukční škola nákladně zaváděla od první poloviny 70. let, nemají v delším časovém horizontu v ruském námořnictvu perspektivu, a doslouží na společně se staršími generacemi ponorek.

    Jako ideologickou perličku lze uvést, že Cernakusovo hodnocení amerických torpéd jako podřadné zbraně je v přímém rozporu se současnou ruskou mediální propagandou. „Konzervativní“ Američané jen v tomto tisíciletí torpédo Mk48 ADCAP dosud vylepšili šestkrát a nadále v tom pokračují. Rusové proto museli znovu investovat nemálo prostředků a kapacit, aby srovnali krok. V roce 2017 zveřejnili existenci modernizované varianty UGST-M (někdy označované jako Futljar nebo Fizik-2). A to bylo na v Izvěstijích a na Sputniku slávy, že dosud nic takového neměli a konečně dohnali a předehnali americké torpédo Mk48 Mod 7:

    https://iz.ru/612699/dmitrii-litovkin/voenno-morskoi-flot-poluchit-duelnye-torpedy

    https://sputniknews.com/military/201707121055478405-russian-super-torpedo/

  • Starlight
    00:53 16.11.2018

    Cernakus ve svém příspěvku ze dne 30.10.2018 v 13:08 strávil hodně času svým „zdůvodňováním“ proč americké torpédo Mk48 je zaostalé a US NAVY ujel vlak. A samozřejmě jak je Rusko opět napřed. Já tady tedy na oplátku poodhalím pár veřejně dostupných údajů, které ukážou pravý opak.

    Je dobré také číst jeho starší příspěvky, protože si často sám sobě protiřečí. Například v diskuzi pod tímto článkem na AN ( http://www.armadninoviny.cz/nova-ruska-utocna-ponorka-k-560-severodvinsk.html ) napsal dne 14.08.2016 v 23:42 následující „…Mk48 je samozřejmě nadřazeno UGST v dosahu, ne tak v rychlosti. Pravda je, že Rusko vyřadilo peroxidové torpéda, ale může je forfrem vrátit pak je mk48 podřadné ve všem….“

    1)

    Ve svém příspěvku ze dne 30.10.2018 v 13:08 si Cernakus mohl svůj dlouhý rozbor o výhodách pohonného systému s peroxidem vodíku HTP a kerosinem ušetřit. Stačilo totiž rovnou napsat, že výbuch způsobený HTP palivem peroxidového torpéda řady 65-76 ráže 650 mm způsobil v roce 2000 zkázu ruské ponorky Kursk (K-141) a byl by hned jasno. Ruské námořnictvo pak jako jedno z posledních tyto vlastní ponorce nebezpečné zbraně, které nedokázali bezpečně provozovat, na dlouho stáhlo z plavidel. Jak vidno ze staršího příspěvku, tak Cernakus to moc dobře věděl.

    Stejný krok učinila US NAVY, když v polovině 70. let peroxidové torpédo Mk16 ráže 533 mm nahradila právě univerzálním torpédem Mk48 ráže 533 mm. Britská RN prozřela dokonce už v roce 1955, když přišla o ponorku HMS Sidon po výbuchu zkušebního peroxidového torpéda.

    Otto Fuel II naopak snese velmi hrubé zacházení: https://www.youtube.com/watch?v=Rgi4ta5HZjk

  • Starlight
    00:53 16.11.2018

    3) Akula a Jaseň

    Za třetí. Odpovědět třídou Akula a jejím ponorem je už mnohem lepší pokus. U člunů SSN projektů řad 971 Ščuka-B (Akula), 949A Antej-A (Oscar), ale i nových Projektu 885 Jaseň se nejčastěji (včetně dnešní ruské propagandy) uvádí shodně maximální operační hloubka okolo 600 metrů.

    Nelze si ovšem nevšimnout, že US NAVY a další západní ponorková námořnictva nepanikaří z ruských/ex-sovětských ponorek, které mají podle všeho větší hloubku ponoru. Měli 30 let na nápravu a také na zjištění sovětských tajemství přesto jsou dnes a v klidu : -). Zřejmě mají důvěru ve své sonary a torpéda řady Mk48 ADCAP, Spearfish,.. , která díky nadhodnocení výkonů sovětské Alfy byla navržena právě za účelem působení proti rychlým a hluboko plujícím ponorkám. Rychlost a hloubka ponoru není proti těmto zbraním jistou ochranou, klíčem se stává obtížná zjistitelnost.

    Přesná čísla jsou o hodnotách ponoru, materiálech, skutečných tloušťkách potahu, atd. jsou samozřejmě utajovaná data na obou stranách. Skutečnost se proto může lišit. To ovšem nebrání Cernakusovi v jeho udávání fantastických až pohádkových čísel: „..Vybavená s hlubokým ratingem je drahé jak sviňa. Jasan je první, který ho má 1 300 metrů. Předchozí generace jej měla jen do 1000 metrů…“ Takže dvakrát vetší hodnoty než se běžně veřejně uvádějí včetně Rusů. je to nutno brát jako další z jeho pohádek o Ruské technice,

    Mimochodem také uvedl, že ponorka Jaseň má trup z plátů o tloušťce 70 mm. Přestože přesné číslo o tloušťce potahu je opět utajované, tak většina zdrojů odhaduje, že ponorky projektů 971, 885 a 995 by mohly mít potahy tlakového trupu vyrobeny ohýbaných ocelových plátů o tloušťce okolo 50 mm. Což by asi logické, protože se vyrábí stejná loděnice na stále stejných hydraulických lisech. Použity jsou určitě některá ze sovětských oceli řady AK-3x. Buď AK-33 (na Projektu 949/949A), která má ale mít mez pevnosti kluzu v tahu jen 785 MPa (v americkém značení by to odpovídalo „HY-115“) nebo pevnější AK-32 (například Projekt 971) pak až 980 MPa (cca HY-142).

    Zesilování potahu (a dalších systémů) z 50 mm na 70 mm, tedy o 40% by znamenalo nárůst hmotnosti potahu tlakového trupu cca o 550 tun. To by znamenalo nutnost zvětšení výtlaku nebo redukci zálohy plovatelnosti (což sovětská/ruská konstrukční škola nedělá). Další tuny by přidaly další prvky konstrukce a systémů. Pokud je ten údaj okolo 50 mm pravda, tak se tyto ocelové ponorky moc neliší od amerických ponorek (třída Los Angeles by měla mít 1 a 7/8 palce, třída Seawolf 2 palce, o třídě Virginie nikdo nic přesně neví, ale nebude se to moc lišit).

    Cernakus rád všem všude připomíná, že použité americké oceli typu HY-80 (třída Los Angeles) a HY-100 (třída Seawolf a dvě ponorky třída Los Angeles, o třídě Virginia nikdo nic přesně veřejně neví) mají menší tabulkovou mez pevnosti kluzu v tahu než ruské oceli. Pevnost a stability, není jen jednoduše dáno tabulkovými hodnotami mez pevnosti kluzu v tahu nebo tloušťkou potahu ale myriádou dalších materiálových parametrů. Například modul pružnosti v tahu (Youngův modul), průměr trupu (čím je průměr trupu větší, tím je méně pevný na ztrátu stability) a myriády dalších parametrů. Pevnost pak velmi ovlivňuje návrh a povedení vlastní konstrukce trupu nebo systémů.

    Jedním ze zajímavých parametrů jsou také únavové vlastnosti kovových materiálů (nízkocyklová únava) a jejich spojů včetně svarů za různých realistických podmínek (mořská voda má pochopitelně více poškozujících účinků než vzduch). Americké a sovětské ponorky mají v provozu zcela odlišný počet pracovních/ponorných cyklů. US NAVY tradičně posílá své ponorky na moře častěji a mají mnohem delší operační plavby. Tedy za život nakumulují mnohem více cyklů. Uvádí se, že za studené války US NAVY měla na moři zhruba 33% svých stíhacích ponorek, kdežto sovětské námořnictvo raději sedělo v pohotovosti v přístavech a na moři tak mělo jen okolo 15% svých stíhacích ponorek.

    Délka plavby na moři se i dnes liší velmi podstatně. Současné operační plavby US NAVY mají typicky tyto hodnoty: Operační plavby stíhacích ponorek SSN, které mají jen jednu posádku, trvají okolo 6 měsíců (180 dnů). SSBN třídy Ohio provádějí strategické odstrašující mise v trvání okolo 70 (přes 2 měsíce). Dosavadní maximum je 140 dnů (4,5 měsíce). Protože ale mají dvě kmenové rotující posádky, dokážou zrychlit svůj návrat na moře. V posledních letech americké SSBN uskuteční cca do 30 hlídkových plateb ročně. Obecně se uvádí, že US NAVY drží ze svých celkem 14 SSBN třídy Ohio 8-9 člunů na moři a z toho je 4-5 člunů v operačních hlídkových prostorech.

    SSGN třídy Ohio, plnící konveční odstrašující mise, bývají ze všech amerických ponorek na operační plavbě nejdéle Díky dvou kmenových rotujících posádek posádkám, které se střídají ve spojeneckých přístavech, mohou tyto ponorky operovat mimo svoji základnu třeba až 15 měsíců.

    Pro srovnání. Ruské jaderné ponorky Severní floty v roce 2015 uskutečnily celkem 70 plaveb v celkové délce 1050 dní. Z toho vyhází průměrně jen 15 dní na jednu plavbu. V roce 2016 počet plaveb stoupnul na 75. Všechny ruské SSBN obou flot v roce 2012 (novější data nejsou k dispozici) podnikly celkem 5 (!) operačních hlídkových plaveb, jejichž délka se odhaduje na 40-60 dní. Tedy v tomto období dokázali držet zřejmě jen jednu SSBN v každém okamžiku na moři (pokud průměrnou délku plavby prodloužili někam okolo 70 dnům). Tady bylo v ruském námořnictvu něco špatně, protože přes velký tabulkový počet SSBN jednotek, zvládly to samé co méně početné námořnictva Francie nebo Velké Británie (každé jen 4 SSBN čluny).

    Jinými slovy ruské ponorky v průměru na moři mnoho nepobydou a tedy nenakumulují moc únavových cyklů. A kdyby nebylo degradace materiálu korozí, UV zářením, radiací z reaktoru a dalšími vlivy, tak by jim ponorky vydrželi asi nekonečně dlouho.

  • Starlight
    00:51 16.11.2018

    2) Lošarik

    Za druhé. Odpovědět, že tou ponorkou je jediná speciální průzkumná ponorka Projektu 10830, je zcela mimo logický smysl Balmovy otázky.

    Jednak je ponorka AS-12 Lošarik (NORSUB-5), kterou sami Rusové označují jako hlubokomořskou stanici nebo mediálně jako vojenský batyskaf, je neozbrojená a pak také na velké vzdálenosti se musí dopravovat v podvěsu pod velká mateřská ponorka. V tomto případě minimálně jedna ponorka BD-136 Orenburk, což je přestavěná SSBN Projektu 667BDR Kalmar (Delta III). Lošarik opravdu není ponorka, která by se měla připlést do cesty v boji americké SSN.

    Jednotka AS-12 Lošarik má specifickou konstrukci vnitřního tlakového trupu, který tvoří 6 propojených kulových sfér. Z dosavadního nasazení jako byla ruská expedice Akrtjika-2012 se usuzuje, že je prokázáno, že zvládne ponory minimálně do hloubky 2,5 až 3 km.

    Více dalších informací a obrázku této ponorky je zde:

    https://topwar.ru/24870-sekrety-losharika.html

    https://www.drive2.ru/b/483566864237068661/

  • Starlight
    00:49 16.11.2018

    @ Olivav Datum: 31.10.2018 Čas: 13:43

    Se zpožděním odpovím, protože se na to nedá koukat.

    Balm se Cernakuse ptal, které ruské ponorky se mohou bezpečně (opakuji bezpečně) potopit do hloubky větší než 500 m. Myslím, že Balmovi se skutečně zaseknout oči, ale spíše z tvé odpovědi, kdy sice dáváš řadu odkazů. Bohužel je vidět, že jsi je sám nečetl.

    1) Alfa

    Za prvé. Odpovědět, že to jsou ponorky experimentální třídy ponorek Projektu 705/705K Lira (Alfa), které byly vyřazeny už před 22-30 lety. Což se píše v tom článku a bohužel pro tebe to nesvědčí opravdu o tom, že jsi ho vůbec četl.

    Stejně jako se tam píše, že v reakci na tyto sovětské ponorky Američané zavedli torpéda Mk48 ADCAP a Britové torpéda Spearfish. Jinými slovy, honba za rekordy v podvodní rychlosti a hloubce ponoru není za každou cenu potřeba, pokud jsou tu senzory a torpéda, které dokážou takovéto ponorky vypátrat a dostihnout.

    Cernakus tady sice torpédo Mk48 dehonestuje, ale to jak ukážu později je další z řady jeho neznalostí. K tomu ještě navíc přidává fantastickou historku bez jediného odkazu o tom, jak se jedna Alfa ponořila na konci života do hloubky větší jak 1 300 metrů (respektive 1350 metrů): „…Alfa, schopná se ponořit do >1300 metrů v rámci EOL testu, ho měla jen do 600 a 800 metrů, takže při tom testu přišla o bojové schopnosti (bylo to fuk, stejně šla do šrotu)….“

    Co je ale o ponoru těchto ponorek skutečně veřejně známo? Západ u ponorek Alfa v 70-80. letech předpokládal (hodně nadsazeně) tehdy fantastickou hodnotu ponoru pod 650 metrů. A tomu do 70. letech přizpůsobil již zmíněný vývoj svých torpéd a jiných protiponorkových prostředků. Současné ruské zdroje informaci nejčastěji hovoří o maximální hloubce ponoru 400 až 450 metrů, který je nejčastěji přijímána jako nejpravděpodobnější údaj. Žádný ruský pramen se dodnes nikde nechlubí ponorem do nějaké větší hloubky. Stejné hodnoty pak uvádí i renomované tištěné západní zdroje.

    Je tu jen jeden on-line západní zdroje, který mlhavě tvrdí, že titanové Alfy mohly operovat až v hloubce 4 000 stop (1 200 metrů) Ze tohoto zdroje zřejmě všichni opisují. Buď někdo hloupě popletl jednotky, protože 1 300 stop je 400 metrů, nebo z nějakého důvodu došlo k záměně s experimentální titanovou ponorkou K-287 Komsomolec.

    Ponorka K-287 byla jediné ponorky projektu Projektu 685 Plavnik (Mike), která měl své počátky koncem 60. Let. Jediná pracně a zdlouhavě vyrobená ponorka projektu K-287. V roce 1984 jen jednou ponořila do hloubky 1027 metrů. Maximální hloubka ponoru je u ní odhadována na 1250 metrů., i když z následujícího popisu ponoru je jasné, že na tuto hranu už nikdo jít nechtěl. Velmi zajímavý popis tohoto rekordní ponoru očima jeho účastníku je v originále zde: https://vpk-news.ru/articles/6891

    V článku je řada dalších zajímavostí. Ponorka K-287 byla speciálně navržena pro takto hluboké ponory. Byl extrémně minimalizován počet otvorů v tlakovém trupu. Posádka nakonec měla jen jediný průlez skrz záchranný modul ve věži a torpéda se daly nakládat jen vertikálně torpédomety. Systém nouzového vyprázdnění balastních nádrží zase pracoval s plynnými generátory s pevným práškovým médiem, protože stlačený vzduch nejde v této hloubce použít na vyprázdnění balastních nádrží.

    Přesto při ponoru došlo na z populárních filmů známé průvodní jevy stlačení trupu jako je netěsnost přírub, létání ustřižených šroubů (v tomto případě titanových) a další menší vnitřní poškození. Proto tvrzení, že Alfa stavěná za jiným účelem, dokonce překonala K-287, je zase další pohádka.

    Není bez zajímavosti, že Sověti nemohou hloubkové ponory provádět ve velmi mělkém Barentsově moři. Ale musí se posunout do Norského moře, do výlučné ekonomické zóny Norska a tedy mnohem blíže do běžných hlídkových prostorů NATO. K-287 byla při svém rekordním ponoru „jištěna“ povrchovými plavidly. Navíc provedla nouzové vynoření z 800 m s pomocí hlasitého vyprázdnění balastních nádrží. Tedy celá operace byla hodně nápadná a hlasitá.

  • Starlight
    00:49 16.11.2018

    Cernakus ve svém příspěvku ze 30.10.2018 v 13:08 dále napsal zajímavé myšlenky“ …Rychle se pohybující velká tělesa jako je letadlová loď nebo ponorka za sebou nechávají znatelnou stopu až desítky kilometrů. Taktéž se tato stopa nedetekuje sonarem (to by moc dobře nešlo), ale pomocí optoelektronického systému, kterým jsou mimochodem vybaveny i Sovětské ponorky od Alfy. Tuto technologii mimochodem Američané zřejmě dovyvinuli také, protože Virginie Block IV by měly být tímto systémem vybaveny také (říkají tomu boční optický sonar, ale je to ve skutečnosti jen boční čára co mají rybky po milióny let :-) ..“

    Všechno špatně. A při tom jsou to běžně dohledatelné informace.

    1) SOKS

    Sovětský systém neakustické detekce kýlové brázdy je znám (a to i Cernakusovi) pod zkratkou SOKS. V originále “Систем Обнаружения Кильватерново Следа“ (СОКС). Dlouhou byl tento systém pro laickou veřejnost záhadou, přestože se používal už asi od roku 1969. Loni ale CIA odtajnila svůj starý dokument, který dává první náhled na možnosti tohoto systému.

    Ve skutečnosti se jedná o celé pole různých senzorů instalovaných na povrchu sovětských ponorek kategorie SSN. Je to kombinace detektorů jaderných zařízení - detektor aktivačních radionuklidů (vznikají při vystavení materiálu reaktoru a v blízkosti reaktoru neutronům) a spektrometr gama záření. Dále řada detektorů chemických látek - jako je zinek z protikorozních anod, malé částečky niklu z potrubí chladicích systémů nebo rozpuštěný v mořské vodě rozpuštěný vodík, který vznikl v zařízeních pro výrobu kyslíku. Jediný systém, který má něco společného s optikou je kupodivu detektor ohřáté mořské vody, které je odpadním produktem systému chlazení jaderného reaktoru. Pokud má studená a ohřátá voda rozdíl v teplotě třeba cca 10°C má voda odlišný index lomu, lze tuto změnu nalézt například pomocí optického interferometr.

    Základní omezení systému je snad zřejmé systém nelze použít k plošnému prohledávání oceánu na velké vzdálenosti jako sonar, ale ponorka se SOKS musí projekt kontaminovanou podvodní brázdou za jinou jadernou ponorkou projet a držet se v ní.

    Systém SOKS na ponorkách řady 971 Ščuka-B (Akula) by měl mít označení MNK-200 Tukan a je snadno rozpoznatelný díky poli vyčnívajících čidel na věži. Nic podobného ale není vidět na ponorkách Projektu 885 Jaseň. Nedá se ovšem vyloučit, že novější generace systému SOKS je lépe integrována do trupu a není jen vidět.

    Je tu ovšem logický předpoklad, že pokud jsou základní údaje o systému SOKS už veřejné, mohl se Západ přizpůsobit.

    2) Wide aperture lightweight fiber optic sonar array

    Tzv. americký „boční optický sonar“ je úplně něco jiného. A nemá vůbec společného nic se sovětským systém SOKS a také nemá nic společného s postranní čárou ryb. Poznámka: Rybí postranní čára a její aplikace na ponorky a UUV je sen konstruktérů, ale zatím je to jen vize do budoucností.

    To co je instalované na ponorkách třídy Virginia anglická wikipedie skutečně označuje jako „wide aperture lightweight fiber optic sonar array“, ale oficiální název je Light Weight Wide Aperture Array (LWWAA).

    Je to senzorový systém, který mají instalované všechny ponorky třídy Virginia už od prvního plavidla bloku I. Vychází ze svého předchůdce, který mají instalovány ponorky třídy Seawolf. LWWAA je pasivní akustický systém hydrofonů, který využívá téměř celé délky trupu ponorky. Vývoj běžel od poloviny 80. let a do sériové výroby se dostal až na začátku tisíciletí.

    Systém tvoří celkem 6 obřích senzorových polí (tři na každé straně trupu ponorky). V každém poli je celkem cca 640 hydrofonů. Díky využité celé délce trupu může systém pasivně zjišťovat vzdálenost objektů i bez pohybu ponorky.

    Seawolfy měly ještě těžký a drahý systém, který používal keramické snímače tlaku. Každý snímač měl vlastní převodníky, zesilovače, filtry a elektrické vedení, často vně tlakového trupu. To je v podmínkách obrovského trupu ponorky drahé, těžké a také problematické z hlediska životnosti a provozních nákladů na prvky vně talkového trupu.

    Proto ponorky Virginia používají novější technologií. Místo keramických tlakových snímačů se používá technologie označovaná jako Fiber-Optic Acoustic Sensors (FOAS). Ta pracuje zhruba následujícím způsobem: Optický vodič je omotán okolo vřetena z hliníkové slitiny. Působením tlaku cívka mění rozměry a tím se mění délka optického vodiče a tím dochází k posunu fáze procházející světla (oproti referenci), které budí monochromní Nd:YAG laser. Posun fáze světla oproti referenčními signálu pak vyhodnotí optický interferometr.

    Výhodu tohoto systému je, že vně dlouhého tlakového trupu jsou jen optická vlákna a snímače. Veškerá drahá a citlivá elektronika je pak uvnitř tlakového trupu.

  • Starlight
    00:47 16.11.2018

    @Czertik Datum: 28.10.2018 Čas: 00:10 „cernakus … A nejaky link na vyjardeni amickeho velitele, ktery rika, ze rusky jasan je nejlepsi na svete ? Lepsi nez co maji amici ?“

    Takového odkazu se pochopitelně nikdy nedočkáš. Cernakus si to celé záměrně vymyslel. Cituji“ I velitel americké ponorkové flotily má model Jasanu v kanclu s odůvodněním, že to je stroj, kterému by se chtěl novými americkými ponorkami přiblížit.“ Na tomto odkazu je v originále uvedeno to, co skutečně řekl Rear Adm. Dave Johnson a to včetně fotky toho modelu ruského ponorky Projektu 885 Jaseň v jeho kanceláři:

    V češtině to bylo už publikováno také na Armádních novinách v srpnu 2016: http://www.armadninoviny.cz/nova-ruska-utocna-ponorka-k-560-severodvinsk.html. Cernakusovi se tam v diskusi opět prášilo výmysly od klávesnice, takže se může těžko vymlouvat, že o tom nevěděl.

    https://news.usni.org/2014/10/28/u-s-navy-impressed-new-russian-attack-boat

    Poznámky k článku na USNI News:

    - USNI News je respektovaný server zabývající se hlavně US NAVY, takže ho nelze zpochybnit. Ostatně tento článek vychází ze článku na tomto serveru.

    - Rear Admiral Dave Johnson je dnes už tříhvězdičkovým admirálem (Vice Admiral) a je to hodnostně nejvyšší akviziční důstojník US NAVY (nikoliv operační velitel ponorkové flotily), který se celý profesní život věnuje konstrukci a výrobě ponorek. Byl mimochodem ředitelem (PEO) vývoje a, zkoušek a výroby programu SSN třídy Virginia a podílel se na definici nových SSBN třídy Columbia. Má bakalářský titul z leteckého inženýrství a na MIT získal inženýrský (magisterský) titul ze strojního inženýrství se specializací na lodní inženýrství.

    - Carderock, který model vyrobil, je celým názvem „Carderock Division of the Naval Surface Warfare Center“, kde pracuje pro US NAVY více než 3000 vědců na vývoji námořních technologií. Takže více než slušněji oddíl a důkaz, že US NAVY vývoj rozhodně nezanedbává.

  • Starlight
    00:47 16.11.2018

    4) Budoucí počty SSGN/SSN a SSBN ruského námořnictva

    Rusko dává zřejmě nejvyšší prioritu strategickým silám a udržení parity s USA. To se projevuje i v námořnictvu, kde má nejvyšší prioritu výstavba 4. generace nosičů strategických balistických raketami (SSBN). Proto ruské námořnictvo se počítá se stavbou celkem 14 ponorkami SSBN Projektu 955/955A Borej (přesněji projekt 09551/09552, NATO třída Dolrukij). To je dokonce o dvě SSBN ponorky více než v budoucnu plánuje provozovat US NAVY, které si pořídí jen 12 nových ponorek třídy Colombia SBBN-826 (první jednotka má vstoupit do služby v roce 2027).

    Všechny tyto ruské a americké ponorky by měly mít shodně po 16 odpalovacích silech. Ruské námořnictvo už přebralo 3 jednotky a jednotky vylepšené podtřídy Projektu 855M plánuje stavět tempem jedné ponorky ročně počínaje letoškem. Tak uvidíme. V každém případě nové ponorky SSBN a jejich nové rakety R-30 Bulava budou odčerpávat obrovské množství financí a kapacit. Všechny současné ruské jaderné ponorky SSBN aa SSN/SSGN staví jediná ruská loděnice – Sevmaš v Severdvinsku. Takže je otázka, jak jsou na tom v Rusku s kapacitami výroby. První jednotka trvala 16 let, třetí jednotka 8 let a u dalších plánují stavbu zrychlit na 5 let.

    Program výstavby nových SSN/SSGN je ale až druhý v pořadí a musí čekat, což může mít závažné důsledky. Pokud se totiž nezmění současné známé plány a tempo stavby nových ruských SSN/SSGN, tak během 10-15 let dojde pravděpodobně k výrazné redukci počtu jaderných SSN/SSGN ruského námořnictva. Toho si všiml nejeden komentátor stavu ruského námořnictva. Například zde: https://bmpd.livejournal.com/2765216.html

    Po dokončení sedmé ponorky Projektu 885/885M Jaseň v roce 2023 bude ruské námořnictvo mít stále v aktivním stavu 14 SSN/SSGN starých cca 30 let. Pokud by pokračovalo tempo výstavby jedné SSN/SSGN ročně i po roce 2023, tak by těchto 14 plavidel nahrazovali až do roku 2037. Jenže v roce 2030 už hodně starých ponorek dosáhne nebo přesáhne 40 let.

    A současné známé plány nejsou moc optimistické. Kýl posledního ponorky Jaseň-M založily už v roce 2017. V roce 2018, což znamená, že od letoška začíná vznikat výrobní mezera, které se projeví po roce 2023. Ruské námořnictvo si pravděpodobně nemůže dovolit stavbu extrémně drahých ponorek Projektu 885M s dlouhou průběžnou výroby. Například aktuálně tento článek tady na Armádních novinách: http://www.armadninoviny.cz/ponorky-financne-suzuji-ruske-namornictvo.html

    Podle řady dostupných informací budou další ruské ponorky kategorie SSN/SSGN už nové třídy. Měly by být páté generace (ať už to znamená cokoliv), tedy podobně jako v USA připravované americké SSN(X). Nové ruské ponorky mají být údajně menší (pod 10 000 tun ponořeného výtlaku), mají mít mnohem kratší dobu výroby a pochopitelně by měly být levnější.

    Projekt má zatím označení Projekt Husky (v ruštině Chaski). V současnosti se hovoří o tom, že je zpracován koncepční návrh ponorky. Tyto čluny by měly být inspirovány modularitou americké třídy Virginia (čistá SSN bez VLM modulů nebo SSGN s VLM moduly) Stavba první jednotky by možná měla začít okolo roku 2022-2023 a dokončení se prý odhaduje někdy do roku 2030.

    Pokud Rusko neoznámí jiné plány, tak by to znamenalo, že po vyrobení poslední sedmé ponorky Projektu 885M Jaseň v roce 2023 (oficiální plán) až do předání prvního plavidla Projektu Husky v roce 2030 (spekulace) nebude přijata do výzbroje žádná nová ruská ponorka kategorie SSN/SSGN

  • Starlight
    00:46 16.11.2018

    d) Historie konceptu a stavby

    Přestože jsou informace o historii tohoto projektu poměrně dobře dostupné, tak neuškodí jejich stručný výtah.

    Koncept ponorky Projektu 885 Jaseň (NATO třída Graney) vznikal už do konce 70. let a do detailního návrhu se zhmotnil během 80. let. Jedním z impulsů pro instalaci vertikálních sil s plánovanými protilodními střelami 3M55/P-800 Oniks (SS-N-26 Strobile) se stalo zavádění vertikálních vypouštěcích sil pro řízené střely UGM-109 Tomahavk na amerických ponorkách třídy Los Angeles (SSN-668) v polovině 80. let. V této konfiguraci měly nahradit nejen SSN starších generací, ale výhledově doplnit a nahradit i SSGN.

    Třída Jaseň byla tedy vyprojektována koncem 80. let ještě v časech SSSR a jeho obrovského ponorkového námořnictva a příslušných rozpočtů. Kýl první jednotky Severodvinsk (K-560) položili v roce 1993 až v samostatném Rusku a ve zcela jiných poměrech. Ekonomický rozvrat země, krachující výrobci, nedostatek peněz obecně, ztráta kvalifikovaných pracovníků a zánik subdodavatelské sítě, nutnost přepracování zastaralých systémů, zavedení nových zbraní (jako je systému Kalibr-PL) a spousty dalších vlivů způsobily, že loď dokončili až v roce 2014. Tedy asi rekordních 19 let od zahájení stavby.

    První jednotka Severodvinsk (K-560) je často označována (a oprávněně) jako prototyp a je vyrobena podle Projektu 08850 (zjednodušeně 885), s celou řadou technických kompromisů (starší generace pohonného systému, použití zahraničních komponentů).

    Další jednotky jsou pak už stavěny podle upraveného sériového Projektu 08851 / 885M Jaseň-M. To, že změn je hodně a že to zpozdí dodání je dnes už jasné. Kýl druhé jednotky Kazaň (K-561) sice položili už červenci 2009. ale dokončení a předání jednotky námořnictvu se už několikrát posunulo. Poslední odklad je prý z konce roku 2018 na rok 2019. To by znamenalo cca 10 let stavby.

    Celkem bylo dosud objednáno 7 ponorek (6 sériových Projektu 885M + 1 prototyp Projektu 885). Tak uvidíme, jak jim půjde zbývajících pět sériových jednotek, jejichž kýly založili tempem jeden ročně v letech 2013 až 2017. Podle plánů by měly být dokončeny tempem jedné ponorky ročně v letech 2019-2023.

    To znamená, že plánována průběžná doba stavby od (založení kýlu do předání) je cca 6 let. Tedy 2 krát déle než u sériové ponorky třídy Virginia. Kolik času je potřeba celkově na výrobu ještě před založením kýlu, lze těžko říci. Podle sériové zakázky na posledních pět plavidel (K-573 Novosibirsk a dále) lze říci, že první plavidlo z tohoto kontraktu je plánováno být předáno 8 let od objednání.

    V letech 2018 až 2023 by tedy měla být předávána jedna sériová ponorka ročně. Zda to tak skutečně bude, se teprve uvidí.

  • Starlight
    00:45 16.11.2018

    3) Víceúčelové ponorky Projektu 885/885M Jaseň

    Protože je to oblíbené Cernakusova téma, tak se pokusím vypíchnout pár informací, které na českých webech ještě moc nebyly.

    a) Výtlak

    Nejnovější (4. poválečné generace) ruské víceúčelové ponorky Projektu 885/885M Jaseň (NATO třída Graney) pokračují v sovětské tradici gigantických ponorek. S výtlakem pod hladinou 13 800 tun Jaseň navazuje na třídu Akula (výtlak pod hladinou 12 770 tun až 13 800 tun u poslední verze). Ponorky Jaseň spolu s posledními Akulami jsou tak největší stíhací ponorky (přestože jsou často řazeny do kategorie SSGN), které kdy vznikly (!). To má své klady, ale pochopitelně i zápory. Oboje bude ještě zmíněno v dalším textu.

    Ponorky projektu Projektu 885/885M Jaseň jsou také první moderní sovětské/ruské ponorky, který opustili sovětskou konstrukční školu dvou trupů. Čluny Jaseň používají hybridní systém, kde „střední“ část trupu je už jen jednotrupová. Přední a zadní část pak „tradičně“ dvoutrupá. Tedy je to trochu podobné řešení, které bylo v 50-60. letech použito na amerických ponorkách třídy Tresher/Permit.

    Pro srovnání: třída Los Angeles má výtlak pod hladinou cca 7 000 tun, třída Virginia (neprodloužený Block I až IV) má cca 7 800 tun, prodloužená Block V s VPM bude mít výtlak okolo 10 300 tun a dosud největší americké SSN ponorky třídy Seawolf mají 9 300 tun (první dvě neprodloužené jednotky SSN-21, 22) respektive 12 300 tun (třetí velmi prodloužená jednotka SSN-22 s trupovým modulem pro speciální operace).

    b) Počty výzbroje

    Ponorky Projektu 885/855M Jaseň mohou díky své velikosti nést opravdu masivní arsenál výzbroje:

    - 10 torpédometů ráže 533 mm a do nich palebný průměr až 30 dlouhých zbraní. Rusko na ponorkách 4. generace (Projekty 885 Jaseň a 955 Borej) asi definitivně opustilo od torpédometů a zbraní ráže 650 mm.

    - 8 vertikálních vypouštěcích sil. Do každého se vejde po 4 kontejnerech protilodních střel 3M55/P-800 Oniks (SS-N-26 Strobile) nebo 5 odpalovacích zařízení střel systému Kalibr-PL (SS-N-27 Sizzle, SS-N-30, …). Tedy celkem 32 až 40 řízených střel (podle typu). Proto je ponorka často řazena do kategorie SSGN.

    Přestože se víceúčelové čluny této třídy nejčastěji označují jako ponorky kategorie SSN, pro jejich vysoký počet řízených střel ve vertikálních silech jsou někdy klasifikovány jako SSGN.

    Pro srovnání:

    - Jak už je uvedeno v článku třída Virginia Block I-IV má 4 torpédomety ráže 533 mm s palebným průměrem 28 dlouhých zbraní a 12 odpalovacích zařízení ve vertikálních vypouštěcích silech pro řízené střely.

    - Čluny Bloku V až VII budou mít navíc moduly VPM s celkem 4 vertikálními vypouštěcími sily po 7 odpalovacích zařízeních, tedy dalších 28 řízených střel (celkem 40 řízených střel).

    - Čluny třídy Seawolf mají 8 torpédometů ráže 660 mm a palebný průměr 50 dlouhých zbraní ráže 553 mm. Úkolem takto těžce vyzbrojených Seawolfů mělo být násilné proniknutí do chráněných bastionů sovětských SSBN v Barentsově a Ochotském moří a ničení zde nalezených cílů. US NAVY plánovalo pro tyto ponorky používat jen zbraně ráže 533 mm (jako jsou torpéda Mk48). Torpédomety ráže 660 mm byl pojímaný jako růstová záloho proti budoucím hrozbám. Po redukci programu Seawolf na 3 jednotky, je nepravděpodobné, že by zbraně ráže 660 mm někdy vznikly.

    Budoucí třída ponorek SSN(X), jejíž konstrukční návrh se soustředí více na torpédový úsek podobně jako na třídě Sewolf, by měla mít celkem 8 torpédometů (ráže 553 mm?) a zásobu 52 dlouhých zbraní. Zůstanou i vertikální sila s 12 odpalovacími zařízeními pro řízené střely, které třída Seawolf nemá.

    c) Cena

    To je hodně zajímavé téma. Ponorky Projektu 885/885M Jaseň jsou „údajně“ v Rusku kritizovánu pro svojí enormně vysokou jednotkovou cenu, která je prý vyšší než u SSBN Projektu 955 Borej. Ostatně jejich koncept je dědictví z časů Sovětského svazu a jeho enormních výdajů na velikášské projekty.

    Skutečné výdaje na projekt asi nikdy nebudou publikovány, ale uvádí se, že druhá jednotka Kazaň (K-561, první podle modifikovaného Projektu 885M) stále včetně vývojových nákladů cca 60 miliard rublů (podle zveřejněných hodnot kontraktů, v cenách z konce roku 2011). To tehdy odpovídalo cca 1,7 miliardě USD. Sevmaš ale v roce 2011 údajně požadoval za ponorku Kazaň dokonce 112 miliard rublů, takže je otázka jak to tehdy finančně skutečně dořešili. Další sériové ponorky Projektu 885M měly stát koncem roku 2011 po 33 miliardách rublů (1,1 miliardy USD). Hovoří se ale také o tom, že po pádu rublu, šla cena těchto plavidel nahoru. Pro srovnání sériové ponorky třídy Virginia (bez VLM) stály v roce 2012 po 2,6 miliardy USD.

    A protože je velmi obtížné porovnat cenové hladiny v obou zemí, tak pro extrémní jednoduchost zvolím dva statistické poměry. První je poměr vůči dolarovému HDP. V roce 2011 mělo Rusko mít HDP 60,3 biliónů rublů (to odpovídalo hodnotě 2 052 miliard USD). USA měly v roce 2012 cca 16 179 miliard USD. Tedy Rusko jeden sériový Jaseň za 33 miliard rublů stál 54 promile HDP. Jedna Virginie ale stála USA “jen“ 16 promile HDP.

    Druhý poměr používá výdaje na obrnu v národních měnách V případě výdajů na obranu (zdroj SIPRI) by to šlo vyjádřit, takž že Rusko mělo v roce 2011 výdaje na obranu 2064 miliard rublů (3,7% HDP). Jeden sériový Jaseň tak představovala cca 1,6 % výdajů tehdejších výdajů na obranu. V roce 2012 měly USA výdaje na obranu 711 miliard USD (4,2 % HDP). Jedna Virginia je tehdy stála 0,37 % tehdejších výdajů na obranu.

    Je tedy vidět, že jeden ruská Jaseň stojí Rusko násobně větší procentuální podíl dostupných peněz než USA jedna Virginie, přestože v absolutních číslech v USD je americká ponorka více než dvakrát dražší. USA si mohou dovolit kupovat násobně více ponorek. A také tak činní.

  • Starlight
    00:43 16.11.2018

    Protože se Armádních novinách objevila řada článků a dlouhých diskuzí o ponorkách, tak se vrátím k tomuto článku. Tady je asi nejlepší místo, kde bych rád přidal další informace a zkusil svými názory reagovat i na některé pohádkové diskuzní příspěvky. A bude to dlouhé, předlouhé : -))

    1) Počty jaderných ponorek SSGN/SSN US NAVY

    Jak už je zmíněno v článku, tak podle stávajících plánů výstavby na dalších 30 let US NAVY plánuje postupně budovat námořnictvo s celkem 355 loděmi. Z tohoto celkového počtu je na ponorky plánován následujíc počet plavidel: 12 strategických ponorkových nosičů (SSBN) a 66 útočných ponorek SSN (kam se počítají i dnešní 4 SSGN).

    US NAVY deklaruje, že každý den chce mít na operační plavbě 10 ponorek v míru nebo 35 ponorek po omezenou dobu v případě války. Deklarují, že k tomu potřebují minimálně 44 plavidel.

    V roce FY 2017 mělo US NAVY celkem 51 ponorek kategorie SSN:

    - 35 člunů třetí poválečné generace třídy Los Angeles (SSN-668, převážně podtřídy Improved Los Angeles 668i),

    - 3 čluny čtvrté generace třídy Seawolf (SSN-21)

    - 13 čluny nejnovější 4+ generace třídy Virginia (SSN-774).

    K těmto 51 ponorkám SSN je ještě potřeba připočítat 4 ponorky typu SSGN třídy Ohia (SSGN-726). Po jejich vyřazení plánovaném na roky 2026-28 jejich funkci nahradí všechny ponorky třídy Virginia bloků V až VII s moduly VPM. Tyto prodloužené Virginie se sice také označují jako ponorky kategorie SSN, ale díky jejich víceúčelovosti a počtů řízených střel je lze přiřadit i do kategorie SSGN.

    Pěkný grafický přehled ponorek ruského námořnictva všech kategorií v roce 2018 je zde: http://www.navalanalyses.com/2018/04/infographics-29-united-states.html

    Jak už bylo napsáno v článku, ponorky třídy Virginia by se měly vyrábět v celkem sedmi blocích I až VII. Celkem je dnes plánováno vyrobit 48 plavidel této třídy (!). Současné produkční tempo ponorek třídy Virginia je dvě plavidla ročně, které se staví záměrně z důvodu udržení amerických výrobních schopností ve dvou loděnicích.

    První jednotka z bloku I se „stavěla“ (od položení kýlu do předání námořnictvu) 61 měsíců (5 let a 1 měsíc), druhá už jen 50 měsíců (4 roky dva měsíce) a bloku III je to už 36 měsíců (3 roky) a méně. Vzhledem k modulárnímu způsobu stavby, kdy se ponoru skládá z modulů a součástí vyrobených mimo dok, je ve skutečnosti doba výroby u první jednotky 86 měsíců (7 let a 2 měsíce), jednotky Blocku III už jsou 65 měsíců (5 let a 5 měsíců) a u Blocku IV to poklesne dokonce na 59 měsíců (5 let bez jednoho měsíce).

    A po třídě Virginia bude v roce 2033 dokončena první z nových ponorek 5. generace třídy SSN(X), které jsou předmětem článku.

    2) Počty jaderných ponorek SSGN/SSN ruského námořnictva

    A když už Cernakus má neustálou a nevyžádanou potřebu všechno srovnávat s ruským námořnictvem, tak se podívám i na jejich počty jaderných ponorek kategorie SSN a SSGN.

    Ruské námořnictvo má podle nejoptimističtějších odhadů ve stavu celkem ponorek 27 typu SSN/SSGN, které jsou umístěny jen Severomořské a Pacifické floty. Pro rok 2018 asi stále platí, že dle veřejných zdrojů je z toho počtu celkem 11 plavidel dlouhodobě v docích. Zde je na nich prováděna buď čekají na zahájení prací, nebo je už prováděna generální oprava/výměna jaderného paliva a případně modernizace, nebo jen čekají (prý minimálně 3) na vyřazení.

    Těchto 27 ruských ponorek (9 ponorek kategorie SSBN a 18 ponorek SSN) je ale směs řady typů ponorek a různých tříd:

    - Stíhací ponorky (SSN) tzv. 2,5. generace zastupují 3 plavidla Projektu 671RTKM Ščuka (Victor III).

    - Třetí sovětskou/ruskou generaci poválečných ponorek pak představuje 8 ponorek SSGN projektu 949A Antěj (třída Oscar II dle NATO), 11 ocelových ponorek SSN Projektu 971/971x Ščuka-B (Akula I/II/III) a 4 titanové ponorky SSN Projektu 945/945A Barrakuda/Kondor (Sierra I/Sierra II).

    - Poslední 4. generaci pak představuje dosud jediná ve službě zařazená víceúčelová ponorka Projektu 885 Jaseň (Graney), které se nejčastěji řadí do kategorie SSBN.

    21 člunů bylo vyrobeno v letech 1988-1993, 4 byly vyrobeny v letech 1994 až 1996, poslední Akula v roce 2001. První Jaseň z 2014 je tak v podstatě první ponorkou kategorie SSN/SSGN, které ruské námořnictvo převzalo v 21. století. Celkově je tedy ruská ponorková flotila typů SSGN/SSN stále postavena až na několik výjimek na plavidlech, jejichž výroba začala či byla dokonce dokončena za časů SSSR.

    Pěkný grafický přehled ponorek ruského námořnictva všech kategorií v roce 2018 je zde: http://www.navalanalyses.com/2018/04/infographics-30-russian-navy-submarines.html

  • Safi
    14:40 06.11.2018

    cernakus - 10.8. píše, že 12.8. můžou nakládat. Ano najdi mi nehodu, která způsobila zničení zásob štěpného materiálu v tomto časovém rozmezí :-) Protože já občas mám čas i věnovat se "uvádění románových příběhů na pravou míru" a žádnou zprávu o nemožnosti splnění toho memoranda jsem nenašel i když jsem to s upřímnou snahou zkusil. Naopak jsem našel další zdroje potvrzující moji verzi.

    Hele já nevím, kdo jsi a ty nevíš, kdo jsem já, tak radši nepředpokládej o čem nemám "ahnung", mohl bys být překvapený.
    Zatím jsi nepředložil jediný důkaz, šéfa projektu atomových bomb považuješ za šášu, jeho depeše náčelníkovi štábu je canc. Zatím jsi toho teda moc nepředvedl...

  • cernakus
    19:53 01.11.2018

    Safi:

    To je právě ono. Ty si vystačíš s krátkým žbleptem nějaké manažera, který neměl o tom, jak atomovka funguje ani ahnung. A já budu muset dohledávat data a důvody 5ti nehod v LA v daném období, poznatky vědců, kteří na tom matroši opravdu pracovali, jak museli čistit matroš pro Fat Mana kvůli kontaminaci Pu-239 jinými izotopy plutonia, které by způsobily, že by sotva atomovka (účinnost tehdejších atomovek byla opravdu žalostná) byla jen špinavá bomba atd...

    Prostě NE. Do vánoc 1945 NEBYL materiál pro stavbu úspěšné třetí atomové bomby. Proto ji nepostavili, i když samotná bomba (bez jádra) byla smontována už v tom srpnu!
    To, jaký to byl problém pro Američany vyrábět tehdy atomovky ukazuje i fakt, že v roce 1946 vyrobili materiál pro 7 jaderných pum a dva testy.

    Prostě nemáš ahnung, co to je rozjezd nějaké nové průmyslové technologie. Já když udělám linku, tak než se dostane na svých 100 výrobků za hodinu, tak se i týdny až měsíce crcáme s optimalizacemi a testy a máme výstup v kusech za hodinu. Nájezdová křivka ...
    Stejně pomalu se rozjížděli Sověti a to měli relativně dost informací o slepých cestách ze špionáže.

    Takže znovu, to že si nějaký šáša, co musí plnit politické zadání něco napíše, nic neznamená. To naše vedení dělá při projekcích pro zákazníky taky, i když jim říkám, že se to nezakládá na realitě.

  • cernakus
    19:38 01.11.2018

    balm:

    Seznam by byl velmi, velmi dlouhý. Dokonce tam bude figurovat jistá třída amerických, Seawolf se jmenuje ;-)

    V trupech apriori není problém. Záleží na typu oceli/titanové slitiny, kterou použiješ. Samozřejmě, s s ocelí HY-80 a tloušťkou stěny 1,6 palce (Los Angeles) tvoje limitní hloubka bude pod 500 metrů (limitní = bez inženýrské marže, tedy vysoká pravděpodobnost poškození trupu a implzoze). Když použiješ AK-33 ("HY-142") o tlouštce 70mm (Jasan), tak s přehledem zvládneš dvojnásobek.
    Problém je ve vybavení ponorky, které je v kontaktu s okolní vodou. Vybavená s hlubokým ratingem je drahé jak sviňa. Jasan je první, který ho má 1300 metrů. Předchozí generace jej měla jen do 1000 metrů. Alfa, schopná se ponořit do >1300 metrů v rámci EOL testu, ho měla jen do 600 a 800 metrů, takže při tom testu přišla o bojové schopnosti (bylo to fuk, stejně šla do šrotu). Ponory pod tuto hloubku tak byly komplikované a příliš se neprováděly.

    Zvyšování hmotnosti není problém. Hmotnost ponorky má vliv na její dynamické parametry. Rychlost to příliš neovlivňuje, to spíše průřez a povrchová úprava. Rusové navíc díky dvoutrupové konstrukci mohou využít triku vysoce funkčního vnějšího žebrování, které může být promakanější a masivnější než u jednotrupových strojů, které ty žebra mají uvnitř tlakového trupu.

    Co se kavitace týče, opět ve větší hloubce je vyšší tlak, tím pádem nám roste co? No přece tlaková konstanta v bernouliho rovnici, která ty bublinky tvoří ;-)

    Rusko tedy nic nevymyslelo. Rusko (SSSR) prostě jen má odvahu jít na limity. Rickover neměl odvahu ani si nabrousit tužku. To prostě vedlo při stejném objemu zdrojů k tomu, že americké ponorky nejsou zdaleka tak revoluční. Na druhou stranu, dokud ten chcípáček (než se rozčílíte, tak si najděte fotku, byl jak za groš kudla) vládl americké ponorkové flotile železnou pěstí, tak měli nehod jak šafránu. Sověti naopak pravidelně. Takže vše má svoje pro a proti.

    Supreme:
    Pokud to čteš. Nikam před "technickými" debatami neutíkám (balm se navíc tady mýlí ve všech bodech, ale to není relevantní). Ovšem jako pracující člověk na jehož pokud možno bezchybnosti závisí úspěch/neúspěch kolektivní snahy cca 40ti lidí, se nemohu věnovat tomuto koutku 24/7. Navíc pokud píšu technicky, tak si načtu i rešerše, které jsou obvykle ve formátu zápisků v mých dokumentech (protože ne vše se na internetu dá najít a nebo tam moc dlouho nevydrží). Nedej bože, když dokonce provádím rámcové výpočty nebo simulace. To je pak o tom, že já se crcám s příspěvkem i hodinu a vy tu nablejete 50 nesouhlasných a faktu prostých canců za deset minut. To si pak říkám, jestli náhodou nejsem retard.

  • Olivav
    10:53 01.11.2018

    GlobeElement

    o těch 6000m se přít nebudu, ale podívejte se, proč se ta ponorka jmenuje Losharik, a proč ten ponor může být pro naše představy extrémní.

    https://coub.com/view/3fwxg

    Ona ta konstrukce bude blízko tomu batyskafu. Jinak údaje jsou sice tajné, ale asi je možné k nějakým údajům dojít, ne? Jinak jsou veškeré debaty mimo mísu. Ony reálné údaje u jakékoliv zbrani zná as jen výrobce a pár zasvěcených.

  • GlobeElement
    14:18 31.10.2018

    Olivav - všechny údaje o skutečných parametrech těchto ponorek jsou přísně tajné. Údaje na wiki jsou čert ví odkud.

    Ale i tak je hloubka přes 500 metrů reálná - ovšem ponor 6000 metrů je blbost, do takových hloubek jdou jen batyskafy a i u nich těm tlakům vzdoruje jen pancéřová kapsle, zbytek batyskafu je otevřený a vztlak je způsoben použitím lehčí kapaliny (benzínu), aby byl stejný tlak uvnitř i venku.

  • Olivav
    13:43 31.10.2018

    Jo i Akula je mnohem jinde než slavný superdrahý Sea Wolf.

    https://en.wikipedia.org/wiki/Akula-class_submarine

    600m operační hloubka (provoz i v bojových podmínkách) což je více než 490m test depth (mírová plavba) pro Sea Wolf

    https://en.wikipedia.org/wiki/Submarine_depth_ratings

  • Olivav
    13:39 31.10.2018

    Milý Balme,

    např, zde https://nationalinterest.org/blog/the-buzz/russian-submarine-could-out-dive-any-us-sub-today-its-21001

    Tady se ti Balme zasekou asi oči https://en.wikipedia.org/wiki/Russian_submarine_Losharik Hloubka je počítána v tisících metrech jinak další zdroj zde http://militaryrussia.ru/blog/topic-543.html zde píší mezní ponor 6000m

    Alfa má 2x vetší předpokládanou hloubku ponoru než SeaWolf https://en.wikipedia.org/wiki/Alfa-class_submarine

    Takže ono to není sci-fi ani vymýšlení. Sorry jako.

  • Safi
    01:12 31.10.2018

    @cernakus
    """Nějaký žblept""" To už je vtip ne ? Autentická depeše "šéfa" projektu atomových bomb adresovaná Marshallovi (Chief of Staff) je nějaký žblept ? Možná se dá najít dokument, kde se opraví a píše, že materiál na sestavení další bomby není dostupný, nebo bychom si možná měli rovnou ušetřit čas a rozdělit realitu na dvě varianty. Realita "dle cernakuse" a pak ta pro nás ostatní....

  • balm
    21:00 30.10.2018
    Oblíbený příspěvek

    @cernakus

    Že jsem tak smělý, které ponorky disponují schopností bezpečného ponoru do hloubky 500m a více? Totiž tak odolný tlakový trup s sebou přináší zásadní navýšení hmotnosti ponorky a související výkon motoru, včetně největšího problémů, kterým je desing lopatek. Protože největší kravál dělají právě bubliny a čím vyšší otáčky, tím vyšší hlučnost. Nota bene s tlakem se efekt ještě zvyšuje.

    Snažíte se nám sdělit, že Rusko vymyslelo ponorky, které jsou rychlejší, tišší, obratnější, .... a zásadně dokáží obelstít/ohnout fyzikální zákony?

  • Czertik
    18:28 30.10.2018

    ge
    "Ale pokud to byla lidská chyba, ten proud ruských nadávek musel být výživný."

    ja myslim, ze nejde moc udelat variaci na

    jeb tvoju mat,jeb tvoju mat,jeb tvoju mat,jeb tvoju mat,jeb tvoju mat,jeb tvoju mat...

  • KOLT
    14:27 30.10.2018

    Já bych nadával, i kdyby to byla chyba techniky :-) Ta loď má prostě strašný pech :-(

  • GlobeElement
    14:00 30.10.2018

    dusan - to je holt pech, v Belgii technik rozstřílel F-16, tady někdo poslal ke dnu plovoucí dok, zatím nevíme, co bylo příčinou.

    Ale pokud to byla lidská chyba, ten proud ruských nadávek musel být výživný.

  • dusan
    13:57 30.10.2018
  • GlobeElement
    13:33 30.10.2018
    Oblíbený příspěvek

    cernakus

    Americká torpéda za II. světové války patřila k těm nejhorším.

    Přesto americké ponorky zdecimovaly japonské námořnictvo.

    Takže technické výkony a reálný výsledek použití jsou dost odlišné věci.

    A pokud si myslíš, že koncentrovaný perodix je netoxický, zkus do něj strčit ruku.

  • cernakus
    13:08 30.10.2018

    Vrátím se k ponorkám a jejich zbraním. Konkrétně Mk48 torpédo, které je zde vychvalováno jako nějaká úžasná a univerzální zbraň.

    Rozeberme si jej trochu technicky. Víme, že má cca 6 metrů na délku, 0,5 metrů v průměru. Tvrdí nám, že dosahuje rychlosti 65 uzlů. A dopluje 50km. Je naváděné kabelem a má aktivní/pasivní sonar.

    Dle dostupných schemat, víme, že jeho nádrže mají 0,33m3 objemu. Používá tzv. Otto fuel II, což je monopropelant - směs dinitrát propylenglykolu jako hlavní energetické složky a stabilizátoru a snižovače citlivosti. Je to 80 let známá (samozřejmě vyvinutá Němci a ne "Američany") látka. Má hustotu 1600kg/m3 a energetickou hustotu 5MJ/kg respektive 8MJ/l. Zde si dovolím porovnat s kombem kerosin a HTP (koncentrovaný peroxid vodíku), který má hustotu (průměr obou složek) 1150kg/m3 a energetickou hustotu 9,2MJ/kg respektive 10,6MJ/l.
    Tyto údaje jsou důležité, protože ukazují, že OFII je značně méně energetické kombo nežli zdánlivě archaické, sověty využíváné kombo benzínu a peroxidu. Opak je však pravdou. Ovšem to není v negativních vlastnostech OFII vše. Obrovská hustota v porovnání s mořskou vodou je problém. Aby torpédo bylo co nejefektivnější, je požadováno, aby mělo mírně negativní vztlak. Proč? Protože to klade menší nároky na udržení plovací hladiny (a tudíž i snížené ztráty na řídícíh plochách -> snížená hlučnost) a zároveň je zajištěno, že pokud torpédo selže, tak nevyplave na hladinu, kde by mohlo být vyzvednuto nepřítelem, ale potopí se na dno oceánu. Pokud je toprédo vybaveno pohonem spotřebovávající chemikálie, pak je třeba vzniklé snížení hmotnosti kompenzovat - to se děje mořskou vodou. Jenže at má hustotu jen cca 1030kg/m3. Ti nadějní z vás už tuší. Nádrž na OFII pojme na kilogramy podstatně méně vody než samotného paliva. Což znamená, že Mk48 je nutné odlehčovat, ovšem odlehčování jde proti smyslu vysoké integrace prvků, zejména kovových (které jsou také dost hmotné).
    U peroxidového torpéda tento problém řešíte v v prakticky zanedbatelné rovině.
    Samozřejmě, je zde ještě vlastnost druhotných parametrů obou pohonných variant. Zatímco kerosin+HTP je samozápalný a samotný HTP je nejen vysoce oxidační (tj. zapálí kde co), ale i velmi rád provede vlastní dekompozici za vysokého energetického výdeje, který stačí k samovznícení látky peroxidem polité. Ovšem OFII taky není bez vad. Hlavní složka je totiž toxická a karciogení jako sviňa. Pozřít, nebo nadýchat = prakticky jistá smrt (zejména v podmínkách ponorky), potřísnit se tím, znamená tramvaj do stanice rakovina případně (v dostatečném množství několika centilitrů) do stanice paralýza (útočí na neurotransmitery). Takže manipulace je nutná s celotělovou ochranou. Kerosin a peroxid jsou proti tomu prakticky netoxické.
    Takže jak vidíte, je to něco za něco. Rozhodujete se mezi bezpečností jednotlivců (toxicita) a nebo ponorky/posádky (vznětlivost). Výkonově je však OFII podřadný ve všech ohledech.

    Nádrže torpéda Mk48 mají objem cca 0,35m3 a pojmou přibližně 550kg OFII. Palivo se spaluje v axiálním rotačním motoru o výkonu cca 600kW. Teoretická účinnost takových motorů je 25%. Dejme ji tomu americkému. Spotřeba je tak 2,4MJ/s. Z parametrů, které známe a vnějšího tvaru torpéda pak zle relativně snadno odhadnout výkon potřebný pro pohyb torpéda maximální udávanou rychlostí (33m/s, Cx odhaduji na 0,15) právě těch 600kW. To znamená, že v režimu maximálního výkonu je torpédo schopné plout cca 1150 sekund a dosáhne vzdálenosti 37km. To je sakra rozdíl od americkými fandy udávaných 50nm@65kts, že ;-) Mimochodem, je to zcela v intencích konkurenčních systémů s OFII a zcela pod schopnostmi moderních 533mm peroxidových variant torpéda typ 53.
    Mimochodem, mnou odhadované a dopočtené údaje jsou ideální stav. Reálný bude podstatně horší, ale to je tak s teorií vždy, těžko podchytit reálný svět do pár vzorečků.

    Použití axiálního pístového motoru je pak vcelku unikum. Oproti turbínám má totiž jen nevýhody. Jediná výhoda, výrazně nižší hlučnost ve středních a vysokých frekvencích je pod vodou irelevantní, ovšem zvýšená hlučnost v nízkých frekvencích, které se dobře nesou vodou to vynahrazuje. Nižší otáčky, které dávají nižší nároky na hmotnost převodovky vynahrazuje vyšší hmotnost samotného motoru. Cenově to taky není hitparáda. Tlaky na výstupu (viz níže) jsou nižší (byť tam není taková penalizace efektivity, jako u turbín). Nicméně je nutno brát v potaz, že US submarine fleet je jedna z nejkonzervativnějších složek armády na světě a prostě v době vzniku Mk48 turbíny byly podstatně horší, než jsou dnes a i horší než axiální pístové motory. Takže asi opět vyhrála spolehlivost a jistota, nad efektivitou a výkony.

    Použití spalovacího motoru má pak samozřejmě ještě jednu, dost zásadní nevýhodu. Omezená operační hloubka. Důvod je prostý. Tlak prostředí. Přeplňované spalovací motory pracují s tlaky do 5MPa, turbíny s kompresorem až 7MPa. Pokud chcete, aby vám takový spalovací motor fungoval, potřebujete, aby byl tlak výfukových plynů znatelně vyšší než prostředí na konci výfuku. Přeložme si výše zmíněné mega Pascaly do řeči hloubek v moři. Každých 10 metrů v moři odpovídá cca 100kPa. 5MPa tak odpovídá cca 500 metrům, 7MPa cca 700 metrům. V takových hloubkách by dané motory neměly už vůbec pracovat. Problém, je, že ono už i v takových 400 metrech bude výkon spalovacího motoru stát za pendrek (a takovému torpédu uteče snadno i DE ponorka). Samozřejmě, protože vyžadujeme životnost motoru v řádu desítek minut a můžeme chladit okolní vodou, můžeme výrazně zvýšit i tlaky. Je tedy teoreticky možné, aby Mk48 pracovalo i v hloubce 800 metrů, jak je amerikofily uváděno, ale realita bude taková, že efektivních rychlostí dosáhne tak do 500 metrů. Stejně jako to má Ruský ekvivalent UGST (Rusové obecně nejedou tak tvrdý marketing a používají k propagaci reálně využitelné parametry).
    Takže prakticky jakákoliv ponorka schopná dosáhnout hloubky pod 500 metrů (každá Ruská, Německá, Japonská a některé Čínské), jim pohodlně uteče.

    Dtto platí o pohonu. Pumpjet má několik pozitivních vlastností. Vyjma o něco vyšší účinnosti v nízkých hloubkách je to hlavně nižší hlučnost, dosažená faktem, že prstenec zvyšuje tlak vody okolo vrtule/turbíny a tím i zvyšuje možnou radiální rychlost před tvorbou kavitačních bublin. Má to však i nevýhody. To co u pumpjetu vytváří sílu pohánějící torpédo totiž není vrtule, ale proud vody. A to má své úskalí - pumpjet totiž dokáže vytvořit jen konečný tlak výstupní vody. Pokud se tomuto tlaku začne tlak okolního prostředí blížit, začne jeho účinnost intenzivně klesat. Je to obdobný fyzikální problém jako u raketových motorů, kde však hraje složku ještě kompresibilita plynů. Nicméně i když voda není stlačitelná (prakticky), tlak prostředí způsobuje disperzi proudu vody do prostoru a ne délky, které je pro vysokou efektivitu nutná. Reálný stav věcí je takový, že nad 700 metrů je účinnost pumpjetu tak nízká, že se torpédo/ponorka s běžnou vrtulí má značnou výhodu. To je také důvod, proč všechny hlubokomořské ponorky (Ruské, Japonské, Německé) pumpjet nemají a mít jen tak nebudou. Opět je to totiž něco za něco. Americkému Mk48 to však nevadí, protože kvůli omezení motoru stejně do oblasti neefektivity pumpjetu nemůže.

    Co se týče navádění, zde americké torpédo nabízí poměrně nemoderní provedení sonaru, kdy se jedná o deskový sonar v čumáku torpéda. V čem je nemoderní? Oproti modernějším jako je DM4, Black Shark, USET-80, Spearfish a nebo Type 89, které mají polokulovitý sonar, má tento jen velmi malou výseč oblasti zachycení zvuků (ať generovaných, nebo odražených) a tím i úzkou výseč zachycení cíle. Důvod této primitivnosti neznám. Do roku 2005 se dalo argumentovat, že se s tím v konstrukci nepočítalo a poslední Mk48 bylo vyrobeno v roce 1983. Jenže od roku 2005 bylo vyrobeno několik desítek nových Mk48 a ten archaický sonar mají stále. Vylepšování TR prvků geometrické omezení prostě nevylepší. Menší plocha sonaru také znamená méně aktivních prvků a tím nižší citlivost. CO se týče schopnosti zachycení cíle, zde už je to voda více než spekulativní, neb se jedná o opravdu nejvíce chráněné informace.
    Navedení po kabelu je dlouhodobě prezentováno jako masivní výhoda. Realita však je, že to je nutnost. Torpédo je malé, hustě integrované a moc prostoru na výkonné výpočetní vybavení není. Akustické navádění jak pasivní, tak aktivní lze zmást a to pasivní relativně snadno. Zmást pět chlápků za sonary v americké ponorce, která je navíc vnější pozorovatel soustavy zlá ponorka - torpédo, je výrazně těžší úkol (ale jde to taky). Nicméně není to žádný zázrak. Cívka na cca 25km v torpédu, cívka na cca 10km za torpédem( v americkém případě zůstává v torpédometu, do druhého vyflusnutí) postačuje na maximální dosah při maximální rychlosti. I to naznačuje, reálné limity dosahu a rychlosti torpdéda Mk48. Díky druhé cívce ponorka může limitovaně manévrovat, aniž by ji hrozilo zapletení se do kabelu, ale limitovaně musím zdůraznit. Pokud protivník po ní vystřelí a speciálně zbraň typu Škval nebo Vodopad, tak se musí kabel okamžitě střihnout (= vyplivnout druhou cívku z torpédometu) a začít hodně divoce manévrovat za intenzivního klení/modlení. S ohledem na fakt, že Mk48 je parametry spíše podřadné torpédo, které překonává většina moderních typů v aktivní službě, by toto v případě střetnutí byla realita. A jakmile Mk48 odstřihnete, je ve vodě jedno z nejhůře naváděných torpéd současnosti.

    Jen tak pro zajímavost, navádění do brázdy, které dehonestováno skrze optiku stavu techniky, kterou USA v tomto oboru dosáhly v 50tých letech a pak to vzdaly, funguje krapánek jinak, než je běžně amerikofily prezentováno. Ano, brázda za lodí, tedy tělesem na rozhraní dvou různě hustých tekutin, je opravdu tvořena směsí těchto tekutin rozevírající se při povrchu hustější dle vlnové teorie. Jenže je ještě jedna brázda. Ta za jakýmkoliv tělesem pohybující se v tekutině. Ta není tvořena bublinkami vzduchu, ale turbulentními víry, které se nejenže táhnou i za ponorkou (tedy to funguje i v hloubce), ale na podstatně delší vzdálenosti (není totiž nutné mísení dvou tekutin, jedná se o vlnový setrvačný pohyb). Rychle se pohybující velká tělesa jako je letadlová loď nebo ponorka za sebou nechávají znatelnou stopu až desítky kilometrů. Taktéž se tato stopa nedetekuje sonarem (to by moc dobře nešlo), ale pomocí optoelektronického systému, kterým jsou mimochodem vybaveny i Sovětské ponorky od Alfy. Tuto technologii mimochodem Američané zřejmě dovyvinuli také, protože Virginie Block IV by měly být tímto systémem vybaveny také (říkají tomu boční optický sonar, ale je to ve skutečnosti jen boční čára co mají rybky po milióny let :-) A od konce 70tých let je tento systém navedení do brázdy k dispozici pro torpéda typ 53 a 65. Takže žádný cik-cak kurs torpéda, a žádná soft-kill protiopatření. Jediné co funguje je hard-kill, tedy Paket-NK proti torpédo a nebo jeho americký analog CAT nebo Německý SeaSpider.

    Mimochodem, musím znovu zdůraznit, že i přes swim-out schopnost a "stealth" rychlost, je Mk48 jedno z nejhlučnějších torpéd v aktivní službě. To je jeho největší nevýhoda oproti bateriovým torpédům, které se díky pokroku v bateriích (AlAgO = 1MJ/kg aktuálně, při 90% účinnosti motoru se blíží limitům OFII) má obdobné parametry, větší variabilitu (umožňuje plout i třetinovou rychlostí a dosáhnout tak dvojnásobku teoretického dosahu Mk48) a hlavně větší tichost. Ta je důležitá, protože reálně jen elektrická torpéda v pomalém režimu jsou schopna dosáhnout nečekaného zásahu. Mk48 na sebe a ponorku upozorní prakticky jakoukoliv jinou moderní ponorku v daném dosahu.

    A nyní ještě takovou malou srovnávačku možností Ruské a Americké ponorky.
    1) Možnost stealth kill - Rusko má (USET), USA ne (teoreticky, když bude ve slepém bodě nepřátelské ponorky)
    2) Možnost deep kill (>500m) - Rusko má (USET), USA ne (teoreticky, když si nepozorná obsluha nepřátelské ponorky nevšimne pomalého a hlučného torpéda)
    3) Možnost revenge kill - Rusko má (Škval, Vodopad), USA ne (teoreticky ano, ale pouze na velmi blízkou vzdálenost)
    4) Možnost long range kill (>50km) - Rusko má (Vodopad, Type 65) USA ne (ani teoreticky)
    5) Možnost over torpedo range ship kill - Rusko má (Kalibr, Granit, Onyx...) USA teoreticky (Harpoon je dnes target praktice a ne ship killer).
    6) Možnost surface kill - Rusko má (Kalibr, dříve Granat), USA taky má (Tomahawk), jen s nižším doletem (menší velikost střely).
    7) Standart submarine kill - Rusko má (type 53, Škval), USA taky má (Mk48)

    Doufám, že už chápete, proč nelze seriózně považovat US submarine fleet za adekvátně vyzbrojenou. Prostě si musí vystačit se dvěma zbraněmi. Ani ten pitomej mořský oštěp jim nedopřáli (i když, pokud by měl parametry jako RUM-139, tak snad ani není o co stát, nechápu kterého blba napadlo to udělat o 2 metry kratší, než by mohlo a tím snížit dostřel z potenciálních 50-80km, na 30km).

    Samozřejmě, díky grandióznímu výplachu amerických ponorkářů první tři měsíce zácviku a následných pravidelných opáček, které si nijak nezadají s PŠM v 50tých letech, jsou tito přesvědčeni, že jejich ponorky jsou nej, jejich torpéda jsou nej, a všechny ty cizí zbraně, které oni nemají, jsou buď pohádky nebo nefungují. A tak Američanům pomalu, ale jistě ujel v ponorkách vlak (teď to nesrovnávám se Sověty/Rusy, ale i s Němci, Japky, Brity a dokonce i takovými Číňany).

    Ovšem výhoda je, že na to nepřijdou, dokud nějakou tu "podřadnou" ponorku nenaserou.

  • cernakus
    10:44 30.10.2018

    safi:

    omluva nebude. Nějaký žblept (možná autentický), nepotvrzuje realitu. Realita je, že v roce 1945 bylo dost materiálu pouze na test (nebyla to bomba, nepočítá se do stockpile) a dvě bomby. Finito. Žádné prototypy a podobné sračky. V roce 1946, byli schopni vyrobit 9, slovy DĚVĚT, bomb a všechny typu Fat Man (takže houby prototyp, že;-)

    Oni měli totiž v Los Alamos několik nepříjemných havárek v Q4/45 a Q1/46. Které všechny ty krásné plány tak trochu zhatily ;-)
    To je tak, když vylízané zelené gumy, které považují radioaktivitu za zvláštní rádio, nutí vědce, aby spěchali...
    Takže o tom, že by do vánoc shodili byť jedinou další atomovku je jen fantazie, že by jich bylo deset, pak vlhký sen puberťáka.

    Prostě fakta jsou jasná, kdyby USA měly více atomovek 6. nebo 9. srpna, tak jim je tam shodí. Američané nikdy nebyli a nikdy nebudou lidumilové. Zabíjet lidi, speciálně cizí po miliónech, jim nedělá naprosto žádný problém. Netvrdím, že jiné národy nejsou stejné, ale stavět Američany na nějaký piedestal je prostě zhůvěřilost. Zejména pokud vezmeme v potaz, že Američané byli a jsou jako správní rasisté zastánci myšlenky, že jsou übermenschové.

  • Charlie
    15:21 29.10.2018

    Tak ony Peacemakery byly trochu moc drahý a vzácný na to, aby se s nima plýtvalo v takovým zapadákově jako je Korea, US SAC je potřebovala na odstrašení Sovětů, a navíc ty éra nebyly uplně bezproblémový (drahá údržba, elektroniku ničila palba kanonů...). Určitě svou roli i sehrál fakt, že je potřebovali alespoň elementárně utajit (a ne aby si sovětští žokejové na MiG-15 mohli cvičit přepady) a další věc - jejich primární rolí bylo nošení atomovek, ne konvenční bombardování, takže buhví jak to bylo se schopností éra nosit hafo konvenční munice a/nebo výcvikem posádek pro tuhle roli (koneckonců Peacemakery byly ve výzbroji fakt chvíli, tza tu dobu jiný éra ani nedosáhnou FOC)...

  • skelet
    18:23 28.10.2018

    Protože na to B-29 bohatě stačily. B-50 a B-36 byly zapotřebí jinde.

  • KóĎA
    17:59 28.10.2018

    Skelet: těžko říci nakolik to bylo reálné. Kdysi na Palbě se o tom několik stran diskutovalo... Pokud by tomu tak bylo, proč neposlali Severní Koreu do "doby kamenné" a neušetřili tak stovky životů osádek Superpevností.

  • skelet
    17:48 28.10.2018

    Kóďa, jak psal Safi. Hlavní ochranou B-36 před písťáky byl dostup.

  • Safi
    17:44 28.10.2018

    KóĎA
    To není úplně pravda, výkony měl velmi dobré, jen zkrátka následující technologický pokrok je rychle dohnal.

    Hlavní obranou B-36 byl dostup, letěl tak vysoko, že stíhači na něj mohli maximálně zespodu mávat , Navíc jsem našel údaj, že i když už by nějaká stíhačka (tehdejší) dosáhla jeho letové hladiny, tak měl velmi dobrou šanci jí vymanévrovat. Díky velkému rozpětí dokázal totiž i v tak řídkém vzduchu relativně slušně točit, což by naopak pronásledující stíhač nedokázal. Zní to opravdu podivně, ale B-36 dokázal udělat ve své letové hladině ostřejší zatáčku bez ztráty výšky/rychlosti než stíhač (do příchodu výkonných proudových strojů samozřejmě)

  • KóĎA
    17:27 28.10.2018

    Oni i výkony B-36 (mimo dolet) nebyly nic extra. Cestovní rychlost +- 400 km/hod - na to stačil i pístovej stroj. A operovat jen nocí - to nemá při někdejší rozloze SSSR a jeho satelitů moc smyslu.

  • Czertik
    16:05 28.10.2018

    raziel
    mas pravdu v tom te ve 48 diky celkove geopoliticke situaci nebyla situace vhodna na jaderny utok na sssr .).
    Ale my sme tu resili jen technicke moznosti, ne politicke okolnosti :).

    A co se tyka mozneho jadeneho utoku - podivej se na valku v koreji jen o par let pozdeji, tam uz se o shodeni par atomek (na korejce) vazne uvazovalo, s tim, ze kdyby rusove proti tomu razneji protestovali a zapojili se do valky, tak by jich par slizly taky.

    gagnut
    ano, prvni ruska nocni stihacka byla pe 3 z 1943...a nezmenila parkticky nic. Protoze az do konce 45 rusove nemeli ZADNY specilizovany nocni stihaci oddil, narozdil od amiku, britu, nemcu.
    Nemluve o "kvalite" ruskych palubnich radaru.
    Experimenty a realne nasazeni sou dve ruzne veci. A ty tebou uvedene letouny mig 9, jaky 15/17 apod - ZADNY z nich nemel vybaveni pro nocni stihani a to, ze by meli radary sem taky nenasel.

  • dusan
    14:28 28.10.2018

    StandaBlabol

    Pe-3 bol i nočnou stíhačkou vybavenou radarom. Na prelome rokov 1941/42 boli niektoré stroje Pe-3 upravené do podoby nočných stíhačiek - lepšie kryté výfuky, utlmené hlavne zbrani proti výšlahom, kabína pre UV lampu ... a skúšal si i radar, ale to bol len viac menej skúšobný experiment.

  • skelet
    13:38 28.10.2018

    Suma sumarum meli do prichodu MiG-17P velke kulove

  • StandaBlabol
    11:51 28.10.2018

    asdf,

    Pe-3 se hodně používala jako dálkový stíhač nad mořem a k průzkumu a vyrobeno jich bylo jen 400 ks. V mojí oblíbené knížce o sovětském letectvu za 2.sv.v. "Triumf a Tragédie" je popis nasazení Pe-3 na několika stránkách, ale o nočním stíhání nebo radaru ani slovo.

    Stíhací verzí Tu-2 byl Tu-1, vyrobený jen v prototypu.

  • StandaBlabol
    11:30 28.10.2018

    asdf,

    moc toho nemám, ale ono toho taky moc není.

    Během 2.sv.v. měl SSSR jiné priority a noční stíhání zajišťovaly jednomístné stíhačky bez radaru. Byly naváděny rádiově na cíle, které objevili pozemní radiolokátory, případně útočily na cíle nasvícené světlomety. V PVO se dost používali stroje z Lend-Lease a dlouho i Migy-3, protože měly větší dostup a lepší výkony ve výškách než sovětské frontové stíhačky.

    Podobnou taktiku používali ještě v Koreji. Taky nevím o žádné verzi prvních sovětských proudových stíhaček (Mig-9, Jak-15/17/23, Mig-15) vybavené radarem a vyráběné ve větší než pokusné sérii. Takže si myslím, že až do typu Mig-17P/PF neměli nic.

    Obecně byly za 2. sv.v. v roli nočních stíhaček úspěšnější dvoumotorové stroje, protože radar něco vážil a taky vyžadoval dalšího člena obsluhy. A SSSR v téhle kategorii nic neměl. Teda kromě Pe-3 (upravený bombardér Pe-2), který měl bídné výkony i bez radaru. Až na konci války začali Američani používat k nočnímu stíhání jednomotorové, jednomístné stroje vybavené radarem, např. F6F Hellcat.

    Ale jak říkáš, jsme dost off topic.

  • asdf
    11:25 28.10.2018

    gangut > Pe-3 som nasiel, ze mala byt nocna stihacka. Ale nejako som si nevsimol, ze tam spominaju radar.

    Ja viem, ze existovali rada Jak - 15/17/23 u prudovych. U piestovych La-9, 11. To su vsetko stroje bez radaru. A ako skelet povedl, bez radaru to v noci nie je ono.
    Zaujimali ma tie nocne stihacky s radarmi. U nemcov, britov, americanov som vedel ze to dost pouzivali uz pocas WWII, lebo boli u nich dost vysoka potreba sa na to zamerat.

  • skelet
    11:14 28.10.2018

    Gangut opomnel jsi nocni verzi Tu-2. Vetsina tebou vyjmenovanych typu bylo bez radaru, takze spise nouzovka. Preci jen nasazeni stihacek bez radaru melo rozporuplne vysledky jak v Britanii, tak v Nemecku.

Stránka 1 z 2